PERNÍKOVÁ PRINCEZNA

PERNIKOVA PRINCEZNA

Jako každé všední ráno i dnes se tmavým pokojem rozlehlo zvonění budíku na mobilu. Jako každé všední ráno i dnes se zpod peřiny vysunula dívčí ruka s černými nehty aby mobil popadla a jediným stisknutím tlačítka ho umlečela, a jako každé všedni ráno i dnes se hned po ruce objevila rozcuchaná hříva havraních vlasů za kterými se skrývala mladá, krásná, milá dívka jménem Edita. Po chvíli rozkoukávání se vyhrabala z postele, zívla, čímž mohl každý objevit kuličku, kterou má Edita v jazyku, protáhla si klouby a šla do kuchyně pro něco k snědku.
„Čus.” Pozdravila v kuchyni svého mladšiho bratra, který již snídal.
„Nazdar.” Odpověděl ji nepříjemným tónem její o čtyři roky mladši sourozenec.
„Táta šel už do práce?” Zeptala se Edita, zatímco si sedala na židli a čekala až se jí uvaří voda na kávu.
„Jo, odešel před chvílí. Tady máš prachy na svačinu a nemáš si prej za to kupovat cigára ani žádnej chlast.”
„No jo prosim tě, nehraj si zas na chytrýho, nejde ti to.” Odpověděla svému bratrovi a zalila si kávu. Věc, bez které se už dobře dva roky neobjede. Popadla kávu a odešla do koupelny. Při pohledu do zrcadla se lekla, kruhy pod jejíma očima fialově zářili a zarudle bělmo taky poutalo pozornost.
„No do háje, co jsem to včera zas dělala?” Zeptala se odrazu v zrcadle a sama si taky odpověděla: “No, to bych taky ráda věděla.” Edita pokrčila rameny a pustila se do zkrášlovaní svého obličeje. Ačkoliv to téměř nepotřebovala (pokud pomineme její rána s kocovinou). Po naneseni make-upu kolem očí (kvůli kruhům), černé tužky kolem očí a fialových stínu se Edi odebrala zpět do svého pokoje, který sdílela se svými domácími mazličky-potkaní slečnou Spikey a samečkem krajty královské se jménem Snack. Otevřela skříň a zahleděla se na své svršky, polovina se jich válela po jejím pokoji, který kromě nepořadku, za který jí táta každou chvíli nadával, zdobilo několik plakátů různých kapel s pozvánkami na koncerty, kopie obrazů Victorie Frances, britská vlajka s nápisem ANARCHY IN THE U.K. A celou polovinu zdi nad jejim psacím stolem obývalo několik desítek fotek z různých akcí, kde byla ona se svými přáteli, či s kapelami na koncertech.
„Tak co si dneska vezmu?” Koukala Edi dál do skříně.
Nakonec se sehla k zemi, zvedla platenou minisukni a hodila ji na postel, k tomu přihodila černé kostkované silonky, tričko s kapelou Vice Squad a černou rozepínaci košili s dlouhým rukávem. Je sice už červen, ale v šest ráno býva často zima. Edita se oblékla, dopila kávu, na ruce si připla různé kožené náramky, v chodbě obula svoje zelené boty značky Steel vysoké pod kolena a vyrazila na cestu do školy. Už na zastávce na ni čekala kamarádka Petra, která byla Editiným přesným opakem. Měla dlouhé plavé vlasy, pečlivě upravené, nalakované nehty. Jedním slovem Barbie, pravá od Matella. Ale co nazmar, i tak se z nich během dvou let na stejné střední škole, navíc ve stejné třídě staly celkem dobré kamarádky.
„Čus prcku.” Pozdravila ji Edita, když došla na zastávku MHD.
„Čau Edi. Tak co, jakej byl víkend?” Zeptala se.
„Ani mi nemluv. Patrik slavil narozky, takze jsme celej víkend bydleli v Harfě. Rum už nechci ani vidět.” Zakřenila se a zívla.
„Cože?Ty že nechces vidět rum? Ty? Rumová královna?”
„No vidět ho mužu, ale pít ho nebudu. Aspoň do zejtra.” Zasmála se Edita. Ještě chvíli řešily co která dělala o víkendu, pak přijel autobus, nastoupily a jely do školy.

škola se jako obvykle vlekla, takže Edita už během druhé vyučovací hodiny usnula. Budit ji musely spolužacky, připadně profesoři. Kvůli spaní při češtině si vysloužila sepsat třistránkovou esej na téma “Poruchy spánku”. Po škole Edi odjela domu a doma začalo to, co skoro každy všední den. Dojela domů, vyvenčila psa, napsala pár přátelům, pokud se tedy ti dotyční vůbec za přátele považovat dají, a jela zpět do města aby mohla strávit pár hodin v hospodě jménem Harfa a po několika pivech a panácích rumu (ač ráno říkala něco jiného), už se jí krásně motala hlava, nohy a vlastně celé tělo. V deset večer se zvedla a jela autobusem zpět domů, kde na ni čekal táta, který jí jako obvykle vynadal, ze chodí domů opilá. Edita na něj jen ukázala prostředníček a šla spát. Pro Editu i jejího otce to byl normální den...jenomže poslední normální.

„Čauves vespolek.” Pozdravila druhý den Edita veškeré osazenstvo jejich oblíbeného stolu v Harfě.
„Ahoj Edi.” Odpovědel ji jako první Tomáš a hned po něm zbytek stolu. Edita si sedla a u barmana Johnnyho si objednala velké pivo jako vždy. Po chvíli, když už byla mírně opilá ji Tom vytáhl ven.
„Hele kočko co mám.” Ukázal jí bílý poskládaný papírek ve kterém byla uložena Editina zhouba.
„Co to je?” Zeptala se.
„Pervitin. Nechceš to zkusit?” Usmál se Tom a pohladil ji po její krásné tváři.
„Proč ne.” Pokrčila Edita rameny a v duchu si říkala: “vždyť se přece nic nestane, když to jednou zkusim.” Spolu s Tomášem zalezli na záchod, zaklopili mísu víkem a Tomáš rozdělil malou hromádku bíleho prášku na půl. Jednu pro sebe a jednu pro Editu. Pro ni to byl první styk s drogami. Takže nevěděla co s tím. Tedy tvrdými drogami, marihuanu už několik let kouřila. Tomáš na ní hned poznal, že je “drogová panna” a tak si dal první. Sroloval papírek, ve kterém fet přinesl, přiložil si ho k nosní dirce a popotáhl. Edita to udělala podle jeho vzoru a taky si šňupla. Hned jí projela hořká pachuť od nosohrtanu, přes jazyk až do žaludku. Říkala si jak někdo tohle může dělat pořád, ale to netušila, že ona to bude dělat taky. Čekala co to s ní udělá, ale nic se nedělo a tak si stoupla, v tu chvíli se s ní zhoupla podlaha. Najednou na nic nemyslela, bylo jí krásně, jakoby mohla létat.
„Uaaaaaaaaaaaaa, já jsem motýl.” Zavřískala na celý záchod a rozmáchla se rukama jakoby opravdu mohla uletět. Tomáš se smál s ní a tak jako ona vnímal jenom ten krásný pocit. Dal jí pusu a šli zpátky ke stolu.Až do půlnoci v nich droga účinkovala, ale po cestě domů už na ni začala padat nevolnost. Po ceste z autobusu domů, což měla ani ne pět minut, se sedmkrát vyzvracela. Hučelo jí v hlavě, žaludek se jí přavracel, nohy se jí motaly, ale i tak byla Edita rozhodnutá pervitin zkusit ještě jednou. Jen jednou, naposledy, říkala si. Za tu nádheru ta nevolnost stojí. Cesta domu se místo pěti minut protáhla na půl hodiny a tak opět hned ve dveřích chytla facku. Kdyby Editin otec nebyl tak rozčilený a raději se podíval na zorničky své dcery, mohl ji zachránit od mnoha věcí. Ale vlastně už v tu chvíli na to bylo pozdě.

Druhý den ráno se Edita probudila se šílenou bolestí hlavy. Naštěstí pro ni měl její otec ten den ranní směnu, což znamená, že z domu odešel už před pátou. Bratr jel se školou na výlet, takže doma nebyl nikdo, kdo by jí zabránil zůstat celý den v posteli. Ještě chvíli spala, pak si došla vzít něco na snídani, oblékla se, vzala si nějake drobné a jela do centra města za svými kamarády, kteří bývali většinou u rybníku Jordán, kde se pilo nejlevnější krabicové víno s kolou.
„Čus Edit.” Pozdravili ji všichni hned, jak si všimli, že přichází. Byl tam i Tomáš.
„Zdarec.” Odpověděla jim a sedla si na zem vedle své v té době nejlepší kamarádky Beaty.
„Co to, že nejsi ve škole?” Zeptal se hned Patrik.
„Nechtělo se mi a ráno mě šíleně bolela hlava.”
„Jo, to se po večeru, jako byl včerejši stává.” Usmál se Tom a sedl si vedle ní z druhé strany.
„Tak to je fajn.” Chtěla se Tomáše zeptat jestli by neměl ještě něco, ale před celou partou nechtěla. Nehledě na to, že věděla, že jediný kdo bere tvrdé drogy je Tom a teď už i ona. když se Edita opět opila, odtáhla Toma kousek dál od party, objala ho a co nejmilejším hlasem začla.
„Tomášku, nemáš u sebe náhodou ještě něco? Něco dobrýho bílýho?” Vycenila zuby v úsměvu.
„Ale, ale Mařenka dostala chuť na perníček?” Usmál se Tom, sáhl do kapsy a vytáhl odtud bílý papírek ve kterém byl schovaný ten zázračný poklad.
„Ale nebude to zadarmo, dostanu pořádnou pusu.” Usmál se Tomáš. Edita jenom pokrčila rameny a splnila co jí Tomáš řekl. Napřed se dotkli rty, ale potom Tom protlačil svůj jazyk do Editiny pusy a normální polibek se zvrhnul ve vášnivé líbání. Skončili až když se Tom potřeboval nadechnout. Poté dal Edite psaníčko a ona si okamžitě šňupla. Stejné pocity jako den předtím. Bylo jí krásně, ale špatně zároveň.

Časem si Edita na prvotní nevolnost zvykla a ani jí to nepřišlo. Ale po dvou měsících šňupáné začla mít chuť zkusit něco jiného, lepšího.
„Ty Tome...ty si obvykle pécko píchás viď?” Zeptala se svého drogového učitele jednou večer když spolu seděli na lavičce a kouřili jednu cigaretu za druhou.
Tom se na ni podíval, jakoby se nechumelilo: „Jo.Proč?” Zeptal se ji a začal znovu zírat na hladinu Jordánu.
„No ja nevim...šňupu dva měsíce a už mě to nějak nebaví...chtěla bych zkusit něco novýho.”
„No hele Edi, ale uvědom si, že když si začneš píchat, tak seš jenom krůček od závislosti.”
„Hele klid Tome. Mám to pod kontrolou. Beru si jenom když chci.”
„To řika každej.”
„Věč mi, vim kdy mám dost, jako s chlastem.”
„No právě, víš, ale nedodržíš to.”
„Neřeš to, prosím, jenom mi ukaž jak se to dělá a bude to.” Tomáš jen pokrčil rameny, v duchu si rikal, že ta holka se řití do svý vlastní záhuby, ale byl poučený, že feťákovi se nemá odporovat a Edita už víceméně feťačka byla, jen si to nepřiznávala. Absťák ještě nikdy neměla, protože Tom ji zásoboval pervitinem, kdykoli chtěla, měla ho, jen za malou službičku, kterou Edita ráda splnila, protože Tom se jí líbil.
Tomáš tedy vstal, z peněženky vytáhl čistou jehlu, kterou s sebou nosil vždycky, protože se mu už vícekrát stalo, že jehla se mu ucpala krví. Vytáhl taky stříkačku, lžičku, fet rozvařil a natáhl do stříkačky.
„Fakt to chceš? Uvědomuješ si, zlato, že timhle pro tebe končí jízdy jenom pro zábavu?” Zeptal se jí, když ji zaškrcoval ruku aby našel žílu.
„Mě je to jedno. Chci to zkusit, když se mi to nebude líbit, tak toho nechám.”
„To si jenom myslíš, holka.” Odpovědel ji Tom, ale jen v duchu. Našel dobrou žílu a přiložil k ní jehlu. Nechtěl to udělat, ale zároveň chtěl, nakonec tedy jehlu zabodl do Editiny ruky, nabral trochu krve a do jejího těla vpravil fet. Droga v ni začala účinkovat stokrát rychleji než normalně, najednou byla plná energie, začla blbnout, objímala Toma, byla šťastná, na nic nemyslela. Po pár hodinách v ni fet účinkovat přestal a Editě se udělalo zle. V tu chvíli si přísahala, ze už se drog nikdy nedotkne. To ale netušila, že...

Jednoho dne ráno se Edita probudila se šílenou bolestí žaludku. Bylo jí na zvracení a motala se jí hlava. Okamžitě zavolala Tomovi a ten za ní hned přijel.
„Holka, ty tvoje oči to je hrůza.” Lekl se hned ve dveřích.
„Co mám s očima?” Zeptala se Edita, která se napůl opírala o vchodové dveře zatímco čekala až se Tomáš zuje.
„Panenky máš jak talíře.” Zašeptal Tom, „už v tom jedeš holka.” řekl si v duchu.
„Jakto?”
„Absťák. Já ti řikal ať si s tim nezahráváš.” Zesmutněl Tomáš a sedl si v obýváku na zem.
„Tome, musíš mi pomoct, ja nechci mít takovýhle stavy.” Začla popotahovat Edita.
„Na tos měla myslet dřív. Teď v tom jedeš, seš feťačka.”
„Přestanu...ale nevim jak.”
„Nepřestaneš, jenom si myslíš, že to dokážeš. Ale dokáže to jeden z tisíce.” Tomáš najednou jakoby se změnil. Ten milý hlas který vždycky používal při rozhovoru s Editou se náhle vytratil. Mluvil s ní jako s cizí a nechtěl se jí ani dotýkat. Tohle vlastně nechtěl, měl jí rád a nechtěl aby do toho spadla jako on, v tu chvíli přemýšlel co ho to napadlo nabízet jí drogy.
„Dokážu, vždyť mě znáš...”
„Právě.” Přerušil ji o něco hlasitěji než obvykle mluvil.
„Co tim chceš říct?” I Edita nepatrně zvýšila hlas.
„Že na to nejseš dost silná.”
„Co ty o mě vůbec víš?” Zakřičela na něj a zvedla se ze země.
„Já? Já o tobě vim víc než si myslíš. Seš jenom obyčejná fetka, kterejch jsou po městě stovky. Teď je ti špatně, ale jen co si píchneš bude ti fajn a pak si budeš píchat pořád dokud se neufetuješ k smrti. Ale já už ti drogy dávat nebudu holčičko. Nebudu, dokud jsi šňupala bylo to v pohodě. Od teď si je sháněj sama.” Zařval na ni a odešel z bytu. Edita se složila v chodbě na zem a začala brečet. Bylo jí strašně špatně, ale věděla, že když si píchne pervitin bude jí hned líp. Jenomže nevěděla kde ho sehnat. V tom ji něco napadlo. Není to tak dávno co jim jejich třídní učitel (mimochodem výborný člověk, který s nimi jedná jako se sobě rovnými) vyprávěl, že se znal s Brkem. Což byl místní vařič. Sežene prý všechno a za dobrou cenu. Edita se tedy oblékla, rozšířené panenky zakryla slunečními brýlemi a vyrazila na cestu. Nevěděla kde přesně má Brka hledat, ale došlo jí, že nejspiš v okolí nádraží nebo po největších pajzlech ve městě.
Autobusem dojela do centra a vyrazila na cestu. Nejdřív prošla nádraží, ale tam ho nenašla. Takze šla do hospody U Poníka a věřte tomu, nebo ne, tam seděl u stolu a popíjel pivo. Přisedla si k němu a taky si objednala pivo.
„Ahoj kočičko, co bys ráda?” Zeptal se a vycenil na ní svoje zkažené zuby.
„Nějaký zboží.” Řekla tajuplně co nejtiššeji to šlo.
„A co bys tak měla na mysli? Mám všechno.”
„Pervitin.”
„Dobře, za kolik?”
„No, mám u sebe tři stovky.”
„Fajn, tak ja půjdu na záchod a nechám ti to pod židlí. Ty půjdeš po mě a necháš mi tam peníze. OK?” Edita jenom kývla a napila se piva. Brko se zvedl a odešel na záchod. Když přišel, chvíli předstírali, že se baví o něčem zajímavém. Pak se Edita zvedla a šla taky na záchod. Zpod židle si vzala balíček pervitinu a šoupla tam tři stovky. Došla zpátky a sedla si na místo. Hodinu si ještě povídali o nesmrtelnosti švába, po dalších dvou pivech si Brko opět odskočil na záchod. Vzal si peníze, došel zpět k Edite, řekl, že v pořádku a začal se zvedat. Edita také a nakonec oba odešli.
Edita ani nedojela domů, vlezla si hned na první veřejné WC a tam si píchla svoji dávku. Pak vyšla, nastoupila do autobusu a jela domů. Po cestě si všimla, že si ji prohlíží nějaká holka. Dlouhé modré vlasy po lokty, oblečená v džínové minisukni, síťovaných silonkách a modrých vysokých botach. Ale moc pozornosti jí nevěnovala.
Netušila, že tohle bude jeji záchrana, alespoň na přechodnou dobu.

Po týdnu, když Edite došli zásoby perníku se rozhodla, že znovu vyhledá Brka, protože jeho zboži bylo čisté, neředěné...zkrátka kvalitní.
Opět tedy nešla do školy a hledala ho po celém městě a tak jako tehdy ho našla v hospodě U Poníka jak popíjí pivo. Ani se s ním nemusela bavit, jenom na ni kývl. Ona došla na zachod, položila tam peníze a šla si sednout ke stolu. Po cestě si všimla, že v hospodě sedí taky ona slečna, co si ji tehdy tak bedlivě prohlížela v autobuse, spolu s klukem, který měl na hlavě fialové číro a s dalším, který měl zářivě oranžové vlasy rozházené do všech stran.
Brko si došel pro peníze a nechal jí tam balíček. Po chvíli se Edita zvedla a šla si pro balíček. Zaroveň se jí ale chtělo na záchod, takže si balíček dala do kapsy a zašla do kabinky. Píchla si a když se vracela málem srazila tu “modrou” holku.
„Sorry. Já nechtěla.” Omluvila se.
„V pohodě, ale dávej si bacha abys nespadla.” Odpověděla jí holka a šla na záchod. Edita si sedla zpět na své místo a přemýšlela o tom co jí ta holčina řekla. Znělo to tak nějak dvousmyslně. Po půl hodině zírání do stolu a feťáckého omámení se zvedla a šla domů.

Mezitím v hospodě U Poníka seděli tři lidé. Míla, Radek a Viola, zapředení v družném rozhovoru.
„Holka, já tě nechápu. Proč to chceš dělat, vždyť je to beznadějny.” Kroutil hlavou Míla, kterému se většinou říkalo Milouš. Jmenoval se totiž Miloš.
„Milouši, já to chci aspoň zkusit. Viděls ji? Ta nemůže bejt snad ani starší než já... Nechci aby tak mladá holka brala to svinstvo.” Oponovala mu jeho nejlepší kamarádka, modrovlasá Viola.
„Hele Viv, ja si vážně nemyslim, že je to dobrej nápad. Vždyť Míla má pravdu. Nevíš co je zač. Třeba se pleteš.” Konejšil ji Radek.
„Hele v tomhle se nepletu. Viděla jsem ty oči. Prostě v tom jede. Jsem si jistá.” Podívala se po svých kamarádech.
„No dobře...dělej jak myslíš. Ale řikám ti, že je to předem prohranej boj zlato.” Šťouchl do ní Míla přátelsky.
„Neboj se miláčku, já to zvládnu. Děláš jako bys mě neznal.” Zazubila se Viola.
„Právě, že znám. Už pět let.” Otočil oči vsloup Míla, za což si vysloužil přátelskou ránu pěstí do ramene.
„Surovče.” Obořil se na ni a začali se strkat.
„Jak malý děti.” Zasmál se Radek.
„Jdu pro panáky ať se zklidníte.” Zvedl se a odešel pro panáky rumu. Viola a Míla mezitím spadli ze židlí, váleli se pod stolem a přitom do sebe ze srandy bušili pěstmi.

Další den si Edita šla po dlouhé době sednout k Jordánu. O to víc ji překvapilo, že tam spolu s jejími přáteli seděla i Viola.
„Ahoj Edi.” Pozdravili ji všichni, ale nikdo se s ní víc nebavil. Netrvalo to dlouho a Viola za ní přišla.
„Čau, my se ještě neznáme co.”
„Ne, v životě jsem tě tu neviděla a to sem chodim tak půl roku.” Obořila se na ni Edita, přišlo jí totiž, že jí krade její kamarády.
„To je možný, já totiž chodim do školy a čas mívam jen o víkendech, takže to jsem většinou s kámošema U Poníka nebo s přítelem a sem zajdu jen občas.” Pokrčila Viv rameny.
„Tak to jo a jak dlouho znáš tyhle lidi?” Zeptala se podezíravě Edita.
„Něco přes dva roky. Mimochodem já jsem Viola.” Nabídla jí ruku.
„Edita.” Stiskla ji, po seznámeni se Viola opět přesunula na lavičku vedle Tomáše a dál vedli rozhovor, bůhví o čem. Edita si sedla na trávu vedle Bety, došla k ní pet láhev s kolou a vínem, napila se a začla se s Beatou bavit o narozeninách Bambuse, pardon, Martina, které se kvapem blížili.

Druhý den, což byla sobota, ležela Viola se svým přítelem Milanem u něj doma na gauči a dívali se spolu na film Pravidla lži. Milan ji hladil po rameni a Viv mu zatím povídala o Editě.
„...Milouš řika, že je to blbost se do toho míchat, ale já ji chci pomoct. Jsem asi blbá, ale mě to štve když se tak mladá a hezká holka, jako je ona ničí. Já vim co drogy dovedou...” Vzpomněla si na kamaráda, který před půl rokem zemřel předávkováním.
„Nejsi blbá, miláčku, jsi jenom hodná. Chceš jí pomoct, ale nemyslíš, že Miloš má pravdu?” Podíval se na ni svýma zelenomodrýma očima a ona mu pohled opětovala.
„Já vim, že to je její rozhodnutí...ale já nevim, něco mě pořád nutí pro ní něco udělat. Nechci aby dopadla jako Koki.” Pousmála se smutně.
„A není na to ona už trochu stará aby se sama rozhodla jestli umře v šedesáti, nebo ve dvaceti.” Pokrčil rameny a Jiřímu Langmajerovi, který zrovna na skupinové terapii cosi živě rozebíral, ubral trochu vzduch.
„Já se obávám, že na to neni dostatečně dospělá.”
„A ty seš?”
„To netvrdim, ale rozhodně mám víc rozumu co se drog týče.”
„Ale nejsi svata.” Připomněl Viole její první, ale také poslední zkušenost s pervitinem.
„To sem teď netahej zlato. Na tohle myslet nechci.”
„Promiň.”
„No jo...V pohodě.” Políbila ho.
„Ale jak bys jí chtěla pomoct?” Zeptal se.
„To je pravě to, co nevim.” Povzdechla si a zaujala opět pozici ležmo. Když byl film už téměř u konce, začal Viole zvonit mobil. Zvedla tedy svou starou Nokii ze stolu a podívala se na číslo. >>Milouš<< hlásal displej.
„Ano zlato?” Ozvala se do telefonu.
„Sieg hail, jdeš večer k Poníkovi?”
„Klidně ty nácku zasranej.” Zasmála se do telefonu.
„Tak fajn, v osm jo.Punk's not dead.”
„Ja mein führer.” Rozloučili se a telefon položila.
„Co to bylo za zlato?” Zeptal se Milan naoko žárlivě.
„Aaaaaaaale muj patnáctej milenec, že se večer sejdem pod mostem a rozdáme si to v popelnici u Tesca.”
„Tak to jo, takze večer čas nemáš jo? Tak já jdu zavolat Karolíně.” Začal se zvedat Milan.
„Komu?” Vystřelila Viola a chytla ho.
„Vždyť víš, ta jak jsem s ni šukal včera zatímco tys chlastala u Poníka.” Smál se Milan, Viola po něm hodila polštář a začla polštářová válka, kterou ukončilo až opětovné zvonění Violina telefonu. Tentokrát se na jeho displeji rozblikalo jmeno >>Monika<<.
„Moment, polštářovej válečníku.” Zařvala Viola a hovor zvedla.
„Čus Viv, hlásim, že mi pravě ségra řikala, že tvá oběť se dnes chystá k Poníkovi, jdeš taky?”
„Jo, jo, před chvíli mi volal Milouš, počítej se mnou.”
„Okej, tak se tam uvidíme, v osm?”
„Jak je libo kapitáne. Tak zatim.”
„Zdar.” Rozloučila se Monika.
„To byl kdo?”
„Monča. A to předtim Míla. Jdu večer k Poníkovi, jdeš se mnou zlato?”
„Jo, klidně, ale jenom do půlnoci. Jsem urvanej ze školy a dneska jsem se taky moc nevyspal.”
„Dobře, no máme pět hodin, tak skočíme na chvíli k nám? Já se najim, vezmu Monče to cédéčko a ještě mám doma pro Rostíka tu flašku.” Začla se Viola zvedat.
„Ach jo, no, že seš to ty.” Zvedl se Milan z gauče a šel se spolu s Viv obout.

O tři hodiny později už Milan i Viola vcházeli ruku v ruce do sklepní hospůdky U Poníka, kde už od dveři viděli stůl zabraný Violinými, a teď už i Milanovými, přáteli.
Viola byla punkerka, Milan vcelku normální kluk co má rád tvrdší hudbu, ale i tak si výborně rozuměli a jejich šestiměsíční vztah se dal pojmenovat jako šťastný. Trávili spolu sice málo času, ale o to víc se na sebe těšili. Přes týden jezdila Viola do třicet kilometrů vzdálené umělecké školy, takže se vracela pozdě odpoledne a stíhala taktak povinnosti do školy a doma. Vždycky žila bohémským stylem a tím se právě Milanovi zalíbila. Milan oproti tomu studoval obchodní akademii a na všechno měl svoje pravidla. Hlavně díky Viole z nich trochu upustil a začal se víc bavit. Viv ho seznámila se svými přáteli a on se svými. Ale více času trávili s těmi Violinými. Nakonec Milan měl své přátele povětšinou ve tříde a ty které neměl s těmi byl přes týden. To právě Viola nemohla a tak jí nezbývalo než víkend rozdělit mezi kamarády a Milana a občas oboje spojit dohromady.
Došli ke stolu, kde seděli Milouš, Žofka, Michal, Radek, Adam, Martin, Monika, Rosťa, Tonda, Bambus a s nimi Edita.
„Čus.” Pozdravila Viola a sedla si na židli mezi Miloušem a Žofii. Milan došel objednat dvě piva a mezitím se mu uvolnilo místo vedle Violi. Vsechno probíhalo jako normální večer. Až do doby, než se Edita zvedla s tim, že si musí skočit na záchod. To by samo o sobě nebylo tak divné, divné bylo, že si sebou nesla taky peněženku. Viole hned došlo, co jde na záchod dělat.
„Hned se vrátim.” Řekla Milošovi se kterým se právě dohadovala o tom jestli je lepši stavět číro cukrem, pivem, nebo lakem na vlasy.
„No jo...kašli na to Viv.” Odpověděl ji Míla, ale druhou část věty už Viola neslyšela. Jen co došla na toaletu stoupla si před dveře kabinky. Čekala deset minut, než se dveře otevřeli a z nich vyšla Edita, stahujíc rukáv svého trička.
„Nazdar.” Pozdravila ji Viola a ani se nasnažila zakrýt opovržení.
„Ahoj. Jdeš taky na záchod?”
„Ne, jdu za tebou. Ale mluvit tam je na prd. Hele, já tě neznám, ale vykašli se na to. Je to na nic.”
„O čem to mluvíš?” Dělala nechápavou Edi. Viola jí vytrhla z ruky peněženku a když ji brala vypadla z ní jehla a psaníčko.
„Přesně o tomhle.” Ukázala na zem, kam vše spadlo.
„Co je ti vůbec po tom co dělám?”
„Nic, ale nechci aby se tak mladá holka ničila.”
„To je moje věc.” Odpověděla Edita, vzala Viole jehlu i psaníčko, vše vrátila do peněženky a odešla. Viola chvíli stála a zírala do prázdna, než přišla Monika.
„Co je Viv, dobrý?” Zeptala se a objala ji.
„Ne, nic neni dobry. Já vim, že je mi po tom houby, co ta kráva dělá, ale mě to strašně štve, že se zabíjí. Nechci aby dopadla jako Koki.”
„Ja vim Violko, pojď zpátky, dáme si panáka a spolu něco vymyslíme jo.” Usmála se na ni Monika.
„Tak co, jaks dopadla?” Zeptal se Miloš, jen co si Viola sedla zpátky s velkým rumem v sobě.
„Nic moc. Nechtěla to probírat.” Pokrčila rameny a radši se napila piva. Diskuze o stavení číra tedy pokračovala až se přes pivo dostala k historkám z různých oslav.
Večer skončil až nad ránem, kdy se Viola s Milošem, opření jeden o druhého vypotáceli z Orange Baru a namířili si to na autobus domů. Doma oba lehli do postele a ještě během pádu usli.

Ráno se Miloš probudil se šílenou kocovinou. Okamžitě si zapl počítač a šel na ICQ, kde už byla přihlášená Viola, jeho nejlepší kamarádka.
Sexy Milouš: Čest
Bitch-Pravá od Matella: No nazdar Králi Jelimáne.
Sexy Milouš:Tak co jak je?
Bitch-Pravá od Matella:Ty vole, blbě:D Co ty?
Sexy Milouš:Taky tak, je mi na vrhhnutí.
Bitch-Pravá od Matella:Ja blila už třikrát:D
Sexy Milouš: To nemáš z chlastu, ale z toho, že čekáš dítě.
Bitch-Pravá od Matella:S kym asi?
Sexy Milouš:S Milanem, jak jinak:D
Bitch-Pravá od Matella:Ach tak, no nevim nevim, třeba ho mám s tebou:D
Sexy Milouš:A kde bys k němu přišla?
Bitch-Pravá od Matella:V Orangi:D si nepamatuješ jak jsme se tam po sobě váleli?:D:D:D
Sexy Milouš: Pamatuju, ale to bylo proto, žes mi šlohla zapalovač
Bitch-Pravá od Matella:No a?Ty viš asi nejlip jak se dělaj děti viď:D
Sexy Milouš:No to si piš:D Chceš to popsat?
Bitch-Pravá od Matella: Jo, jo, jo. Ano tatínku, povídej.
A tak se jejich rozhovor táhl dál a dál. Miloš s Violou byli přátelé celou věčnost. Znali se už více než pět let. Od základní školy, kdy Miloš přišel k Viole do třídy. Ze začátku se tolik nemuseli, ale ke konci deváté třídy, kdy si oba začali hledat vlastní styl (punk) se najednou spřátelili a od té chvíle uběhli už tři roky a stále jsou nejlepšími přáteli. Leckdo si o nich myslel a leckdo ještě myslí, že mezi nimi musí být něco víc, ale jen oni dva doopravdy vědí jak to je... Ale vraťme se do přítomnosti.
Sexy Milouš: Jdeš večer někam?
Bitch-Pravá od Matella: V Orionu hrajou Fast Foodi, docela bych si na skáčko zašla. Co ty?
Sexy Milouš:Též, takže za hodinu u Billy?
Bitch-Pravá od Matella: No jo, cvoku. Zajdem si ještě na houbičku co:D
Sexy Milouš: Jak jinak:P
Bitch-Pravá od Matella: Však jo:D
Míla se tedy zvednul a šel se obléct. O hodinu později už stál u obchodního domu Billa a pokuřoval Startku. Trvalo to sotva pět minut, než se prřiřítila jeho modrovlasá kamarádka, taktéž s cigaretou mezi rty, mobilem přilepeným na uchu a pravou rukou lovící cosi v kapse své džínové minisukně.
„Toč se pankáči.” Pozdravil ji Míla. Viola se během hovoru s kýmsi v telefonu otočila kolem „Okej, platí. Tak čus.” Ukončila rozhovor a Mílu pozdravila konečně pořádným „Nazdaaaaaaaar.” Vyměnili si polibek na tvář jak u nich již dlouho bývalo zvykem a vlezly do Billy. Cestou mezi regály Viola Milovi oznámila, že obvolala pár lidí a v Orionu se jich tím pádem sejde spousta. Vzali si dvě krabicová vína a kolu a vyrazili na cestu k pokladně a následně na lavičku, kde popíjeli a plkali o nepodstatných věcech.

Byl už večer a Edita bezcílně bloumala po městě, kde celý život žila. Nikde nikoho nepotkala, ani s tím nepočítala, protože přesně věděla, kde všichni jsou. V klubu Orion, kde zrovna toho dne byl koncert ska kapely Fast Food, jí se tam moc nechtělo, ale na druhou stranu netušila co bude celý večer dělat, a tak tam nakonec vyrazila.
Jen co tam došla, zaplatila vstup a koupila si pivo, se odebrala na záchod, aby si píchla dalši dávku pervitinu, protože ten, který si píchla ráno v ní už přestal působit a začínal se dostavovat absťák. Vytáhla tedy lžičku, na které drogu za pomoci zapalovače převařila, poté si vzala jehlu a injekční stříkačku, natáhla do ní drogu, proklepla aby se uvolnily vzduchové bublinky, zaškrtila si ruku a vpravila do svého těla drogu...

Mezitím uprostřed 'kotle' pogovali Viola a Míla. Náhle se Viola zastavila, naklonila se k Mílovi a hlasitě mu zakřičela do ucha: “Jdu na záchod.” Míla kývl a Viola šla vykonat potřebu.
„Do prdele.” Zaklela Viola jen co došla na záchod a viděla, že u jedné jediné kabinky, která tam byla stojí asi sedm holek ve frontě. Chvíli čekala s nimi, pět minut, deset.
„Zkoušeli jste otevřít?” Zeptala se jich, ta první, blonďatá slečna, se po ní otočila a znechuceně jí odpověděla.
„Jo, tak blbý zase nejsme, je to zamčený.”
„Tak co s tim je? Třeba je tam někomu blbě...” Napadlo Violu.
„Tak vykopni dveře, když ses tak chytrá.” Poradila jí ta druhá, bruneta s piercingem ve rtu.
„Hm, na to nemám sílu. Někoho seženu.” Za okamžik se Viola vrátila s jakýmsi potetovaným klukem, který evidentně nebyl nadšeny z toho, že musí otvírat dveře na dámských záchodcích. Chvíli s dveřmi zápasil, až nakonec musel dojít pro páčidlo a za pomoci kolegy dveře vypáčit. Z nich vypadla Edita, rovnou na obličej a zůstala bezvládně ležet na zemi.
„Bože, Edito!” Vykřikla Viola.
„Ty ji znas?” Podíval se na ni barman.
„Nijak zvlášť, viděly jsme se asi jednou. Zavolejte jí někdo záchranku.” Bleskurychle u ní klečela, Edita měla ještě stále v ruce zapíchlou jehlu, kterou jí Viola vytrhla a z rány začala pomalu vytékat krev.
„Bože, ty seš ale kráva, já ti řikala, že se zabiješ.” Klela dál Viola. Za patnáct minut přijela záchranka. Editu naložili a s ní i Violu aby sepsali co se stalo.
„Neznám ji moc dobře. To vlastně asi nikdo z nás, potkala jsem jí poprvý v autobuse, pak jednou v hospodě a pak u Jordánu, jinak ji neznam.” Odpovídala na zvídavé otázky policistů, kteří přijeli taky. Jenomže Viola byla poučená a věděla už od začátku co říct a co ne.
„Věděla jste, že fetuje?”
„Heleďte, je sice evidentní, že si dneska dala, ale nemyslim si, že by v tom jela dýl.”
„Užila drogu nitrožilně.” Opáčil ten druhý- “zlý”.
„No a?”
„To nedělají začátečníci.”
„A vy jste snad bejvalej feťák, že víte co dělaj a nedělaj začátečníci?” Odpověděla mu suveréně Viola.
„Ne, vy snad ano?”
„Ne.”
„Myslim, že bychom mohli tento rozhovor ukončit. Slečna Rybářová zjevně nic neví.” Řekl ten „hodný” policista a tak se Viola zvedla.
„Nashle.” Pozdravila a odešla z policejní stanice.
Autobusem dojela domů, do klubu už se jí nechtělo a dlouho do noci přemýšlela o tom co se stalo. Nemohla z hlavy vymazat pohled na polomrtvou Editu. “Zítra za ní zajdu do nemocnice” říkala si v duchu a co si říkala, měla také v plánu splnit.

„Dobrý den, mohla bych se vás prosím na něco zeptat?” Otázala se modrovlasá Viola zdravotní sestřičky v nemocnici, kam přišla hned ráno.
„Ano slečno?” Sestřička byla mladá, takže se na Violu nedívala, tak jako většina starších lidí, znechuceným pohledem.
„Včera, no vlastně dneska, kolem třetí ráno sem přivezli jednu holku. Předávkování, jmenuje se Edita, jenomže nevím jak příjmením, potřebovala bych vědet, kde leží.”
„Ach tak, vy jste kamarádka, sestra?”
„Ani jedno, ja jí našla.” Usmála se Vi.
„Aha, dobře, no, leží na dětském. Je mimo nebezpečí, ale přivezli ji v hrozném stavu.”
„Fajn a můžu za ní?”
„Jistě.” Usmála se sestřička a sdělila jí číslo pokoje.
Viola vyšla tři poschodí a vešla do pokoje 312, který chvilku hledala. Na posteli ležela mrtvolně bíla Edita a zírala do stropu.
„Nazdárek.” Pozdravila ji Viola a sedla si vedle ní, hodila si nohu přes nohu a ruce zkřížila na prsou.
„Tak co, jak se ti daří?” Ptala se, ale Edita neodpovídala.
„Asi fajn co. Co s tebou dělali? Vypumpovali žaludek, nebo žíly, nebo co? Docela mě to zajímá, jednou bych o tom chtěla sepsat román. Jak drogy zabíjej mladý lidi.” Jedinou odpovědí jí bylo tězké oddechnutí a Editino mrknutí.
„Aha, takže si budeš hrát na kamennou královnu? No dobře, jak je ctěná libost, já tě k životu nepotřebuju, zato ty bys potřebovala dostat pořádne přes hubu aby sis uvědomila co s tebou to svinstvo udělá. Myslim si, ze nejsi až tak tupá, jak jsou jiný holky v našem věku, abys nevěděla, co ti to dělá s tělem.” Na chvíli se odmlčela aby si v hlavě srovnala další slova, která chtěla říct.
„Já jsem asi doopravdy blbá, když se tě snažim zachraňovat před tebou samou, ale řekla bych, že můžeš bejt super holka, jenom ses chytla blbýho člověka, nebo rovnou blbý party. To já nevim co tě k tomuhle vedlo, ale zabije tě to, pamatuj si co ti řikám, dřív nebo pozdějc tě to oddělá. Kdybych tě včera nenašla, nebo kdyby tě kdokoli nenašel, taks tam chcípla, tak se zamysli co je lepší, jestli umřít na špinavejch záchodech ve smradlavym, zakouřenym klubu, nebo jako postarší pani s tim, žes prožila život a užila si ho, nejenom, ze ses zaobírala tim, kde sehnat další dávku.” Viola tam seděla dál a sama sobě nadávala a ospravedlňovala se zároveň. “Mluvim jak její matka a co hůř, jak moje matka, jenomže já prostě nemam to srdce dívat se na to jak ta holka pomalu umírá. Jako to bylo s Kokim....” Říkala si v duchu a pořád dokola si to opakovala.
„No nic, vidim, že se mnou mluvit nebudeš. Tak se měj hezky a řikám ti Edi, nech toho, já tě prostě nenechám umřít. Když budeš chtít vědět proč, tak se zeptej, nestydim se za to. Ahoj.” Viola se zvedla a jak se zvedala Editina ruka chytla její.
„Děkuju.” Zašeptala Edita a usmála se. A Viola jí úsměv vrátila. Věděla, že když zůstane a Editě poví celý příběh o Kokim, bude to v háji, protože Edita už nebude mít důvod ji vyhledat, takhle měla aspoň nějakou naději, že by to mohlo tu “blbku” ležící na posteli zajímat a mohla by chtít Vi najít a ta by jí snad mohla pomoct zbavit se toho svinstva. Takže Viola si oblékla svůj koženkový kabát až na zem a vyrazila z nemocnice pryč.

Jen co došla Viola domů, převlékla se do pro ni neobvyklého úboru. Tepláky, tričko, lehkou mikinu, na nohy si obula místo modrých vysokých a težkých bot lehounké tenisky, lesklé, modré, dlouhé vlasy svázala do culíku, na hlavu si narazila kšiltovku, připla vodítko svému psovi – bílému samojedovi Dannymu a vyrazili na procházku spojenou vlastně s tréninkem, jak Violiny fyzičky tak jejího ročního štěněte.
Pomalu šli podél řeky až došli k asfaltové cestě, která vedla ze sídliště kde bydlela Viola až k nemocnici, kde teď ležela Edita a zpátky. Viola se chvíli dívala na cestu, jakoby ji snad mohla dovést přímo do Editiny hlavy, jen aby zjistila na co Edita myslí. Cesta byla takovou pomyslnou spojnicí mezi temito dvěma silnými osobnostmi. Edita, která si pořádně neuvědomovala nebezpečí, které jí drogy přináší a Viola, které kvůli drogám zemřel jeden z nejlepších přátel. Celou cestu, kterou Vi a Danny běželi si řikala co má dělat aby nezemřel další člověk. Běželi s Dannym celou cestu až k nemocnici, kde se Viola svalila do trávy a namáhavě dýchala. Ač to byla kuřačka, běh zvládala na jedničku, protože zaprvé ji to bavilo a zadruhé běhat musela aby se jí aspoň trochu pročišťovaly plíce. Kvůli jejímu astmatu.
„Tak co Danny? Co mám dělat? Poraď mi.” Dívala se do očí svému milovanému psu.
„Taky nevíš co. Já taky ne.” Povzdechla si Viola, chvíli seděla a házela Dannymu kus větve, nakonec se zvedla, došla si do samoobsluhy koupit půllitrovou láhev vody, kterou vypila téměr na ex a spolu se psem se vydala na cestu domů.

Druhý den ráno Violu probudil křik jejího mobilu, což oznamovalo, že jí právě přišla zpráva. Byla neděle, takže první myšlenka byla, kterej debil ji shání takhle brzo po ránu. Na displeji bylo neznámé číslo, ale po přečteni zprávy ji bylo jasné kdo ji píše. Ahoj Violo, prosim, mohla by ses za mnou stavit v nemocnici? něco bych potrebovala. P.S.-Sehnat tvy cislo bylo o život:). Po asi dvou vteřinách prišla další zpráva, ve které bylo Nepodepsala jsem se, sorry. Edita. Viola, i když byla rozespalá, byla natolik při smyslech aby jí dokázala odepsat Jasne, po obede prijdu. Viola a zase usnula.
Po pár hodinách, kdy už se Viola vyspala do růžova se zvedla z postele, nasnídala se, došla na půl hodiny ven s Dannym, pak se vrátila domů, uvařila oběd jak pro sebe tak pro svoji matku, která se měla vrátit kolem druhé hodiny z práce, převlékla se a vyrazila do nemocnice.
Pokoj našla hned a jen co vešla rozlil se jí na tváři úsměv, protože viděla Editu, která koukala na DVD, smála se při tom a vypadala jako šťastné dítě.
„Ahoj.” Pozdravila ji mezi dveřmi. Edita otočila hlavu, usmála se a ztišila zvuk.
„Ahoj, dík, že jsi přišla.”
„Neděkuj, já jsem ráda, že ses ozvala.” Vi si sundala kabát a sedla si k Editině posteli.
„Cos potřebovala?” Zeptala se rovnou, protože věděla, že Edita ji nepsala jenom tak.
„Víš přemejšlela jsem o tom cos mi posledně řekla. Chtěla bych vědět co se stalo a proč mě chceš zachraňovat.” Viola se v duchu usmála, věděla, že to přijde.
„Víš, měla jsem kamaráda, byl to skvělej člověk, byla s nim sranda, všichni jsme ho měli rádi. Jenomže si začal s drogama. Nebyl první ani poslední v naší bandě, ale byl to jeden z mých nejlepších kamarádů. Nebral perník nebo tak, ne hned ze začátku, začínal na práškách a postupně se dostal ke stejnýmu svinstvu jako ty.“ Pomlka a jak Viola čekala Edita se začne o jejího přítele zajímat.
„A co se s nim stalo?“ Kouká zvědavě. Vypadá hrozně zbědovaně.
„Zazačátku v pohodě, sem tam byl mimo, ale nebylo to tak hrozný, po nějaký době najel na pervitin, pak na heorin...ufetoval se. Jednou neodměřil dávku a umřel. Proto nechci aby sis začínala s drogama. Moji kamarádi, teda, ty lidi se kterýma chodím ven. Všichni už mají rozum, jakž takž. Je jim většině kolem dvaceti, ale ty jsi mladá a je škoda aby sis ničila život drogama. Nevim proč se o tebe tak zajímám. Chápu, že tě to asi otravuje. Ale nechci aby si tak mladá holka zničila život a umřela.“ Pokrčí Viola rameny a začne se zvedat. Edita ji ale chytí za ruku.
„Díky. Doufám, že najdu vůli s tím přestat. Ty stavy jsou až moc hezký.“
„Já vím, budiž, nevím, nikdy jsem to nezkusila, ale dovedu si představit, že je ti fajn, když to máš v sobě, ale mysli na to, že je tu někdo komu na tobě záleží a kdo tě nechce vidět umírat. A když budeš potřebovat tak jsem tu pro tebe jo.“ Usměje se Viola povzbudivě, pohladí Editu po tváři a odejde.

Po dalších čtyřech dnech je Edita propuštěna s rozhodnutím už nefetovat. Jakmile se objeví u Jordánu, běží k ní Tomáš.
„Ahoj princezno, cos kravla? Chtěl jsem jít za tebou do nemocnice, ale nevěděl jsem kde ležíš, promiň. Tak co, jdem si dát do nosu?“ Zazubil se na Editu a ta se jen zašklebila.
„Ne, ber si to sám. Já to k životu nepotřebuju.“ Kdyby jí viděla Viola, byla by na ní pyšná.

Několik dní to bylo OK, Edita nebrala, stále hodně pila, ale alespoň nefetovala. Jednoho pondělního večera se to však zvrtlo. Celá parta jako obvykle seděla U Poníka a pila, Edita už v notně opilém stavu pomalu usínala, když za ní přišel Tomáš.
„Pojď se mnou pusinko.“ Edita se zvedla a šla za svým průvodcem, na záchodě Tomáš Editu napřed políbil a pak jí dal malý modrý prášek.
„Co to je?“
„Extoška, po tý se probudíš.“ Edita už už sahala po prášku, když si uvědomila Violin smutný pohled a ruku zase stáhla.
„Ne Tome, ne, nechci.“
„Jak chceš“ pokrčil rameny a odešel, Edita chvíli seděla na zaklopené záchodové míse, nakonec se pro sebe usmála, v duchu se pochválila a vyšla zpět k přátelům.

Ovšem z člověka co byl zvyklí na drogy se stane znovu závislák velice lehce a velice lehce pokušení podlehne. Edita podlehla pouhý týden poté co s drogami skončila a bohužel podlehla nejhůř jak mohla.
Stačilo k tomu jediné setkání s Brkem, jediná dávka, větší než kdy jindy a Editino tělo to nezvládlo. Bylo přesně 3.října 2008, 15 hodin odpoledne, když na toaletě U Poníka barman našel tělo mrtvé šestnáctileté dívky.
O dvě měsíce později se v opuštěném bytě na Kopečku našlo tělo Tomáše Stejskala s podřezanými žilami a dopis na rozloučenou. Lépe řečeno vysvětlení slovy „zabil jsem Editu, nemůžu žít s pocitem viny“.