Mrtvá nevěsta

,,Vdáš se za něho a už ticho!!!" To bylo poslední co slyšela než za sebou zabouchla dveře svého pokoje. Pokoj už dávno pohltila tma a jí se z očí spustilo moře slz. Proč to po ní všichni chtějí??? Proč chtějí, aby se za něj vdala??? To, že oni sou hodně chudí a on je bohatý, přece neznamená, že se za něj musí vdát. Vždyť ho přece nemiluje!!! Ale to může říkat kolikrát chce. To není život... Kdyby jen ten, koho ze srdce miluje věděl, že se jí za pár dní změní život v peklo... Ne, kdyby vůbec věděl, že existuje...
,,Áááááááááá" Zařvala přes dveře, aby její otec věděl, jak ji to rozčiluje, ale věděla, že to stejně nemá smysl. ,,Než se za něj vdát, to radši umřu!!!" Křikla ještě a utřela si slzy kapesníkem, což ovšem nemělo smysl, protože její tvář v zápětí pohltilo další moře slz. Koukla se do kalendáře aby viděla ten jeden zakroužkovaný den, den, kdy se měla vdát s tím hulvátem. Den, který vybral on a její rodiče, protože ona odmítala mluvit. Potom se koukla na své svatební šaty, které vybírala její matka. Dostala vztek, vysipala květináč a celé šaty ušpinila hlínou. Šaty byly tak špinavé, jako svědomí toho hulváta, který se měl stát jejím manželem. Dobře věděl, jak ho nenávidí, ale byla hezounká jako modelka a tak se svatbou souhlasil. Z pláče už ji boleli oči a tak je zavřela. Pod zavřenými víčky viděla sebe, ve svatebních šatech. Oškliví obrázek a tak oči raději otevřela. Nevdá se za něj, ne NIKDY!!! Vzala papír a přes slzy na něj naškrábala větu, kterou poslední měsíve říkala nejvíc: ,,Než se za něj vdát, to radši umřu!!!" Otevřela okno a skočila z něj. Bylo nízko nad zemí... V noční košili se vynořila v ruchu velkoměsta. Lidi se za ní otáčeli jako za bláznem a pokřikovali na ní hnusná slova. Byla jí zima na tváře, které byli mokré od slz. Došla k mostu nad řekou a zahleděla se dolů. Naposled si vzpoměla na něho, na člověka, který ji dosud držel při životě, na člověka, kterého milovala a on o ní vůbec nevěděl. Stoupla si na zábradlí a skočila. V duchu slyšela svou oblíbenou větu: ,,Než se za něj vdát, to radši umřu!!!" Ale pak už cítila jen ostrou bolest, něčí výkřik a houkající sanitku. A pak už nevěděla o ničem...
Nad její mrtvolou pronesl její otec jen jedno: ,,Děvka jedna, nikdy jí nebude škoda!!!" A co řekl ten, se kterým se měla vdát??? ,,No bóže, tak si najdu nějakou jinou hezkou holku!!!" Jen na pohřbu se objevil on, ten člověk, který se jí zaril do srdíčka, nad její rakví zašeptal: ,,Proč jsi umřela??? Proč jsi nepočkala, až se dohodlám říct ti jak tě miluju??? Ale vždyť si ani nevěděla, že existuju, já vím, nemůžeš za to." Potom jeho slova odvál vítr a jeho tvář se zaplavila slzami. Nemohl bez ná žít, stále ho jen trápili sny, ve kterých se ona objevovala. Nespal, už ani nemohl jíst. Rozhodl se skončit život stejnou smrtí jako ona. Možná, že tam někde v nebi teď žijí spolu a milují se tak, jako se milovali, když ještě žili... A třeba už měli svatbu. Svatbu, kterou chtěli mít oba a měli ji vyzdobenou bílími růžičkami. Ona měla krásné běloučké šaty, které hezky vlály ve větru a vlasy měla natočené do malinkých lokýnek. Oba se mají lépe než na zemi, takže nakonec není nad čím vzdychat. Někdy je prostě lepší skončit dřív, než to celé skončí samo...