Most

Stál opřen o zábradlí na silničním mostě se slzami v očích. Ruce měl prázdné, žaludek snad též, pouze oči byly plné slz. Pomalu stékaly po tvářích a kapaly na chodník pod ním, který byl z obou boků mostu ohraničen zábradlím a druhou stranu mu vymezovala asfaltová cesta. Jemu bylo nyní jedno jestli stojí vpravo nebo vlevo. Jen oči plné slz a v hlavě stále dokola, do úplného omrzení, opakující se otázku: Proč?
Sledoval pod sebou projíždějící auta, která díky rozsvíceným světlům bylo vidět již z dálky.
Nevzlykal, neštkal, pouze plakal. V očích pevný výraz o přesvědčení své zmarněné budoucnosti, v srdci ohromnou bolest a v hlavě stále stejnou otázku: Proč?
Možná snad proto, že odpověď, která pro něj tak moc znamenala, neznal, začal přelézat mostní zábradlí a přidržujíc se oběma rukama horní tyče stoupl si před něj na přečnívající okraj. Hned si připadal o něco volněji, neboť již mu ve výhledu nebránilo nic. Konstrukce zábradlí byla za ním.
Ptáci nezpívali, byla temná noc. Snad jen někde v okolí vrčeli netopýři. Snad někde blízko, přímo nad cestou ne, neměli zde dostatečný klid. „Kolik jen osudů jezdí v těch autech pode mnou, kolik různých životů a každý, byť si jsou snad trochu podobné, je zcela jiný. Proč jen já nejedu v jednom tom autě, proč stojím zde, na přemostění a dívám se na ně?“ Položil si otázku, ale odpověď? – Neznal. Alespoň ne takovou, která by jej dokázala uspokojit nebo odvrátit od jeho chystaného činu. Zhluboka se nadýchl, ohlédl se za sebe a skočil. Zbývalo mu posledních třicet metrů života.
Myslím, že to byla hloupost. Nevím, možná ne. Stál tam, protože chtěl něco dokázat, ale nedokázal nic. Totiž, aby člověk mohl něco změnit, musí zůstat žít.