Malý psí příběh

Sedím v parku. Je teplé letní odpoledne. Lelkuji a dívám
se kolem. Je tu pár lidí a psů, ve stejném poměru. Lidé se vyhřívají a psi dovádějí, hrají si. Přichází nová
dvojice. Člověk je štíhlý, středního věku. Před ním běží
roztomilý psík. Je menší, ale ne malý, rasu neznám, bude
asi různá. Taky není úplně bílý. Jedno ucho má černé a na čumáčku je rovněž velká černá skvrna.
Na rozcestí se oba zastaví. Chvilka váhání, pak se člověk
rozejde cestičkou vlevo z mírného kopečka. Pes se ani
nepohne. Člověk ujde deset dvacet metrů, zastaví se.
Ohlíží se. Pes už leží ve stínu. Hledí na sebe přes tu
vzdálenost několika metrů dlouhé minuty. Upřeně, beze
zvuku, bez pohybu, bez pokynu. Odhadují se. Pes se chladí v trávě, člověk stojí na slunci. Ještě chvíli
tak vydrží, pak člověk vykročí k psovi. Ten vyskočí,
otočí se a namíří si to opačným směrem, k východu z parku. Opět běží pes před člověkem. Udržuje rozestup.
Občas se otočí, kontroluje. Spokojeně zavrtí ocáskem.
Všechno je v pořádku. Jeho člověk jde poslušně za ním.
A on - PES - dobře ví kam se má jít. Domů přece.