Rosničko...

Jeden, druhý, třetí …
Míjí sloupy, polepené reklamními letáky a plakáty.
Slovíčkaření – show roku a akční slevy, které jinde nenajdete.
A prodáváte taky lásku?
A prodáváte taky objetí?
A máte pro mě dostatek kapesníků? Ty potoky slz. I když se občas zdá, že už ve mně žádné nejsou. Kde se jen pořád berou?
A taky čokoládu. Tlumí bolest, víte?
Míjí ty sloupy a už se jí z nich motá hlava. Tak se zastaví.
Šeď podzemních chodeb. Denní světlo kdesi nad ní. Nevidí ho. A z dálky slyší přijíždějící metro, vhánějící studený vzduch do prostor stanice.
Klopýtá ke kraji. Vypadnout z té masy lidí. Proplout zčeřené vody. Maminka s kočárem a ustaranou tváří, elegán s kufříkem a telefonem u hlavy. Kluk, kterému vyčtete z očí, že jeho jediná láska je droga a jeho domov ulice. Panenky jako špendlíky, rysy obličeje ztvrdlé, rány života znatelné.
Desítky lidí kolem, všichni dohromady a přitom každý sám se sebou. Se svými myšlenkami.
Těla namačkaná na sebe, v myslích však na pustém ostrově.
Má to se mnou ještě vůbec cenu? Pomyslí. Nahne se nebezpečně blízko kolejím. Jen spadnout v tu správnou chvíli. Další vůz tady bude co nevidět. Otočí hlavu, koleje vedoucí do té černočerné tmy ji děsí. Stáhne se zpátky. Stařena stojící opodál ji pochybovačně sleduje. Prokoukla její úmysly?
Co si o mě asi myslíš, babo. Povídej.
Dívka skryje své dlouhé černé vlasy pod kapuci šedivé mikiny. Jen ty pronikavé zelené oči na podkladě bledého obličeje dává světu na obdiv. Těkající ze strany na stranu.
Zadumané tváře, rozjasněné tváře.
Veselé i smutné.
A v její? V té se značí samota. Rozpíná se jí celým tělem. Svazuje duši.
Přidává svou tvář mezi ostatní. Vmísí se do davu a nechá se jím táhnout.
Vychází ven, na denní světlo. Světlo uprostřed tmy. Pitomý šedivý den, nadává. Pitomá deprese, pitomé všechno co jí leží v hlavě a nedává spát.
Tvář se jí ještě více zachmuří. A z ocelově šedého nebe padají drobné kapky deště. Tříští se po dopadu na zem. Buší do okapů. Hrají na něj. Baladu pro dívku se zelenýma očima.
Neví, jak dlouho tam stála s obličejem natočeným k nebi. Déšť zmáčel jí obličej, zmáčel ji celou.
Oblízne špičkou jazyka mokré rty. Kapky ji objímají, utěšují. Jejich chladivý dotek jí nabíjí energií. Rozumí si s nimi.
„ Nemokni, rosničko.“
Trhne sebou. Pootevře oči a pohlédne před sebe. Do očí ji udeří odzbrojující úsměv. Kolena se jí podlomí. Náhle nemá o kapky deště zájem. Stejně už ustávají. Chce ten úsměv. A k nim patřící modré, teplé oči.
„ Co seš zač?“ snaží se o podezřívavý tón. Ale ví, že těm očím věří. A že je nezná? Občas jediným pohledem, v jediné vteřině poznáte lépe než jindy za celá léta. Něco na těch očích je.
„ A co seš zač ty, rosničko?“ usmívá se. Konečky prstů jí odhrne z očí pramen mokrých vlasů. „ Pojďme někam do tepla, celá se třeseš.“
„ A jak víš, že s tebou chci jít?“
„ Poznám ti to na očích. Z očí vyčteš všechno,“ usmívá se.
„ Ale … já ti nemám co nabídnout. Nechceš mě potkat, věř.“
„ To nechej na mě,“ uchopí ji za ruku. „ Jak se jmenuješ?“
„ Rosnička, přece,“ usměje se a táhne ho pod střechu autobusové zastávky.
Ocelovou šeď pomalu vytlačuje slunce.