Odejdi

Již věčnost si snaží vzpomenout. Chodí tam a zpátky s krabičkou sirek. "Škrt", oheň, teplo, jistota. Dívá se na sirku a usedá na židli.
"Odejdi."
"Kam?"
"Pryč."
Teplo, stále silnější, teď už nepříjemné, mírným fouknutím končí. Konečky prstů jemně bubnují nervózní rytmus a tma mu přináší prostor.
"Co jsem, kdo jsem?"
Oči opět přivykají tmě. Je jim to ale k ničemu. Tma skrývá vše.
"Odejdi."
"Kam?"
"Pryč."
"Jak?"
Celou místnost již dávno prozkoumal, není v ní nic, krom jedné dřevěné židle. Staré rozvrzané. Je to beznadějné. Začíná zoufat. Krabička zápalek v levé ruce mu poskytuje jedinou naději, zábavu, jistotu, jediný prostor, jak se vyjádřit.
Ten plamen jde cítit. Jde cítit v srdci. Pojmenuj postavu třeba sen ale hlavně ji pusť.