Navždy v mém srdci

Příjemný klid občas přerušil pták, který létal z větve na větev. Zelené stromy lemovaly zapadlou, málo vyšlapanou cestičku. Sluneční paprsky občas prošly korunami, ale jinak se zde drželo příšeří a chlad, který vycházel z rychle tekoucí bystřiny, která vytékala až z vrcholků hor. Slabý větřík si pohrával s jejími plavými vlasy. Pomalu kráčela stezkou s dlaněmi otírající se o vysokou trávu. Zhluboka nabírala do svých plic svěží vzduch. Oči měla přivřené, nepotřebovala se dívat před sebe, trávila zde tolik času, že zde věděla o každém pařízku, kopečku, i o nejmenším kamínku, který by se jí mohly připlést pod nohy. Nebála se bolesti z pádu, ani že by si odřela svá bosá chodidla.
Zde byla svá, zde nebylo ničeho, co by jí ublížilo- ničilo. Studená hlína prolévala chlad do každé částečky jejího těla, chloupky se naježily a záda se občas otřásla zimou.
Kráčela dál, poslouchala to ticho, které ji obklopovalo, zde zapomněla. Nyní byla člověkem, který může žít a ne jen ubohým a vystrašeným zvířátkem.
Uklidňovala ji ta nadpozemská krása, nevinnost a pocit bezpečí.
Pomalým krokem došla až k plochému kameni, který zabíral skoro polovinu tekoucí vody. Byl vyhřátý sluníčkem a do těla jí projelo aspoň trochu tepla. Usedla na něj a své obnažené nohy opatrně ponořila do říčky. Byla strašně ledová, ale snažila se to nevnímat, nechávala nohy pod hladinou a opatrně vytáhla skice ze svého batohu, nechtěla, aby jí vypadly uhlíky, které se jí povedlo nepozorovaně ukrást z učebny výtvarné výchovy.
Nepatrně se usmála a nad kořenem nosu se jí vytvořila hluboká vráska. Kriticky se dívala na svůj výtvor, nikdy se jí nezdálo dosti dobré to, co vytvořila. Nedokázala ocenit svůj talent a ve škole o něm nikdo nevěděl, jak by mohl. Rychlým mrknutím zahnala neposedné slzy, které se draly na povrch a hlasitě si povzdychla.
Ramena poraženecky klesla směrem dolů, jak moc tento pohyb znala, tak často ho používala. Nedokázala se bránit a nyní již nemá ani proč.
Upřeně se dívala na skotačící veverku, která se snažila vytáhnout z dutiny stromu velikánskou šišku. Pokaždé když se jí povedlo šišku nadzvednout a když jí zase spadla nazpátek, utekla co nejdál a pak se zase opatrně vracela. Pokoušela se o to znova a znova, nevzdávala se. Neměla tento boj jako předem prohranou bitvu.
Prázdným lesem se ozval tichý nakřáplý hlas. Nikdo jej neslyšel, ale osobě, které to slovíčko vyšlo z úst se neuvěřitelně ulevilo. Tížilo ji to obvinění na neznámého pachatele tak dlouho, tolik dlouhých let. Poprvé ji začalo postupně ničit před deseti měsíci.
Nehybná postava vzpřímeně seděla a její mysl se vrátila do období, kdy cítila, že se jí vrací dávno ztracená naděje.
Drobná asi devatenáctiletá dívka zprudka oddechovala a při pohledu na hodinky, které měla na pravém zápěstí ještě zrychlila. Byla po škole kvůli té nafoukané holce, která si myslí, že může všechno. Nemohla si dovolit přijít pozdě, vlastně ani nechtěla. Ta stará žena s tváří prokrytou vráskami a dávno plesnivými vlasy jí byla nyní vším.
To ona si s ní každé odpoledne po škole povídala. To ona jí vyprávěla o svém dávno zesnulém manželovi, kterého i nyní stále milovala a kterému každé ráno u památníčku na hřbitově chodila zapalovat svíčku. To ona jí pomohla vylepšit techniku jejího prozatím amatérského kreslení, a nejen s tím. Jen ta křehká stařenka jí viděla až do bolestně rozdrásané dušičky. Učila ji spoustu věcem. Vycházet s lidmi, upřednostňovat své přednosti, dopředu se neshazovat a hlavně mít se ráda a být osobností. Každý den se těšila až po škole na kole pojede k ní, tam bude již očekávána. Ona bude stát ve dveřích svého dřevěného a skromného baráčku a na stole v kuchyni budou čekat čerstvě upečené koláčky a horké kakao.
Jako by to bylo včera vidí, jak kromě stařenky tam běhá i pes. Byla to starší fenka z útulku. A byla pro ní, hned si jí zamilovala a stala se z nich dvojka, která se jen s těžkým srdcem od sebe dělila.
Ta žena pro ni byla vším, matkou, babičkou i tak moc postrádanou kamarádkou. Dělila se s ní nejen o své radosti, ale i strasti. Vždy u ní našla útěchu a bezpečí. To jen s ní mohla o všem mluvit, jen ona jí dokázala říct, co si myslí a jen ona jí pomáhala se vyvarovat jejím hloupě dětským chybám.
Proto pro ni bylo tak těžké se vyrovnat s tím, že rakovina, která ženě zakazovala posledních měsíců života dobře jíst, ji přemohla. Nedokázala to přenést přes srdce a i nyní je to velmi těžké. Její otec jí dokonce zakázal jít i na pohřeb, nechápal, že měla, pro něj cizí ženskou, radši než jeho. Nikdy si neuvědomil, že od té doby, co jí umřela v sedmi letech matka, začal trávit přemnoho času v práci a když byl doma, tak si rád přihnul a občas se neubránil i nesmyslným ranám na svém jediném dítěti. Neviděl bolest v jejich očích, neviděl, jak se nedokáže sama srovnat, neviděl, že nemá kamarády a že ji někteří spolužáci i šikanují. Nevšiml si, jak jeho dcera začala žít až když poznala tu ženu.
Přes svoji bolest ze ztráty ženy nic neviděl. Ničil svoji malou holčičku a sám si myslel, jak všechno zvládá.
Byla zpopelněna a uložena na hrobě svého muže, tak jak si přála. Ona však u toho nesměla být, na radu výchovného poradce, který jí byl po návštěvě otce ve škole navrhnut, nesměla ani na hřbitov.
Otevřela hnědé oči a volně nechala stékat slzy, neměla se zač stydět. Ztratila člověka, kterýmu na ní záleželo. Pohled se jí stočil na malinkou pastvinku, musela si skousnout ret, další rána na duši se ozvala.
Už s ní netráví většinu času, neposlouchá pozorně vše, co jí povídala. Nehledí jí do očí svýma modrýma očima, nevrtí šťastně ocasem když ji vidí a neskáče na ní na přivítanou. Už se neprobouzí tak, že na ní hupne velká chlupatá koule a začne jí olizovat nos. To vše je pryč.
Znovu se natáhne pro batoh a vytáhne z ní kolečko salámu, tolik oblíbeného pokrmu své zvířecí kamarádky. Ztuhle vstane a pomalu jde na loučku, zde zanechá pochutinu a po cestě natrhanou kytičku z lesního kvítí.
Potichu se modlí směrem k dvěma ručně svázaným křížkům s vyrytými iniciály a snaží se usmívat, vždyť oni měly rády její úsměv.
Rychle se otáčí a zahání slzy, vždyť jsou stále s ní. Stále v jejím srdci a ona je nezklame.
Přes všechna přesvědčení, která se v hlavě rýsují, se ozve to osudné a tolik nenáviděné proč.