Nezávislý pozorovatel

Osamocená osoba na kameni uprostřed potoka, který svou teplotou připomíná podzimní rána. Máčí si v něm nohy, jako by si přála, aby byl stejně studená jako ten potok, nebo rána, která ji probouzela mlhou.
Nezávislý pozorovatel stál o pár metrů výš. Na mostku přes potok, z kterého stoupala pára. Vzduch byl čistý a slaně nejen voněl, ale i chutnal. Trochu jako slzy, které štípou v nose a taky jezdí po rtech jako motorky na ploché dráze (stejně nevypočitatelně).
Ten nezávislý pozorovatel byl někdo, komu se na krku houpal popruh od foťáku s přídavným bleskem (bylo šero). Sešel dolů, aby se přesvědčil, že je to reálné. Aby se přesvědčil, že si nelže a že ta fotka víly uprostřed potoka bude taková, jakou si vysnil (aranže jsou důležité). Jenže ta víla vílou nebyla. Už dlouho ne. Od té doby, co jí vpálili do mozku cejch, který nezarůstal, ani nešel vymýt (čistým alkoholem). Namířil na ni hledáček a stiskl. Blesk byl jako výstřel. Stejně hlasitý a (ne)viditelný. Zasáhl jí játra a ledviny. Měla pocit, že krvácí. Pozorovatel se sklonil k potoku a umyl si ruce (jako ve výroku z Bible, kde si Pilát Pontský myje ruce nad Ježíšem).

Znovu stiskl. Vystřelil podruhé (rána z milosti, protože nechtěl, aby trpěla moc, jen přiměřeně). Ona se dívala do nebe se stejně těžkými víčky jako trpící mučedníci. Rty měla modré jako chrpu. Tělo bílé jako mléko ve vysoké misce. Jen dolní část trupu červenala. Ránou (osudu). Ramena se jí otřásala neslyšnými vzlyky, které se draly z nitra. Obličej ji ostříkla vlna vody (vzedmutá ode břehu). Šel k ní. Šel ji dorazit. Aby nemohla mluvit. Aby se ujistil, že opravdu umírá. Aby ji ujistil, že opravdu umírá. Že opravdu trpí (ale nechtěl, aby trpěla moc, jen přiměřeně). Nechtěl aby umírala sama (chtěl umírat nezávisle na ní, protože byl nezávislý pozorovatel). Upřela na něj oči, ve kterých se držely kapky vody (která chutnala sladce, když nastavil ruku pod její obličej). Lehla si na vodu (která smyla její hříchy) a nechala se unášet. Voda utišila bolest z cejchu (uprostřed mozku) a ona klesla pod hladinu (která hladila teplotou, co připomíná podzimní rána). Zase byla vílou.

Jen on byl pořád on. I když možná ne. Když se mu vzdalovala (a její tělo si mezi sebou přehazovaly kameny) tak měl pocit, jako by ji slyšel tiše zpívat
I'll take this soul that's inside me now
Like a brand new friend
I'll forever know.

Ale znáte to. Byl to jen pocit.
A on neuměl dobře anglicky.