Fascinována smrtí...

„Nevím popravdě, kdy to přesně začalo. Musela bych hodně dlouho zapřemýšlet. Jediné, co si pamatuju je, jak to začalo. Možná to byl první impuls, možná na to myslí všechny děti. Vážně nevím.“
„Dobře, tam mi alespoň povězte, Emily, co všechno se vám vybavuje.“
„Někdy mě napadaly divné myšlenky. Na začátku jsem o nich jenom přemýšlela.“
„Jaké to byly myšlenky?“
„Bydlívali jsme v paneláku v osmém patře. Byty neměly balkón. Na chodbě ale jeden byl, společný pro všechny na patře. Věčně ho někdo zamykal a věšel si tam prádlo. Někdy se ale stalo, že ho nechali otevřenej dokořán. To jsem k němu přistoupila a opřela se o kovové zábradlí. Bývalo mi tak k prsou. Jen jsem toužila se nahnout a pohlédnout dolů. Vypadalo to jako hluboká propast, který čeká až mě pohltí. Chápete? Já moc ne. Prostě to tak bylo.
Později, to mě mohlo být možná patnáct let jsem pořád fascinována tou hloubkou na to poprvé pomyslela. Víte, jak by to bylo snadné? Jenom přelézt to zábradlí a ochutnat doušek podmanivé smrti? Jaké by to asi bylo, umírat? Přemýšlel jste o tom, doktore?
Já ano. Smrt mě totiž děsila už odmala. Pamatuju si to jako by to bylo včera, když mi babička při rozsvícené lampičce vyprávěla, že můj praděda umřel ve spánku. Několik nocí potom jsem se bála usnout.
Nemohla jsem uvěřit, že až umřeme nic nás nečeká. Že prostě jen tak přestaneme existovat. Chytala jsem se zpráv o klinické smrti, jaké lidé mívají pocity. Pořád to ale byly chabé pokusy o uklidnění.
Víte, kdybych vylezla na to zábradlí a skočila, už by to nešlo vrátit zpátky. Po pár setinách vteřiny bych prostě přestala existovat. Tak jednoduché to je.
A pak se mi v hlavě rojily další myšlenky. Asi poprvé to bylo, když jsem matce utírala nádobí. Rozumíte? Vzala jsem starou děravou utěrku, protože ty lepší se nechávaly na slavnostní příležitosti. Jako by na utěrkách záleželo. Pečlivě jsem musela vytírat hrnce i hrníčky a skleničky zvlášť ještě leštěnkou. Všechno muselo být do puntíku. Pak přišli na řadu příbory a jako poslední nože. I utírání totiž musí mít nějakou hierarchii, chápete? Ne jistě že ne. Tohle byla pravidla mé matky. Jak byste to mohl chápat.
Pomalu jsem tou utěrkou přejížděla po ne moc ostrém ostří. A ta myšlenka se mi vloudila zčista jasna. Stačilo by se přeci jenom napřáhnout a s vyvinutím značné síly bodnout. Radši víckrát ale s jistotou, že smrt přijde.
Jen chvilinka a mohla by z toho být jatka a...nešlo by to vrátit. Některé činy zkrátka nemohou být odčiněny, nemyslíte?“
„Kdy vás to poprvé napadlo? Vzpomínáte si?“
„Och to už je vážně pár let. Nemám moc dobrou paměť, víte. Učení mi nikdy moc dobře nešlo.“
„Našli jsme ve vašem pokoji kresby. Co mi k tomu můžete říct?“
„Vážně jste je našli? Já myslela, že je matka vyhodila. Děsně tenkrát řádila. Byla, jak to jen říkala, jak bylo to slovo, pohoršená...ano přesně tak. Byla pohoršená z vlastní dcery. Myslela si, že budu kreslit portréty nebo krajinky plné jasných barev. Takový přece život je, ne? Jenže já měla plnou hlavu smrti. Život mě nezajímal.“
„Skicák byl pomalovaný černí s obrazy podivných tvarů, křížů a lebek. Jak vás to napadlo?“
„Napadlo? Tohle já vidím, když zavřu oči. Pokusila jsem se nakreslit vlastní svět tak, jak ho vidím. Připadávám to morbidní?
Mojí matce ano, moje matka nesnášela morbiditu. Někdy si říkám jsem-li vůbec její dcera.“
„A váš otec?“
„Většinu odpoledne prospal v křesle u televize po namáhavé práci. Snažil se ignorovat matku. Vlastně toho jsem měla docela ráda. Až na tu maličkost, že se mě nikdy nezastal. Ale ani na mě neútočil. To jsem vzala v potaz.“
„Uvědomujete si vůbec důsledky svých činů?“
„Ano, dokonale. Nečekám, že mě pochopíte. Můj život je chaotický, plný zrádných myšlenek. Ani oni nechápali. V očích měli překvapení, které se měnilo v hrůzu a strach.“
„Povězte mi, co jste udělala.“
„Pohnutka mé mysli. Jako kolikrát předtím. V osm hodin jsem podle řádu matky musela jít utřít nádobí. Obdivovala jsem to nablýskané ostří. Matka se otočila zády a ještě poklízela na stole.
Stačilo udělat dva nebo tři kroky, nevím, nepočítala jsem je. Ani nevím kolikrát jsem se napřáhla a zabořila nůž až po čepel do masa. Překvapilo mě, jak to šlo ztěžka. Po všech těch úderech mě začala bolet ruka. Křičela dost nahlas. Jako když zabíjíte prase. Už jste někdy byl na zabijačce? Ne? Já několikrát u mé babičky. Sledovala jsem to zpovzdálí, ostatní děti brečely, ale já ne. Fascinovala mě kaluž krve na bělostném sněhu. Ten kontrast. Mnohokrát jsem se pokusila zachytit v mých obrazech, ale nedokázala jsem to. ne tak, jak je to utkvěno v mé paměti. Krev se potom sbírala do hrnce. Když se nikdo nedíval smočila jsem v něm své prochladlé ruce. Teplá hustá tekutina objala mé dlaně a laskala mezi prsty.
I v její krvi jsem smočila ruce. Hodně chroptěla, úplně mi připomínala to prase. To člověk nemůže vysvětlit, to musí prožít, aby ji cítil, smrt. Byla v celé místnosti. Když se člověk nadechl, usídlila se mu v plicích jako zkažený vzduch.“
„Co jste udělala potom?“
„Šla jsem do ložnice rodičů. Otec spal a v uších měl puštěnou hudbu hrozně nahlas. Přiblížila jsem se k posteli a jedinou ránou do břicha ho probrala. Díval se na mě tak vyděšeně, že jsem další rány mířila do míst, kde je srdce, aby to měl za sebou rychleji než matka. Pak jsem položila svou tvář do kaluže krve na jeho bílé košili. Poslouchala jsem ticho v jeho těle. Hruď se nezvedala a srdce netlouklo. A opět ta rudá na bílém povlečení. Jako na sněhu v mém dětství.“
„Takže jste si vědoma, čeho jste se dopustila?“
„Chcete mě označit za nezpůsobilou a psychicky narušenou? Ale já moc dobře věděla co dělám. Celý svůj život jsem byla jako časovaná bomba. Nikdo tomu nemohl zabránit.“

25.6.2009 - Zápis z výslechu Emily Hronové narozené 6.6. 1986.

Poznámka: 1.7. 2009 - Emily Hronová nalezena mrtvá ve své cele, oběšena.