Severská sága s řeckým počátkem

Megalis Mikrokosmos byl snědý urostlý Řek. Nikdy nepředpokládal, že se dostane do nehostinných končin v okolí polárního kruhu. Už způsob, jakým se ocitl v typizované chýši pro těžce pracující u Gorsifjordu, naznačuje, jak si s ním osud zahrával.
Narodil se jako nemanželské dítě Kirké Dobirosové. Jeho matka velmi milovala jednoho řeckokatolického kněze v Sovím klášteře na poloostrově Athos. Otec našeho hrdiny byl po odhalení příčinné souvislosti narození svého syna vržen svými kolegy s kamenem na krku do siných vln Egejského moře.
Matce Megalisově nedopřála konzervativní otrokářsko-demokratická vláda příslušné vzdělání, a tak živila se pastevectvím koz. Když byly Megalisovovi 2 roky, zemřela na encefalitidu z přemíry kozího mléka.
Megalis se poté vydal do Athén, protože se doslechl na úřadě pro uplatnění raně nezletilých, že je tam možné se dobře uživit pletením gobelínů. O tento obor se již několik měsíců platonicky zajímal. Do původního cíle své cesty nedošel bez přerušení, protože ve městě Sisifopolis vstoupil do služeb indiferentního občana Karkulose pod podmínkou, že jej nastávající chlebodárce nechá vystudovat na Vysoké škole pletení gobelínů ( dále jen VŠPG) - Athény-Staré město, Třída řeckých barikádníků 63.
Služba trvala do 15 let věku Megalisova, pak byl přijat na VŠPG. V té době již nesl jméno bratra svého chlebodárce - Mikrokosmos. Toto jméno přijal z vděčnosti: starý Mikrokosmos jednou byl náhodou na návštěvě u Karkulose, když se Megalis zmínil o svém studiu. Mikrokosmos vzápětí zachránil Megalise před ubičováním k smrti rukou Karkulosovou.
Na VŠPG studoval Megalis dobře, jen musel opakovat zkoušku z příčných víceramenných vzorců a z mezinárodního hnutí pokrokových gobelinistů. Protože však se ani u matky Kirké, ani u Karkulose nesetkal s estetickým prostředím, v pátém ročníku se dopustil osudové chyby svého života: vzal si kravatu neladící s barvou jeho očních řas. V takovém pohoršujícím úboru jej potkal zástupce rektora pro věci estetické. Když se zástupce probudil z mdlob, okamžitě inicioval a úspěšně dotáhl do konce Megalisovo doživotní vyloučení ze školy.
Megalis vstoupil na střední vojenské učiliště Alexandra v hodnosti stodvacetipětníka ( řecká armáda označuje hodnosti podle toho, kolika nejvíce mužům dokázal nositel hodnosti úspěšně velet).
Nějaký čas sloužil u generálního štábu a pro své schopnosti byl přidělen jako luftataché na řecké velvyslanectví v Kristianii. To už v hodnosti dvěstěšedesátiosmíka.
Osud jím však opět zacloumal. Když byla svržena řecká vláda, nová junta odevzdala všechny pracovníky bývalých velvyslanectví do rukou státu, kde právě vykonávali svůj zaměstnanecký poměr. Jejich rodinní příslušníci v helénské vlasti byli internováni v pracovních táborech na odlehlých egejských ostrovech.
Megalisova žena a jeho čtyři děti byly nasazeny na obnovu rhodského kolosu. Megalisova žena byla neobyčejně krásná. Vždycky když vynesla do dvacátého poschodí dva pytle cementu, obtěžovali ji strážní nemravnými návrhy, doplněnými o fyzické násilí. Ubránit se tomu bylo velice obtížné, protože trestanci měli na sobě jenom kus rukávu s evidenčním číslem. Když už se Mikrokosmosová nemohla ubránit, raději volila smrt skokem do moře, kde nalezla útěchu podobně jako kdysi její tchán. Děti, když viděly úžasné bezpráví dozorců, uprchly a založily námořní partyzánský oddíl. Ten způsobil, že rhodský kolos nebyl nikdy znovu vystavěn.
Když takto Megalis ztratil důvod k návratu do své vlasti, upadl do apatie a norská vláda ho poslala zakládat rybářské družstvo do Sirkyfjordu.
Nacházíme tak Megalise, jak sedí u těžkého stolu, vyrobeného z norského dubu. Zamyšleně se dívá na studený krb, umně sestavený z čedičových kvádrů. Volnými děrami po vytlučených oknech duje dovnitř severák a zachvívá řadami rampouchů na stropě.
V místnosti není příliš teplo. Zdejší rybáři chtějí vyhnat nepříjemného organizátora nepopulární družstevní formy vlastnictví a v okruhu 30 norských mil vykáceli všechny stromy a dobrovolně stavějí hlídky, odstrkující dříví plavené mořem dále od pobřežních vod.
Do nevlídné místnosti vchází otvorem po dveřích Gerda. Ona jediná se chová k Megalisovi pěkně. Přináší mu bábovku, láhev vína, kakao, skolíčky na prádlo a sekeru na roztloukání zmrzlých ponožek.
"Gerdo, řekni, co mám dělat?", ptá se nejistý Megalis poté, co se Gerda opět oblékne.
"Nech družstvo družstvem a žij jako každý Gorsifjordský rybář".
"Nemohu, vláda by mě v železech zavezla na ostrov Jana Mayena, abych tam měřil meteorologické údaje".
"Tak utečeme do Ameriky".
"Kde vezmu peníze?"
"Hm, a co kdybyses dohodnul s rybářema, že založíte družstvo jenom naoko a jinak bude všechno jako dřív?" navrhuje lišácky Gerda.
"Ne, to by byl podvod a k tomu já se nemohu snížit."
"Co teda chceš dělat?"
"Pokusím se založit družstvo - zítra v hospodě."
"Ty ses zbláznil, chlapi se ti vysmějou. Nechceš uvařit čaj?"
Příštího dne v hospodě zaplatil Megalis všem 2 mázy piva Gorsifjorder Pilsner a požádal je, aby ho vyslechli. Jeden z rybářů - harpunář Seberesen se divoce zasmál a znalci zahlédli v jeho jediném oku křivý záblesk, pro který mu bylo přezdíváno Zlé oko.
Megalis se snažil argumentovat ekonomickými aspekty, zvýšením životní úrovně a výhodnými možnostmi financování z vládních půjček. Lidé mu sice nevěřili, ale zatím nemluvili.
Návrhy se líbily jen dvěma pokrokovým rybářům z celkového počtu 92. Líbily se jim proto, že propili vlastní čluny a slibovali si od jednotného rybářského družstva možnost získat jiné.
Zlé oko hodem zabodl harpunu do stropu, aby naznačil, že chce promluvit. Používal severogorsifjordského nářečí, které i jihogorsifjorďanům znělo jako protékání vody poloucpaným sifónem.
"Hlasujme!"
Hlasování skončilo 89 ku 2. Jeden rybář se upil k smrti, a proto se hlasování zdržel. Megalis pochopil, že většinu nepřesvědčí a založil se dvěma pokrokáři malé tříčlenné družstvo. Protože neměli žádný rybářský člun, byla jejich činnost prvních pět let ztrátová. Ztráta byla krytá z norského státního rozpočtu.
Posléze se jim podařilo stlouci vor. Po 14 dnech používání voru zahynul v bouři jeden z družstevníků - Petr Petrsonovič Petrson. Druhý družstevník - Simel - vzal Megalise k sobě do družstevní chatrče, aby se jim snáze podařilo zkonsolidovat zárodek vyšší formy vlastnictví.
Simel byl zvláštní člověk. Studoval v hospodářské akademii a velmi se zajímal o statistiku. Počítal například třídní strukturu své rodiny, zjišťoval rodinný vytvořený hrubý domácí produkt a jeho dynamiku, což se také stalo jeho zkázou. Vydával totiž do oběhu ve své rodině neplnohodnotné oběživo a jeho dcera Gudrun mu tajně vykradla zásoby norským státem krytých peněz a způsobila tak v rodině obrovskou inflaci a pokles dynamiky rodinného důchodu. Důsledkem ekonomického úpadku byla smrt předposledního družstevníka Simela.
S pláčem se Gudrun vrhla k nohám svému příteli Megalisovi. Oba se rozhodli, že utekou. Proslýchalo se totiž, že z Kristianie přijede kontrolní komise združstevňovacího úřadu. Při útěku je však spatřila a prozradila Megalisova někdejší přítelkyně Gerda. Rybáři je uvěznili, aby se neprozradil skutečný stav združstevňování v Gorsifjordu a aby na sebe neuvalili zlobu byrokratů.
Návštěvu státního komisaře odvraceli důmyslným způsobem. Pod vedením Zlého oka uvěznili Megalise na opuštěném ostrůvku a přikovali jej ke skále. Jezdili na ostrůvek jen tehdy, když potřebovali poslat vládě uklidňující dopis. Dopisy psal samozřejmě Megalis na jediném psacím stroji v kraji. Stroj ležel na skalním výstupku nedaleko přikovaného.
Po nějaké době počala vláda požadovat od družstva daň z příjmu obyvatelstva. Příslušný referent přijel koleskou asi po třech týdnech od ohlášení požadavku. Gorsifjorďané se na jeho návštěvu dobře připravili, přichystali mu na uvítanou pochodňový průvod. Pochodovali pod tribunou ve slavnostních hadrech a helmách a drsným nářečím provolávali slávu politice centrální vlády.
Pochodňový pochod byl pěkný, ale vláda od svého požadavku na zaplacení daně neustoupila. Rybáři se sešli v kulturním domě, aby se poradili. Zlé oko navrhoval utlouci Megalise a s pomocí vikingských bohů vyhlásit válku králi v Oslu. Po všeobecné vřavě v centrální jurtě se všichni muži opásali vikingskými meči a štíty, nastoupili na drakar a vypluli směrem k hlavnímu městu. Cestou se stavili u Megalisova skaliska a přivázali přistěhovalce na přídi lodi, aby vyjádřili své opovržení centrální vládou.
Proti 43 mužům Gorsifjordské lodní posádky se na skalách kolem vjezdu do Oslofjordu shromáždilo 5.000 elitních námořníků, vstříc jim trčely hlavně 50 těžkých děl a v ústřety jim vyplula královská bitevní loď Pilaf III..
Po krátkém konfliktu se Gorsifjorďané přidržovali třísek ze své lodi a na vlnách se nechali unášet k přístavnímu molu. Starostovi na břeh pomohl ředitel centrálního finančního úřadu. Rychle vyšlo napovrch, že Megalis zůstal uvázán na přídi, proto jej potápěči vylovili, bylo však již pozdě: Megalis se na dně zaneřáděného přístavu pořezal o odhozenou otevřenou krevní konzervu, nakazil od infikované krve získaným syndromem snížené imunity a zemřel.
Nešťastnou náhodou tak drama pro Megalise skončilo, pro vesnici Gorsifjord začal vleklý soudní proces. Na jeho konci byla vesnici odebrána všechna privilegia a občanská práva vůbec. Nejtíživější byl zákaz rybolovu a odběru pramenité vody v okruhu 150 km. Vesnice se z rozsudku nikdy nevzpamatovala, protože 150 km vzdálené studny byly již na území Švédska a nikdo z vesničanů nedostal pas.