Chaloupka

"Ale jaký je mezi nimi rozdíl?" Ptám se již podruhé. "Ten víc smrdí, tamten je zas hnusnější po chuti." "Aha, tak to beru oba!" Zvolal jsem rozhodným hlasem vidě další strom letící k zemi. "Hele, chcípl ježek, ale zato dal najíst stromu svých ostnů, cha," povídá prodavač. Takový veliký šváb, co vykupuje svou rodinu a prodává je za minimální cenu. "Víš koho bude přesně stý strom? Prý můj!" A ze smíchem mi podává dva z již skoro vyhubené rodiny švábů prodavačů. Jejich chyba byla bohužel ta, že se všichni rozprodali. Jdu dál lesem. Nechci na nic narazit a tak narážím na podivnou chalupu s velkými orlími křídly. Za chvíli jsou však v černých plamenech a rozpadnou se v prach. Sbírám ho, když vedle mě spadne další strom. Tentokrát žádná oběť. "Jdeme tedy slavit!" Křičím šťasten za kousek života navíc." Jdu se do chalupy najíst, pojďte se mnou. Mám v rukách dva šváby překrásné, budou chutnat jak smrt jejich sladká !" Plno jich přiběhlo a tak jsem byl v chalupě sám jen s černým plamenem, který se tu drží a spálí křídla, když se pokusí chaloupka utéct z tohoto snivého světa plného krásy a beznaděje. Nabízím plamenu sedícímu u stolu mého švába, však odmítá. Co dělat s takovým plamenem. Jdu si sednout na zeď a i když je lepší strop, nechci, aby mi natekla krev do hlavy. A taky do očí. Pak bych vypadal moc normálně a všichni by se mne děsili. Nabízím švábům malou práci, že si mají dojít pro bílou barvu. Když po chvíli přichází s plechovkou plnou bílé bělosti, pobízím je, ať přetřou černý plamen na bílý, že si z něj trochu vystřelíme. Přišli na něj každý z jedné strany, však se nestalo, co by každý předpokládal a místo plamene se natřeli oni dva navzájem. K tomu se ještě spálili, div že jim ta plechárna nevybuchla. Málem jsem se začal smát, ale před černým jsem držel vážného. Plamen se mezitím přesunul přes strop na střechu a konal svou práci. Ti dva se na sebe tupě dívali, proč tak září bílem. Jsem naprosto sám, teda poznal jsem prodavače za svůj krátký život, ten ale brzo půjde z tohoto světa. A tak si vytvářím svůj klon, abych měl co dělat. První, co udělá je, že jde pryč z chalupy a vrací se s dvěma dalšíma broukama. To mi tak chybělo, tak ho pobídnu ať jde na střechu a mává rukama. Jdu se ven podívat na svou vlastní smrt. Je to pozoruhodné. Ale za chvíli je po podívané. Mířím pryč odtud, do hloubi lesa. Už mám dost tohoto světa a tak bloudím dál, snažím se jít rovně. Však mám znatelný pocit, že jsem ztracen. V momentě váhání, jestli se nemám vrátit, vidím konec lesa a za ním louku zelenou, zářivou od slunce. Skříp, třesk! Z leva, z prava ? Otočím se o 180 stupňů a vidím detailně stromovou kůru a pak?
Konec