Všechno tam zůstalo a mě nic nezůstalo...

Fotky. Jediné,co mi zbylo. Divám se na ně a sahám na monitor počítače. Chtěla bych se do té fotky vpít, chtěla bych tam být zase a zažít to všechno znovu. Celý ten týden. Bože, já tu sedím a brečím jako nějaká kráva. No a??? Jeden pitomí tábor, proč tu bulím??? Zase se dívám na fotku a po tváři mi kape jedna slza za druhou. Stýská se mi po tom. Stýská se mi po těch vycházkách,tady mě nikdo nedokopal jít ven, po těch lidech a prostě po všem. Po našem pokoji a dokonce i po tom bordýlku co sme tam s holkama měli. Po malých dětech co tam byli s náma a otravovali mě. Stýská se mi po večerce. Tady mi nikdo nenakázal jít spát a tak tu v noci sedím čumím a bulím. Dokonce se mi stýská i po jídle, které mi moc nechutnalo, ale vždy bylo připravené. Mám hlad. Já si totiž nenachystala večeři. Stýská se mi po těch úžasných kamarádech, co tam byli se mnou. Tady sedím sama a znovu si prohlížím jejich obličeje. Veselé obličeje. Jo, jim se po mě nestýská. Určitě teď každý spí ve své posteli a po táboře už si ani nevzdechne. Vždyť oni pojedou příští rok znova. Já ne. Na co??? Abych zase všechno stratila a zbyl mi jen stesk??? Abych všechny zážitky a vzpomínky nechala na té táborové chatě?? Ne... Sedím a brečím... Už nikdy nikam nepojedu. Budu pořád sedět zašitá doma. Už mě nic nezraní a po ničem se mi nebude stýskat. A tak si budu žít...