Svítání

Zelené světlo prudce problikávalo pokojem. Chystal se jít spát, oči se mu zavíraly, pozvolna upadal do pavučin podivných myšlenek. Ve chvíli se ocitl někde na prahu mezi sněním a reálným světem, byla to jako by nějaká obří halucinace, která ho začínala pohlcovat a nesmírně děsit. Slyšel hlasy, otáčel se ze strany na stranu a najednou jako kdyby úplně vyprahl zevnitř. Všechny ty představy v hlavě ho děsily, dostal strach a nevěděl, co se s ním děje, dokonce měl chvíli pocit, že leží na zemi, ale jistý si tím být rozhodně nemohl, sám neovládal svoje tělo a jeho mysl zahalil temný mrak. Svíjel se a třásl, z jeho úst vycházela tichá melodie prosebných slov, na chvíli to nebyl vůbec on. Nepoznával se, až do chvíle, kdy nabyl znovu opravdové vědomí.
Jak jen byl ten pokoj prázdný a chladný. Šel se do koupelny, aby se opláchl a tam spatřil svůj odraz v zrcadle. Skoro se ani nepoznal, tak odpornou tvář dlouho neviděl, připadal si tak uboze, tak staře, jako by pro něj už nemělo být žádné další ráno. A pak se mu začalo všechno vracet, tolik vzpomínek, tolik citů najednou, už nebyl tak prázdný jako jeho pokoj s postelí, která pro něj nebyla tolik vytouženou oázou klidu, byl plný zklamání a bolesti, vracely se k němu tváře, její tvář. A slova lidí, slova která v sobě bude jisto jistě držet až dokonce svých dní. Najednou si přišel příliš slabý, než aby to břemeno dokázal nést sám a slzy začaly pomalu stékat z jeho očí. Proklínal svůj život, napadlo ho, že by to měl skončit, stejně pro něj pozbyl veškerý smysl, už necítil v životě opravdovou radost. Většinou necítil nic. A když ano tak svoje pocity před lidmi pečlivě skrýval. Moc dobře to věděl, ale stejně to neměl komu říct a kdyby snad někdy bylo komu, kdo ví, jestli by byl schopný říct jediné slovo. Jak vysvětlit někomu nějaký pocit? Nejspíš by si nevěděl rady a přitom by se o sebe s někým tak rád podělil, chtěl zachránit svoji duši, ale nebylo cesty ven. Zaradoval se na okamžik, když přišla zpráva na jeho mobil, asi doufal, že někdo uprostřed noci ucítil jeho žal. Ale marně, jen účet za smsky, tak se smál sám sobě a svojí naivitě, tolik zatoužil po nějakém vřelém slůvku, až se mu opět slzy spustily z očí.
Bál se jít znovu usnout, nešlo to, komu jen sdělí svůj příběh? Kdo by mu chtěl naslouchat? Samotná místnost se vyplnila zvláštním chladem, postel na které se převaloval ze strany na stranu se stala nejtvrdším kamenem. Byl pro sebe obrovským zklamáním, nejen, že byl nyní tak nanicovatý a špatný člověk, ale jeho srdce opět ovládla minulost a mysl vyplnil smutek. Nemohl se z toho nijak vymanit, bylo to jako prokletí, které ho pohlcovalo ze všech stran, skutečná noční můra. Vzpomínal na lidi, které miloval, chtěl všechno vrátit zpátky, zoufalství vrcholilo s vědomím, že už je nikdy neuvidí, že navždycky bude zevnitř rozervaný, bez nejmenší šance na záchranu. Jeho osamění ho ničilo a jeho hrudník nejspíš žadonil o trochu lásky, i když už ani sám dobře nevěděl, jakou příchuť ta zvláštní věc má. Chtěl napsat nejvzdálenějším a zároveň i nejbližším lidem a rozloučit se s nimi i se světem, který pozbyl veškerého svého kouzla, odolal tomu, znovu.
Trvalo to ještě několik minut, než zastavil definitivně proud slz a přestal se klepat, vrátil se ze svého vnitřního světa do obyčejné reality, ze světa nočních můr, do prázdného pokoje, přešel z ohňostroje citů do bezcitného stavu. A začal opět zapomínat, nebo spíš jen popírat hořkou pravdu, jen aby mohl počkat na další zbytečné svítaní.