Útěk domů

Tato kapitola je trošku retrospektivní. Toto je retrospektiva a toto normální děj

Kapitola 2


Jako smyslů zbavená vyběhnu do zimy a utíkám pryč. Za sebou slyším něčí křik, ale neohlížím se. Utíkám pryč od toho zla. Ani nevím kam mířím, chci jen být pryč od lidí, kteří si směli říkat moji rodiče. Po čtvrt hodině brodění velkými závějemi se cítím strašně unavená. Nohy mě chvílema zrazují, kolena se mi podlamují a já padám do vysoké závěje. Chci se zvednout, ale tělo je vyčerpané a odmítá mě poslechnout. Myšlenky se mi rozutíkávají do všech stran cítím, že pomalu ztrácím vědomí. Kousnu se do jazyka a snažím se zvednout ze země, ale mé tělo je natolik vyčerpané, že odmítá poslechnout. Pak už jen upadám do tmy.
„Vstávej přijdeš pozdě do školy“ zakřičí na mě čísi hlas. Jsem zmatená. Co se to se mnou děje. Vylezu z postele a jdu do kuchyně. Na stole na mě čeká snídaně. V rychlosti se najím obléknu a chystám se vyrazit. U dvěří na mě čeká mamka:
„Měj se ve škole hezky a koukej přinýst dobrý známky.“ Řekne mi mamka z úsměvem.
„Jo díky za povzbuzení dneska píšeme samý písemky budu to potřebovat“ Řeknu kysele a vyrazím do školy
Cestou vyzvednu kamarádku Lindu a jdeme směrem ke škole. Před školou na nás čeká houf našich spolužáku a spolužaček, aby nám mohli zdělit novinu:
„Ve škole hořelo.“ Řekl kdosi „Někdo tam hodil cigeretu. Vyhořela tam nějaká šatna a jedna třída jinak nic, ale stejně je škoda dost vysoká.“ Pokračoval ten samý hlas.
Když otevřeli školu hned nás ve třídě začali prohledávat. Poté co došli k naší lavici ukázala jsem tašku a učitelka po chvíli hledání vzrušeně vykřikla:
„Ale, tak to si zápalila školu“ Nevěřícně jsem na ní koukala Všichni okolo mě měli pusy otevřené dokořán. Zvědavě nakouknu do svého batohu a vidím jak se v rohu se krčí poloprázdná krabička cigaret.
„Ale já to nebyla, opravdu ne“
„To povíš panu řediteli.“ Surově mě popadne za ruku a táhne mě do ředitelny.
„Pane řediteli, to je ona. To ona zapálila školu.“ Vyhrkla třídní sotva vešla do ředitelny.
„A ty se jmenuješ jak?“ zeptal se mě ředitel
„Sandra Hayesová pane řediteli,, ale já to fakt nebyla“
„Našly se u tebe ty cigarety?“
„Ano, ale já je tam nedala. Někdo mi je musel podstrčit“
„Opravdu? Ale kdo by to dělal, že?“
„Já nevím.“ Křičím zoufale „Ten člověk za mnou nepřišel a neřek mi hele dal sem ti do batohu cigarety, aby si z toho měla průser ty a ne já“
„Nebuď drzá. Zavoláme tvým rodičům a taky na policii Oni si to s tebou už vyřeší
„Ne na policii ne já to nebyla opravdu a nechci mít oplétačky s policajtama.“
„S tím ti nepomůžu. Našly se u tebe cigarety a to je podle mě jednoznačný důkaz.Než přijde policie, tak tu počkáš.“ To byl konec. Čekání na policajty bylo zničující . Moc jsem se bála co se bude dít Asi za půl hodiny vešli do místnosti dva policisté. Tedy jeden muž a jedna žena. Po krátkém hovoru z ředitelem obrátili svou pozornost ke mně:
„Tak Sandro, teď půjdeš s námi a trošku si o tom u nás popovídáme, ano?“ Když na mě policistka promluvila rozstřásla jsem se, už jsem nedokázala zadržet pláč přes vzlyky jsem se pokusila o chabou obranu, i když mi bylo jasné, že mě nikdo poslouchat nebude:
„Ale já to opravdu nebyla, prosím věřte mi“ Nikdo mě neposlouchal Oba policajti ke mně přisotupili a já pochopila, že nehodlají smlouvat. Zvedla jsem se a odešla s nimi V autě jsem se znovu rozeřvala jak želva, ale všichni mě ignorovali Pölicista zabouchl dveře a
Bum! Leknutím se probudím. Ležím pod tlustou vrstvou sněhu, která na mě stihla napadat za tu dobu co jsem byla v bezvědomí. Nechápala jsem proč se mi v hlavě promítají obrazy z mojí minulosti. Vše co se mi zdálo se ve skutečnosti stalo a já na to nerada vzpomínám. Tenkrát mi hrozili pasťákem, ale nakonec jsem dostala jenom výrazné napomenutí od policie a po dvou dnech v cele mě pustili domů. Hned po návratu jsem si vyslechla přednášku od široké rodiny. Všichni mi vyčítali jak jsem pošpinila rodinné jméno. Nikdo mi nevěřil, že jsem to neudělala. Ale proč o tom vlastně teď přemýšlím. Vůbec své myšlenky nechápu. S námahou se vyškrábu na nohy a vyrazím dál. Teď už vím kam jít, ale cestu mi stěžuje silný mráz, který je teď krátce po čtvrté hodině někde u deseti stupňů pod nulou. V tomto mrazu se snažím dojít ke svému kamarádovi Milanovi, který se za svůj život naučil pár hackerských triků. Právě on by moh být dobrý natolik, aby našel moje rodiče. Zhruba po další vyčerpávající půlhodině dorazím k malému domku s malou neudržovanou zahrádkou. Stisknu zrezivělý zvonek a čekám jestli někdo přijde otevřít. Po chvilce slyším kroky a ve dveřích se objeví můj kamarád Milan:
„Ahoj Milane potřebuju pomoct“
„Sandro, co se stalo? Pojď dál“
„Díky. Utekla jsem z domova. S mámou jsem se strašně pohádala a ona na mě vyřvala strašný věci. Mimo jiné i to, že nejsem jejich. Prý mě adoptovali a podle toho, co říkala tak adopce asi nebyla tak úplně legální.“
„Jestli tomu dobře rozumím, tak chceš najít své pravé rodiče.“
„Ano to chci. Hele když jsem šla za tebou, tak jsem v polovině cesty omdlela. Nevím jak dlouho jsem byla v bezvědomí, ale během toho bezvědomí sem znovu prožívala tu mojí cigaretovou aféru ve škole. Všechno se mi to zdálo znovu a věř mi já už v tomhle světě nechci žít. Chtěla bych najít svou pravou rodinu a žít s nima v jiném světě.
„Sandro, ale uvědomuješ si, že tvoji rodiče můžou být kdokoliv. Třeba nějací alkoholici, feťáci, nebo nějaký žebráci ,co se ani o dítě nedokážou postarat. Nebo naopak lidi prachatí co se staraj víc o kariéru než o své vlastní děti.“
„To je mi jedno chci vědět, kdo jsou moji rodiče a proč se mě vzdali půjdu za nimi kamkoliv a nenechám se odbýt.
„To říkáš teď, ale pochop, že pokud to jsou nějací pracháči tak se s tebou bavit nebudou zavolaj si na tebe policajty a budeš mít malér hned. Já nechci, abys měla další potíže. Tyhle už by totiž byli oprávněné. A asi by to nezkončilo jen u napomenutí.“
„Hele, já vím, že to asi nebude nic jednoduchého, ale já takhle dál žít nemůžu. Moje adoptivní matka mě zbila podívej se, co mám na tváři. To mám od ní. Ať už to bude u pravých rodičů jakékoliv určitě to nebude tak zlé.“
„Já vím, že si to moc přeješ, ale realita nás někdy může zaskočit. Nechci, abys byla nešťastná.“
„Tak když nechceš, abych byla nešťastná, tak mi pomoz najít mojí pravou rodinu. Věř mi jediné štěstí můžu hledat u pravých rodičů“
„Tak dobrá, pokusím se je najít, ale pamatuj pokud by to byli nějací lidé co bydlí tak leda pod mostem, tak tě za nima nepustím jasný.“ Musela jsem přikývnout, i když se mi jeho podmínky nelíbili. Zatímco Milan hledal já se rozvalila na jeho gauči a líně přepínala televizi z jedné stanice na druhou. Znuděně jsem odhodila ovladač a tupě civěla do stropu. Najednou se mi začali zavírat oči . Nechtěla jsem usnout, ale tělo mě opět zradilo
Sedím před Policajtem. Na stole leží moje složka ze školy Policajt v ní zamyšleně listuje a něco si mumlá pod vousy. Čekám, co se bude dít, ale dlouho se nic neděje. Policajt najednou zavře složku a pátravě si mě prohlíží:
„Mám tady tvou složku ze školy. Podle spisu nemáš žadné velké kázeňské problémy. Pokud teda dáme stranou nějaké zapomenuté domací úkoly. Tak co tě přimnělo zapálit školu
„Už jsem vám říkala, že jsem to neudělala. Proč mi nevěříte. Copak cigarety jsou jediný důkaz,podle kterého jsme ve vašich očích vinna.“
„Je to hlavní důkaz a je zatraceně přesvědčivý nemyslíš? Ve škole se našli nedopalky cigaret a jejich počet dost souhlasí s počtem chybějících cigaret ve tvé krabičce. No ještě si promluvíme zítra teď se u nás prospíš a než si pro tebe rodiče zítra přijedou tak si jeětě promluvíme.“ Byla jsem zdrcená strávit noc v policejní cele se mi vůbec nechtělo, ale bylo mi jasné, že mi žádný odpor nepomůže. Tu noc jsem vůbec nespala celou noc jsem řvala do polštaře. Když mě ráno policajti viděli úplně se zhrozili jak vypadám. Absolvovala jsem ještě asi hodinový pohovor s vyšetřovatelem a pak jsem odjela s rodiči domů.
A obraz se najednou změnil místo auta s nadávajícimi rodiči se objevilo jiné auto
Tentokrát jsem stála a dívala se na výjev ze zhora. Jeli jsme po dálnici v autě byl muž, který řídil. Sedadlo spolujezdce bylo prázdné a vzadu na sedačkách seděla rudovlasá žena a vedle ní spalo v dětské autosedačce asi pětiměsíční dítě se stejně zrzavými vlásky jako měla neznámá žena.ticho v autě najednou přehlušil náraz do auta a za chvíli druhý … a třetí. Žena se v panice vrhá k dítěti a snaží se ho svým tělem chránit.stačím jen zakřčet:
„Neeeeeee“
Trhnu sebou nade mnou stojí Milan s malým papírkem v ruce:
„Sandy, seš v pořádku?“ Chvilku trvá než se vzpamatuju
„Já nevím. Asi jo. Zdál se mi hrozný sen. Tohle určitě nebyla skutečnost, kterou bych prožila.“V rychlosti povyprávím Michalovi svůj sen.
„A co když si to už prožila“
„To nechápu. Jak to myslíš?“
„ No mohlo se stát, že si tu havárku prožila a ta havárka zapříčinila, že ses ocitla v děcáku a následně v nové rodině“
„Poslyš, našel si moje rodiče?“
„Jo našel. Bydlí tady ve městě v milionářské čtvrti města. Jsou to nějací zazobanci. Mám tady i adresu, ale nejsem si jistý jestli je to dobrý nápad. Může je zajímat jenom kariéra a na tebe můžou kašlat. Co když tam přijdeš a oni na tebe zavolají policajty s tím, že neoprávěně vnikáš na jejich soukromí pozemek.
„Hele já už ztratila hodně věř mi teď už mi na ničem nezáleží ztratila jsme adoptivní rodinu, jako mimino jsem ztratila tu pravou takže mi je jedno, co se tam stane.“Řekla jsem Milanovi rozhřčeně, ale Milan opáčil:
„Ale mně to jedno není. Záleží mi na tobě a nechci, aby si zase skončila v lochu.
„Já vím a jsem ráda, že tě mám jako kamaráda, ale pochop, že já už chci v životě taky někam patřit a ne být, jak nějaký nepotřebný zboží, které si každý hned přehazuje.“
„A jakou máš jistotu, že to samé nebudeš pro své pravé rodiče?“
„Žádnou, ale risknout to musím. Tak dáš mi tu adresu?“
„Dobrá, tady máš, ale pamatuj jakmile dorazíš dej mi vědět jak si dopadla pokud tě vezmou dál, tak zavolej od nich a pokud ne, tak ti dám peníze na automat a zavoláš mi z automatu, je ti to jasné.“
„Jasně a díky.“ Řeknu z úsměvem a schovám si adresu do bundy. Poté mě jde Michal vyprovodit ke dveřím
„Hodně štěstí a brzo se ozvi.“ Řekne Michal a zavře za sebou dveře.