Svazek makoviček

Seděl za oknem, popíjel kafe a díval se ven. Pršelo. Den byl nevlídný a on se koneckonců taky nedokázal choval mile. Tíživé ovzduší, které kolem sebe pociťoval, prořízlo zazvonění telefonu. S kyselým výrazem ve tváři jej vyzvedl - proč ho sakra ruší?- "Halo?" vyštěkne popuzeně do sluchátka.
"Ahoj, tady Lucka, jdeme teďka na kafe, nechceš s náma?" ozve se příjemný hlas jeho kamarádky. Cítil se trochu provinile, že na ní tak vyjel a snažil se to trochu napravit.
"No, díky za zavolání, ale momentálně .. nemám čas.. promiň. Užijte si to."
"Děje se něco?" vyptávala se starostlivě Lucka.
"Moc práce."
"Oukej, kdyby sis to rozmyslel, tak víš, kde budem, jo?"
"Jasně, měj se."
"Ty taky.
Položil telefon a oddychl si. Věděl, kde jsou všichni jeho přátelé - měli svoje oblímené podniky - oblíbené kavárny, oblíbené hospody, oblíbené bary... chvílemi si říkal, že to je možná nějaký stereotyp, ale vzápětí ten pocit rychle zahnal. Na stereotypy byl přeci ještě dost mladý..

//Když potkal svou ženu, bylo mu dvacet. Ona byla o šest let starší, ale on měl pocit, že je to k sobě táhne - tehdy ještě věřil na pravou lásku a všechno to příjemný, co pravá láska obnáší. Ona byla taková zasněná duše, věčně zamlžený pohled, trochu praštěná, ale vážně jen trochu.. tak mile a jemu se to její pobláznění tak líbilo.
Narazili na sebe tenkrát na schodišti - jí se rozspaly všechny knihy, které nesla v náručí a jemu se rozbily brýle.
Chodili oba na medicínu - měli toho tolik společněho - jemu imponovala její vševědoucnost a všechny ty praštěné úvahy, které vedla sama se sebou a on se bál, že jí nikdy neporozumí. Jí se líbil jeho realistický pohled na svět, vážnost, s jakou bral celé studium i s jakou jí pozoroval - jako by si myslel, že ona ví víc než on... ale ona si vždycky připadala tak trochu sama a nezkušená ... letmo se dotkl její ruky a ona si v duchu vyjmenovala všechny kůstky v zápěstí. latinsky. Toužila po dotyku a po důvěře, ale zároveň se důvěry bála. Najednou se cítila zranitelná a bezbraná - před jeho úsměvem - //

Venku nepřestávalo pršet a on se snažil přijít na jiné myšlenky. Možná by býval udělal dobře, kdyby šel ven s přáteli. Snad by mu to pomohlo přijít na jiné myšlenky. Bál se ale jejich lítostivých pohledů. Bál se, že s ním budou jednat... jako s dítětem, že ho budou přehnaně opečovávat. Bál se objímání... bál se veškeré lítosti...
Nicméně automaticky přešel ke dveřím a navlékl se do kabátu. A vyšel ven.
Připadalo mu, jakoby dosud žil ve tmě - venku bylo takové světlo, že ho to trochu vlekalo - i když bylo pod mrakem -
všechno bylo tehdy tak světlé a nové...

//Byl tak nádherný den. On měl chuť se smát - místo toho přinesl své "neznámé" kytičku fialek. Byla tak krásná, když se červenala a brala si je od něj se sklopenýma očima. Nevinná.
Bylo to jejich první "rande", ale oni měli pocit, že už se znají léta. On se o ní staral s přehnanou péčí - jako by byla z porcelánu a potřebovala ochránit- ona ho zahrnovala slovy plnými lásky a porzumění - jako by věděla, že přesně tohle jeho rozervaná duše potřebuje /byl tak zmatený/... Byly dvěma pilíři nekonečně dlouhého mostu, i když řeka, která pod ním tekla, se zdála být tak úzká... //

Došel do kavárny a uvítalo ho plno hlasů od jejich obvyklého stolu v rohu.
"Ahoj," usmál se unaveně a bylo na něm vidět, že dlouho klidně nespal /a nebylo to jen kruhy po očima/
"Myslela jsem, že máš moc práce," poznamenala Lucka a jemně se dotkla jeho paže. Jako by rozumněla.
"To počká," usmál se a objednal si kafe.
"Jak to zvládáš?" zeptala se Lucie pološeptem, ab ji slušel jen on.
"Jsem v pohodě," prohodil ledabyle, jako to dělával dřív...

//Nechtěli nic uspěchat.
Nejdřív sbírali společně mák mezi kolejemi, objímali se a chtěli zapomenout, že po těhlech kolejích už žádný vlak dlouho nejel... cítili se zvláštně opuštěně, ale byli spolu a to jim stačilo.
Noc kdy ji požádal o ruku nebyla ničím výjimečná. Prostě vyndal z kapsy plastový prstýnek z pouti /tehdy moc peněz neměl/ a ona se usmála a řekla "ano".
A byli svoji.
Chvíli pobuřovali zajeté stereotypy starších sousedů, že muž má být starší, ale oni si jich nevšímali. Byl to jejich svět sám pro sebe.//

"Mám skvělou novinu!" vyhrkla Zuzka, která se právě přiřítila se vzrušeným výrazem ve tváři.
"Copak?" vyzvídal ihned Petr, nečekla ani, až si Zuzka odloží.
"Vím, že bych měla nejdřív počkat, než to budu rozhlašovat, ale jsem momentálně tak šťastná!" vyhrkla se zardělými tvářemi. "Dneska jsem byla u doktora.. a víte co? Jsem těhotná!"
Ode všech stran se ozývali gratulace, nadšené výkřiky.
"Ale pšt! David to ještě neví. Bude to překvápko, až se vrátí z toho pitomýho Španělska," napomínala všechny Zuzka a vypadala šťastně...
Zayslel se, jako by se zase ocitl v jiném vesmíru a ne v kruhu svých přátel.

//Když se bavili o dítěti, ona uhýbala. Říkala, že ještě chce něco dokázat, než bude mít dítě. On namítal, že už dokázala. Dodělala školu, žačala praxi...

Přišlo to docela náhle - ale takové novinky se ostatně neohlašují předem.

Ona - vystrašená tou náhlou odpovědností, vystrašena modrou barvou na těhotenském testu /barva jeho očí/

On dokončil školu. Připadalo mu, že svět se mu otevřel. On se nebál nových rozhodnutí.

//

Vracel se pozdě večer zpátky do svého bytu. Připadalo mu, že ušel dlouhou cestu.
Byl to pro něj jeden z mnoha návratů, ale tenhle byl v něčem tak odlišný...

//Dítě si nechala. Nesouhlasila s potraty a on jí rozuměl.
Všechny ty věci dělali spolu - chození na kurzy pro těhotné, nakupování věcí pro dítě, vez ji uprostřed noci do nemocnice, držel ji za ruku, před tím, než musela na operaci, chlácholil její nevinnou dušičku, když děťátko umřelo, držel ji za ruku, když umírala.
Bylo tak těžké se tehdy vrátit do bytu a předstírat, že se nic nestalo. Vejít do bytu plného dětských hraček, malinkých dupaček... //

Otevřel jejich společnou skříň /uvědomoval si, jak je to dlouho/ Vyndaval její puntíkované šaty, její barevné svetry - všechno ještě plné její vůně, všechno jí bylo tak prostoupené.
Všechno naskládal do kočárku. Všechny hračky, dupačky, její oblečení, její šampon...
Vyvezl všechno k popelnicím za domem.
Ráno to bude všechno pryč. Všechny jeho vzpomínky, kterými se posledních pár let živil v naději, e se přes ně přenese.

Věděl, že se bude napořád probouzet s pohledem na svazek seschlých máků, které spolu každý rok sbírali mezi kolejemi. Jejich most byl moc dlouhý a on se přes to nikdy nepřenese.
Ale měl pocit, že od toho dne, na ní bude moci myslet bez toho bolestného bodání v hrudi.
//Spi sladce//