Slowly and Ruthlessly |1|

Tak.
Ještě chvíli a bude po všem.
Snad. No nic, přiznávám, že jsem si to malovala moc růžově a realita je o dost krutější, ale nevzdávám to. Nesmím.

Bezcílně tu bloumám po pokoji a docela se divím, že se ještě držím na nohou. Tolik panáků by mě normálně dostalo na kolena, ale tentokrát jsou ty debilní myšlenky silnější.
Aspoň prozatím.
„Stejně za chvíli hodím šavli“ prohodím tiše sama pro sebe a trochu se tomu i pousměju načež se naposledy posadím do rudého semišového křesla.
Je vlastně docela pohodlné, škoda.

Netrpělivě vyčkávám troubení taxíku, který konečně přetrhne ty dlouhé provazce zkurvených výčitek. Na tohle fakt nemám náladu. Ne teď, když už není cesty zpět.
Věty typu – Nikdy není pozdě na změnu mi pouze přivodí záchvat smíchu, který je bohužel jen fyzický a psychika ho jaksi zapomíná vnímat.

Když mi Sofie před pár měsíci rvala do hlavy, abych Lukáše opustila, horlivě jsem jí slibovala, jak to co nejdříve udělám. To se nestalo. Přirozeně. Byl to dlouhý a náročný vztah. To hezké zmizelo a ze vztahu se stalo něco jako nekončící parodie. Tu hádka. Tu láskyplné polibky. Tu „hra na zamilovanost“. Nevěra. Odpuštění. A tak stále dokola. Připouštím, že poslední měsíc to bylo přeci jen něco jiného.
Věděla jsem o jeho nevěrách a vůbec mě to neštvalo. Ne vážně.
Už jsem ho přestala milovat dávno, jen jsem si to musela konečně uvědomit a přestat se obviňovat z toho, že chyba je ve mně.
Dostávala jsem krásné luxusní lodičky a poslušně přehlížela každou jeho nechutnost.
Bylo mi ho docela líto.
Jak si tak vítězně myslel, že si mě koupí a bude si klidně šukat s každou kozatou blbkou, co mine na ulici.
To se asi posere, až se vrátí z „pracovní cesty“ a objeví napůl vystěhovaný byt.
Škoda, že neuvidím jeho výraz. Bleskla bych ho a fotku pak zarámovala nad postel.

Že jsem hnusná? Dokud budou ti druzí hnusní na mě, mohu si to dovolit i já k nim.
(s čímž musí přirozeně počítat, to je holt fyzika, akce a reakce)