Astralonie: Smysl života

Sledovala jsem východ slunce. Jevil se tak nádherný, jako nikdy za celý můj život. Zničená uvědoměním si skrytých pravd o světlech hvězd, která jsou tlumena pozemskými lampami, jsem klesla do měkké trávy a potírala si tváře ranní rosou. Víly začaly zpívat. Jejich jemné hlasy čeřily vodní hladinu, probouzely ptáky i ostatní spící tvory, zatímco já se nechala omamnými melodiemi unášet do nebeských hladin. Jako bych padala nekonečně hluboko, do velké díry bez jakéhokoli dna, jako bych se propadala vzduchem, který mě v uvolněném letu podporoval.
Bezmyšlenkovitě jsem otevřela oči. Celá louka i pastviny byly posety křišťálově třpytivými kapkami rosy, v nichž se rodila malinká svítivá sluníčka pouhým odrazem světla.

„Krásné ráno, viď?“ ozval se za mnou příjemný hlas. „Takové slunečné.“
„Ano, máš pravdu.“ odpověděla jsem mu. „Je překrásné.“
Pohlížela jsem na celý ten svět úplně jinýma očima než v noci, kdy se mi prostřednictvím drobných světélek na obloze promítala přímo před očima smutná skutečnost vládnoucí na Zemi. Z nešťastného uvědomění, že hledáme jen chabé náhrady našeho vlastního světla v jiných lidech, věcech nebo vztazích, jsem prohlédla přímo do nitra svého vnitřního slunce. To bylo to jádro, které svou silou ozařuje celý vesmír i svět.
„Každý z vás má v sobě slunce. Každý z vás ho může rozsvítit. Nezáleží na ničem jiném než na lásce v srdci každého člověka. Je to plamínek, který rozžíhá největší zdroj světla. V noci vidíš miliony hvězd, které blikají na nebi… a to jsou malá sluníčka. Nevadí, že nesvítí tolik jako samotné velké slunce, ale hlavní je, že svítí a nebojí se toho. Žádná hvězda nebude nikdy svítit tolik jako slunce. Přesto se však každá z nich může záři slunce přiblížit nejvíc, jak jen to jde. Společně pak po čase budou moci spojit svá světla a vytvořit stejně silný, nebo i silnější zdroj veškeré záře, veškeré lásky.“
„Ale nebude to moc brzy, že?“ pomyslela jsem si trpce. „Lidé nedokážou bojovat sami se sebou a podívat se pravdě do tváře.“
„Možná nejsou připraveni přijmout učení, kterým ty procházíš. Ale i oni mají v sobě ten nejpodstatnější základ – své srdce. Střed světla a lásky. Z něj vychází změny. A i kdyby se jen malinko pokusili změnit k lepšímu, okamžitě tím změní i svět okolo sebe.“

Alex mě provázel cestou k pobřeží, které se nacházelo nedaleko za skalními útesy. Moře bylo klidné, ovívané větříkem, jenž roznášel do všech stran čerstvý slaný vzduch. Byl to nádherný pohled. Šplouchání vln omývajících břeh doplňovala hrdla racků vznášejících se nad hladinou. Ryby vyskakovaly ven a zase zpět, když se také přidávaly do vítání nového rána. Všechno žilo. Každá bytost se radovala ze svého života, z každého dne, který mohla prožít v bezstarostném ráji. Jako ryba ve vodě, jako ptáci ve vzduchu.

„Co lidem brání, aby žili jako vy?“ ptala jsem se. „Vždyť takhle to vypadá, že jejich životy nemají žádný smysl…“
„Proto tolik z nich trpí. Skutečně, většina z nich se utápí v pozemských problémech, řeší vztahy, špatné finanční situace, zabývají se neštěstími a tragédiemi. Místo toho, aby rozpoznali a viděli krásu každého nového dne, obracejí se k emocionálně zatěžujícím předmětům, které jim dávají něco jako důkaz jejich existence.“
„Důkaz existence? V neštěstí?“
„Když trpíš, cítíš bolest. A když cítíš bolest, víš, že existuješ. Víš o svém životě. Mnoho lidí neumí najít jiný způsob, jak si připomínat smysl života. Upínají se proto k bolesti, která je ohrožuje, a tím dělá jejich život cennějším. Sama víš, že když o něco přicházíš, nabírá to pro tebe důležitosti. Na podobném základu je stavěno utrpení lidstva.“
„Já tomu pořád nerozumím. Je to tak těžké tam žít! Nechci se vrátit!“
„Neměj strach. Můžeš jim všem pomoci pochopit řešení a vidět skutečnost – že mají vždy všechno, co potřebují a co si přejí, přímo pod nosem. Že mají dostatek lásky od celého světa, od všech svých blízkých, i od těch, které nazývají nepřáteli. Poznáváš pravdu. Rozumíš tomu. Proto jsi sem vstoupila, abys nalezla smysl svého života.“
„Smyslem mého života je vrátit se zpátky a nosit v sobě tohle všechno? Nádherné vzpomínky a vědomí toho, že Země je tak těžce zahlcená?“
„Smyslem tvého života je vrátit se zpátky a tohle všechno povědět ostatním lidem. Ti, kteří nebudou chtít poslouchat, přijdou později. Ti, kteří tě vyslechnou, vstoupí na tuto cestu a budou pokračovat v tomtéž. Nakonec se celé lidstvo navzájem naučí tyto pravdy a jako zázrakem tak vymizí vše, co lidi omezuje, trápí, ničí a co uhasíná jejich světlo.“

Z moře začali vyskakovat delfíni.
„Vrať se tam. Vrať se, a řekni jim, aby byli jako tito delfíni. Aby byli jako racci, kteří létají úžasným vzduchem a necítí ani trochu tíhy. Aby byli jako ryby, které tráví den veselým nacházením krásných podmořských pokladů. Aby byli jako slunce, které dává celému světu své světlo. Neboj se toho. I kdybys sem navedla jen jednoho člověka, ovlivníš tím další ohromný řetěz předávání pravd a osvobozování. Nesnaž se dokazovat si svůj život vyvoláváním bolesti a ohrožováním sama sebe, ale uvolni svou mysl a dosáhni toho jemného uvědomění. Že žiješ. Žiješ pro sebe i pro ostatní lidi. A vy všichni zde žijete pro váš svět.“
„Máš zase pravdu.“ usmála jsem se. „Všichni máme v rukou celý svět. Jen si to musíme uvědomit. To je podstata našeho života, že, Alexi?“