Nerozhodnutý anděl

„Prober se!“ zakřičím a se zoufalým pohledem koukám na tvůj zlehka se zvedající hrudník. „Vstávej, bojuj! Ty přece nechceš, aby to takhle skončilo…“ vzlyky na chvíli přeruší mou zoufalost a kapky slz se mísí s krví na zemi. Zahlédnu tvůj letmý úsměv na blednoucí tváři a nemůžu odtrhnout oči ze zajetí těch tvých. Něžně se na mě podíváš, z tvého pohledu vychází něco, co se mě snaží uklidnit. Snad štěstí. Jen kdybys věděl…
„Tohle… tohle není konec…“ zachroptíš z posledních sil. Stále se usmíváš.
„Ale víš, co jsem ti říkala, tohle je konec, už tě nic lepšího nečeká! Já to přece musím vědět, prožila jse…“ spustila jsem starou, známou písničku, ale i umírajíc jsi dokázal můj monolog přerušit.
„Ne, ne pro… pro mě. Ty jsi něco víc, jsi anděl… Jsi důležitá.“ Usmál ses a pohladil jsi mé sněhobílé křídla. Lehce jsem se zachvěla, cítila jsem život, který z tebe uniká ránami na zápěstích.
„ Žiju jen, abych tě mohla chránit, to ty jsi důležitý, pro svět, pro mě, pro NĚJ…“ jeho smaragdové oči propalovaly můj obličej a letmý úsměv se stáhl do rozzlobené grimasy.
„Tohle už nikdy neříkej. Ty jsi můj anděl… jsi moje spása, moje záchrana. Přenesla jsi mě přes nejhorší časy, to ty jsi ta, na které záleží…“ pokáral mě svým typickým poučovacím hlasem a slzy v mých očích padaly k zemi ještě rychleji. Pevně jsi stiskl dlaň, ve které vězela moje ruka, a znovu se usmál.
„Jsi jedinečná, neztrať se…“ zašeptal a já cítila, jak zbytek tvé duše mizí v nekonečné prázdnotě tvého těla.
Dívala jsem se do tvých mrtvých očí bez jasu, držela tvé bledé ruce a dýchala vzduch prosycený tvou slanou krví. Z hnědých, ne-andělských očí mi padala jedna slza za druhou a společně vytvářely vodopády bolesti a žalu. Cítila jsem se, jako by mi vytrhli srdce z těla a roztrhali ho na malinkaté kousíčky, které se do mě znovu vrážely jako vzpomínky a nutily mě trápit samu sebe.
Pomalu jsem padala do kaluží krve k tobě, chtěla jsem za tebou. Moje rudé vlasy se už koupaly v jeho stejně rudé svobodě a tělo je následovalo… S mrtvolnou apatií jsem dolehla hlavou na jeho hrudník a marně se snažila znovu zaslechnout jeho uklidňující tlukot srdce…


„Ne!“ rozkřikla jsem se a zoufale hledala něco, s čím bych mohla praštit. Pitomé oblačné pláně… „Nechci nikoho jinýho! Vrať mi jeho!“ křičela jsem dál. Slzy mi tekly proudem, vztek mne sžíral zaživa, zatímco se mi pomalu lámal hlas. „Copak nevíš, co pro mě znamenal? Byl pro mě životní přítel, jedna duše ve dvou tělech! To to nechápeš?“ padla jsem na kolena a složila hlavu do dlaní, najednou pro mě přestalo mít všechno smysl. Křičela jsem na muže v džínách a neformální košili uprostřed nekončící pláně mezi mraky. Jak absurdní, říkat tomu chlápkovi „Bůh“ …
„Je to tvůj osud. Vím, že je to bolestivé Kate, ale…“ začal tím svým protivným uklidňujícím hlasem a já se znovu dostávala na hranici nepříčetnosti.
„Nevíš vůbec jak bolestivé to je.“ Vyrážela jsem ze sebe s důrazem na každé slovo, zaslepená zlostí.
„Možná ne, ale je to tvůj osud,“ nenechal se zaskočit a pomalu zvedal ruku, věděla jsem, co chystá. „jsi anděl, chráníš lidi, bez ohledu na těžkosti.“ Dokončil a já skočila po jeho ruce, chtěla jsem jí zastavit. Příliš pozdě. Přišlo mávnutí, můj výkřik a já se ocitla se šíleným vztekem a ještě šílenější bezmocností v civilizaci… Ale kde?