Neobyčejný příběh obyčejné dívky

Nemá cenu říkat, zda je šílená či nikoliv, stejně při podobné otázce se jen podivně usměje a opět mlčí. Nemá cenu říkat vám, zda je to člověk budoucnosti, protože je navždy vězněna minulostí.

Nikdy si však nechtěla přiznat, že k radostem lidí patří i temné stránky. Například ta hloupost s malováním. Nikdy se nemalovala schovávaje se za svou oblíbenou větou "K malování je plátno, nikoliv lidská tvář." Nebo odpor k modernímu oblečení, ke kterému si vymyslela (snad z nějakého potrhlého filmu) heslo "Toto oblečení je jako svěrací kazajka i když přiznávám, že každý ji někdy potřebuje!".

A proto také bláhová uvěřila, že láska je jen pro hezké lidi, kteří si ji zaslouží... Proto uvěřila, že nikdo pro ni se v hnilobných uličkách světa neskrývá. A tak každým dnem po setmění sedává u okna se sklenicí vína, bílou svící na stole (tak příhodně bledou jako měsíc na kouřem lemované obloze), knihou na klíně a přemýšlí o dávných dobách, kdy (jak příhodně říkává) "Kdy ještě býval svět světem, láska neexistovala jen v knihách a víno nebývalo tak trpké jako zimní slunce." Obvykle poté vylije vino z okna, dívá se jak se ve svitu měsíce leskne na černém asfaltu jako krev a opět vzpomíná...krev...krev...KREV!
Nemá cenu říkat, zda je šílená či nikoliv, stejně při podobné otázce se jen podivně usměje a opět mlčí. Nemá cenu říkat vám, zda je to člověk budoucnosti, protože je navždy vězněna minulostí. Každý z nás má svou minulost, i když to pro člověka davu už nebývá tolik podstatné...