Láska

Tento příběh začal, když mi bylo dvacet let a to už je poměrně dlouhá doba, to mi můžete věřit. Tehdy k nám do města přijeli komedianti, povětšinou všechno cikáni. Milovala jsem jejich předvádění, jejich tance, no prostě všechno co s komedianty a jejich vystupováním bylo spojeno.
Žiji v rodině ne zrovna chudého kupce, ale nikdy jsem do ní tak úplně nezapadla. Byla jsem trpěna jen díky příbuzenským vztahům s nimi. Své opravdové rodiče jsem ztratila v pěti letech, zemřeli na horečku. Žiji tedy u svého strýce a tety, vyrostla jsem společně s jejich dětmi.
"Teto?! Mohla bych jít do města, večer budou mít komedianti představení?" udělala jsem psí oči, ale nic platné, tetu to nedokázalo obměkčit.
"Lilian, to ani omylem nepřipadá v úvahu, kdyby ses raději v tvém věku poohlížela po ženichovi než po dětských vylomeninách!" poučila mně.
"Ano, teto, půjdu si tedy dnes lehnout dřív, jsem nějaká ospalá." řekla jsem, ale myslela si něco úplně jiného. "A just tam půjdu!" umínila jsem si v duchu.
Ve svém pokoji jsem prohledala svůj šatník, ve snaze najít co nejobyčejnější šaty. Našla jsem jen tmavě zelenomodré šaty, do pasu jsem si uvázala černou šálu. Oboje vypadalo ošuntěleji než moje normální oblečení, s botami jsem si hlavu nelámala, prostě jsem si je nevzala.
Sotva padl večer, už jsem prchala na náměstíčko, kde se usídlila komediantská společnost. Už na první pohled mě uchvátil taneční pár. Tancovali nějaký vášnivý a divoký tanec. Hrozně se mi zalíbil, uchvátil mne nebo už nevím jak jinak to vyjádřit. Též se mi zalíbil i tanečník. Vysoký se světlou pletí, temně modrýma - dalo by se říct až černýma - očima a černými vlasy. Oblečen v černých úzkých kalhotách a purpurové košili rozhalené na prsou vypadal naprosto úžasně. Vlasy měl v týle svázané červenou stuhou. jeho pohyby mi přišly až příliš lehké a jakoby jednoduché. Potom si on začal vybírat tanečnice z davu. Když přišel ke mně, tak jsem ani na okamžik nezaváhala. Nepoznávala jsem se. Tancovali jsme velice dlouho, naše číslo bylo zakončeno perfektní zvedačkou. Když mě potom pokládal celou udýchanou a zpocenou na zem, lidé nám tleskali a vůbec nám vyjadřovali svou přízeň nad tím jak se jim to líbilo. Tenhle pocit jsem do té doby nezažila a musím říct, že to byl pocit naprosto skvělý. Sotva ovace stačily utichnout už jsem cítila, jak běžím spolu s oním tanečníkem pryč od tábora komediantů. Sedli jsme si pod strom, do trávy zmáčené večerní rosou. Přišlo mi to jako naprosto skvělé a hlavně příjemné osvěžení.
"Jak se jmenuješ, tanečníku?"
"Jsem Wille a neříkej, že ty též nejsi tanečnice," pohlédl mi do očí, jako ve snaze zjistit jestli lžu.
"Nejsem tanečnice. To ty, dokázal jsi mě naprosto bezchybně vést. A jinak jsem Lilian," zazubila jsem se.
"Promiň!" omluvil se.
"V pořádku. Zůstaň se mnou, bez tebe můj život ztratí smysl, vím to. Prosím, Wille, zůstaň!" trochu mi začal selhávat hlas.
"Rád bych, ale není to možné. Nejsem to, za co mě máš, Lilian. Víš, tohle je poprvé v mém životě, co cítím něco podobného jako teď k tobě! Asi jsem se do tebe zamiloval. A pokud bys zítra chtěla jít se mnou, až budeme v noci odcházet, tak přijď sem, na toto místo.
Rovnou tě však upozorňuji, že když se rozhodneš být se mnou, staneš se tím, co já!" řekl naprosto vážně.
"A co tedy jsi?" ptala jsem se trochu vystrašeně.
"Noční tvor, dravec, který přes den nemá právo vylézt ven ze svého skrytu, pokud nechce zemřít. Abys mohla být se mnou, musela by ses jím taktéž stát, jinak na to, co jsi dnes zažila a nato, že jsi mě někdy viděla okamžitě ve svém vlastním zájmu zapomeň!" varoval mne s vážným výrazem ve tváři. V tu chvíli se mi zdálo, že je v jeho tváři zapsaná moudrost a svědectví staletí, která prožil. Opravdu jen na okamžik.
"Teď jdi, Lilian, pokud se rozhodneš, víš, kde tě zítra budu čekat." Dostala jsem od něj svůj první polibek na ústa. Proběhlo mnou mírné chvění.
"Běž!" přikázal. Tak jsem tedy šla přímo domů. celý následující den jsem se chovala, jako tělo bez duše. Dokázala jsem se rozmyslet až pozdě odpoledne. Napsala jsem zběžný dopis pro tetu a strýce, aby se o mne nebáli, že jsem v bezpečí. Doufala jsem, že to snad pochopí. Oblékla jsem si opět ty akvamarínové šaty, ve kterých jsem tancovala, ale vzala jsem si k nim sandále s vázáním těsně pod kolena.
Na místě schůzky jsem byla asi hodinu po setmění. Možná trochu víc a možná, že i míň, nevím, nedokázala jsem pořádně přemýšlet natož odhadovat čas. Stála jsem pod tím stromem a čekala. Zničehonic mě nějaké ruce pevně chytily kolem pasu. Slabě jsem vykřikla. U ucha se mi ozval Willův hlas.
"Myslel jsem, že příjdeš, Lil." Lil to byla jeho zdrobnělina pro mé jméno. Nikdo jiný mi tak neříkal, tedy vyjímaje mé pravé rodiče.
"Chceš to?" Přikývla jsem, kdybych promluvila, zlomil by se mi hlas, tím jsem si byla jistá. "Neboj se!" pohladil mě konejšivě po vlasech i tváři.
O chvíli později jsem ucítila, jak se mi něco zakusuje do krku. Chtěla jsem vykřiknout, ale nedokázala jsem to, zůstalo jen u přání. Přitiskl mi k té ráně své zápěstí, krvácelo mu. Byla jsem na smrt vyděšená. Pojednou jsem cítila jak mnou prostupuje neuvěřitelná síla. Úplně jsem cítila, jak se mi rozlévá od konečků prstů do celého těla. To udělala jeho krev. Nakonec svou i mou ránu zacelil tím, že do ní vetřel své sliny.
"Jsi jako já, nyní už není cesty zpět!" upozornil.
"A co tedy jsem?"
"Jsi si jistá, že uneseš celou pravdu?"
"Hm," přikývla jsem.
"Jsi... je z tebe upírka, já jsem upír." Při jeho slovech jsem v koutcích jeho úst zahlédla ostré špičáky.
"Kolik ti je?" S onou skutečností co jsem, jsem se vyrovnala velice rychle a snadno.
"Pět set let, ano, už pět století se procházím po tomto světě. Zabije nás pouze Slunce nebo šíp či kůl v srdci," dostalo se mi jednoho z mnoha poučení.
Od mého zasvěcení už uplynulo něco přes tři sta let. Sedím tady, v katedrále, a čekám jestli opět po dlouhých padesáti letech uvidím svého milovaného Willa. Tady jsme se totiž měli dnes sejít, když nás kdysi rozdělil šílený hon na upíry. Čekám už skoro celou noc, ale on nepřišel. Až téměř za úsvitu jsem uslyšela tiché kroky. Kroky upíra. Jiskra toho těla pomalu, ale jistě dohasínala. Až najednou jsem uviděla i tělo, kterému patřil zvuk oněch kroků. V první chvíli jsem tu postavu nepoznala. Oblečení měl roztrhané, proměnilo se v pouhé cáry látky. Na těle i obličeji byl poset nespočetně ranami a škrábanci. Některé už zaschly, ale z některých stále tekla krev. Vlasy měl onen neznámý muž špinavé, pocuchané a dokonce v nich měl i suché listí.Bylo vidět, že ho mučili.
Nejspíš lovci upírů, promítlo se mi v mysli hořce. Až v okamžiku, kdy přišel blíž, jsem toho záhadného příchozího poznala. Byl to...
"Wille!" křikla jsem zoufale. Pořád jsem seděla u okna katedrály, nedokázala jsem se pohnout ani o centimetr k němu. Zhroutil se mi přímo do náruče. Hladila jsem něžnými doteky jeho zmučené tělo i tvář.
"Lil, miluju tě, navždycky, ať už se stane cokoli," zašeptal bezvýrazným hlasem.
"Já tebe taky, Wille," po tvářích se mi koulely slzy, brečela jsem. Poslední polibek, poslední stisk ruky a tím naše dlouhá pouť lásky skončila. Svírám jeho nehybné tělo v náručí a hledím na obzor. Brzy bude svítat.
"Jdu za tebou, nenechám tě samotného, Wille!" pošeptala jsem mu do ucha. Po schodech nahoru někdo jde, slyším kroky. Už je vidím, jsou to dva muži. Lovci upírů.
"Proč?" jsem zoufalá.
"Je to nebo spíš byl to upír."
"Chtěli jste mně vystopovat, že? Zrovna moc upírek jste neviděli, co?" řekla jsem hořce. "Trefa!" řekl ten starší a vyšší.
"Chcete mně zabít?" nasadila jsem lehký konverzační tón. Němě přikývli.
„Ušetřím vám práci, budu tady sedět dokud nevyjde slunce a nesprovodí mě z tohoto světa." Zmateně se na sebe podívali. Těkali pohledem ode mne k obzoru a zpět na sebe.
"Jestli chcete, můžete si tu na úsvit počkat a přesvědčit se," nabídla jsem velkoryse.
"Proč se chceš zabít, upírko?" zeptal se nedůvěřivě.
"Ty se ještě ptáš proč, ty vrahu?!" křičela jsem na něj. Moje veškeré sebeovládání bylo pryč. "Protože já ho milovala a právě kvůli té lásce jsem ze sebe nechala udělat upírku. Nyní už nemám proč žít, a proto raději z tohoto světa sejdu!"
První sluneční paprsky; smrt, ale zároveň i okamžik setkání s ním. Namlouvám si, že se nebojím. Najednou jsem ucítila bodnutí v místě, kde se nachází srdce.
"Děkuji, nedokázala bych to sama," špitla jsem tomu staršímu, než mi zmizel hlas. Poslední, co jsem zaslechla bylo:
"Pro lásku dokáže obětovat všechno jen málokdo, byla jsi v jádru dobrá, jen si neměla v životě štěstí." Poté ze mne vyprchal život, už jsem neexistovala, tedy ne v tomto světě nebo životě. Takhle tedy skončil příběh naší lásky trvající dlouhá staletí a přesto tak silné, jako byla na začátku, když jsme se poznali, tehdy při osudném tanci dvou srdcí.