Útěk domů

Kapitola 1

Konečně zvoní. Dneska byl ve škole dlouhý den. Před školou ještě počkám na svoji nejlepší kámošku Lindu a vydáme se vstříc domovu. Bydlím s rodiči na periferii. Není to zrovna kousek od školy, ale s kamarádkou čas utíká jako voda. Brodíme se velkými sněhovými závějemi. Cesta není prohrnutá a zavěje jsou nám pomalu nad kolena. S Lindou si povídáme o všedních věcech, když se mě najednou zeptá:
„Tak co, ještě se doma hádáte?“ trošku váhám s odpovědí, ale nakonec se rozpovídám
„No, je to čím dál horší. Hádáme se kvůli každé blbosti. Tuhle jak jsem přišla pozdě z tý diskárny. To bylo hned řevu, nadávek a zákazů. Připadám si jak v koncentráku. Nic nesmím. Vlastně bych měla hned ze školy domů, žádný zdržování a zakecávání se s kámošema. Připadám si jak nesvéprávná.“
„A co na to tvůj táta?“
„Ten? Prosím tě ten je na její straně, ale aspoň to neřeší řevem ale snaží se mi domluvit. Ale jinak s ní táhne za jeden provaz.“
„A nezkoušela sis o tom s nimi promluvit?“
„Ale to se nedá. U nás to funguje stylem dám ti rozkaz a nic jinýho nesmíš. Už jsem to zkoušela několikrát a pokaždé se stejným výsledkem.“
„A nemám si s nimi o tom promluvit já?“
„V žádném případě. Bylo by to ještě horší. Nech to plavat.“
„Jak myslíš. Jen jsem ti chtěla pomoct.“
„Hele, já vím, že se mi snažíš pomoct, ale tohle si musím vyřešit sama“
Mezitím jsme dorazili na periferii. Linda se se mnou v rychlosti rozloučila a odešla domů. Sotva jsem odemkla uvítal mě řev mé mamky:
„Kde si sakra byla? Měl asi tu být už před dvěma hodinami pokud vím“
„Měla, ale nahrazovali jsme hodiny z úterka takže jsme končili až teď“
„Nelži sousedovic kluk už je doma dávno a pokud vím tak chodí do stejné školy“
„Do školy možná, ale ne do stejné třídy. A každá třída má jiný rozvrh takže zatím co on skončil brzo já tam musela být do teďka“
„Laskavě mi nelži, ty jeden malej spratku.“ Nevěřila jsem vlastním uším. Moje vlastní matka mi řekla spratku? Otřáslo to se mnou. Kdybych tušila co se stane vzápětí.
„Já ti nelžu. Klidně si zavolej do školy. Je to pravda.“
„Lžeš.“ Vzápětí se na mě sesypala snůška ran pěstí. Srazilo mě to k zemi. Plakala jsem, ale bylo to k ničemu. Facky mě zasypávaly dál a dál. Pak to najednou přestalo. Chvíli jsem napjatě čekala, co se bude dít dál, ale nic se nedělo. Jenom ke mně matka přistoupila a řekla něco, co mi vyrazilo dech.
„Neměla jsem si tě z toho děcáku brát. Měl asi tam shnít až dokonce života. Vrazila jsem do toho spoustu peněz a ty se mi takhle odvděčuješ. Měla jsem tě utopit jako kotě nic jinýho si nezasloužíš.“
Fyzické rány jsme nedokázala vnímat. To co mi řekla mě ranilo mnohem víc. Ležela jsem na zemi neschopná pohybu, brečela jsem na podlahu, ale žádné další slova jsem od ní neslyšela. Ani slova útěchy, nebo omluvy, ani slova, která by mě ještě nějak mohla ranit. Ležela jsem na zemi a moje matka se nesnažila nějak mi pomoc, zjistit jestli nejsem zraněná nebo mě nějak utěšit, omluvit se mi. Chvíli chodila po kuchyni až pak odešla z místnosti úplně. S námahou jsme se zvedla a odešla do pokoje. Sbalila jsem nejnutnější věci. Vybrala jsem celou svojí pokladničku a odešla s pokoje. Naposledy jsem se ohlédla a zavřela dveře.