Vzpomínka

Znal jsem ho z Taganky, moskevského divadla. Hrál tam Hamleta. Nebo spíš Gamleta, v jeho jazyce. Říkalo se o něm, že ho dokázal ztvárnit nejlépe na celém světě a jakožto divák musím říci, že je to pravda. A teď, teď seděl přede mnou a já se na něj díval za zpěvu krásných bárišní a hry tahací harmoniky. Ta putyka byla plná, přímo praskala ve švech, a mnoho lidí ještě přicházelo, neboť se rozkřiklo, že zde sedí.
Jeho skelnaté hluboké oči se dívaly do prázdna, nebo na dvě stě gramů vodky, které stály před ním v již od prstů ohmatané sklenici. Jak jsem říkal, bylo tam plno, ale kolem něj, přímo kolem něj zůstával stále kousek místa. Seděl nehybně. Pevně opřen o židli s rukou stále natáhlou k alkoholu. Najednou se pohnula. Jakoby tím dal pokyn k tichu, neboť veškerý šum i ta nejtišší šelest zmizela. Dokonce i harmonika přestala hrát. Jeho ústa se promnula, lehce je navlhčil jazykem a přihnul si destilátu. Zívl. Celý dav na něj směřoval pohledy, on však působil, jakoby nikoho z těch lidí nevnímal, jakoby v celé hospodě seděl sám. Jen on a jeho dvě deci. Snad i proto po chvíli jen tiše pro sebe pronesl: „????????? ??? ??, ?????“ („Zakázali mi ji, zase.“). Mírně se pousmál, snad nad tou všepřítomnou ironií, snad proto, aby v sobě probudil ještě poslední zbytek citu, který byl dlouholetým nepochopením a soustavou zákazů jeho písniček zcela otupen. Zakroutil hlavou, čímž vyjádřil určitou formu bezmocnosti, určitý projev nesouhlasu, vyjádření svého postoje. Nevím, jak většina, ale já jsem zoufal s ním. Sám jsem doma měl nesčetně mnoho opisů jeho textů, které snad mimo mou ženu a děti byly to nejcennější, co se v mém domě dalo nalézt. Nechápal jsem, stejně jako on, proč nemůže u nás vydávat desky, proč nesmí koncertovat, když si jej sám Leonid Brežněv zval do bytu své dcery, aby jí hrál; když příslušníci bezpečnosti se mu svěřovali, že si sehnali z Francie jeho nejnovější desku.
Za nedlouho vytáhl z kapsy košile doutník, ukousl mu špičku, zapálil jej a lehce si z něj potáhl. Kouř chvíli v sobě zadržel a pak jej vyfoukl úzkou škvírou mezi rty ven. Připadalo mi, že unikající dým znázorňuje svým stoupajícím tvarem slzu. A zase tam byl sám. Jen jeho rozpitá sklenice vodky a tentokrát ještě jistě se vytrácející doutníkový dým. Sledoval ho očima, jak se blížil ke stropu, k bíle rozzářenému světlu.
Měl na sobě černou košili, džíny s koženým opaskem a sponou, kožené tmavohnědé polobotky se stříbrnou přezkou. Rukávy u košile měl vyhrnuté do půlky předloktí, takže jsem viděl jen v chvilkových průsvitech na jeho žílách známky po tom strašném tišení smutku, po jehlách, které ho zabíjely. Tenkrát mi připadal, že všechno vzdal, že už ho nic nebaví, že nechce žít dál. Dopil poslední zbytek, vstal a zaplatil. Poté odešel.
O deset dní později, 25. července 1980, se má domněnka potvrdila. Když ráno stoupal po schodech ke svému bytu, schvátil ho infarkt. Jeho srdce mu nedovolilo dál žít. Ačkoli se o jeho smrti nesmělo mluvit, dozvěděl se to každý, celá Moskva.
Já dnes mám podobný smích, když si vzpomenu na naše setkání, podobný smích, kterým zakrývám lítost nad tím, že jsme si sami zabili našeho největšího génia minulého století. Podobný smích, zase!