Zlostná

Se zděšením v očích sledovala karmínové kapky krve na zemi. Kdyby to byla její krev ani by se nad tím nepozastavila. Jenže tohle byla jeho krev. Myslela si, že něčeho takového nikdy nebude schopná. A teď sama viděla, že je. Mohla by ho zabít, kdyby chtěla, ale poznání sama sebe jí dalo tolik zabrat, že to neudělala. Vždycky byla zlostná. A nikdy neodpouštěla. Ubližovala lidem, ale běda, když někdo ublížil jí.

Robin se jí jen smál, když objevil její čarodějné pomůcky, myslel si, že je normální blázen, a ona pro pomstu nikdy nešla daleko. Neznala meze, když se do něčeho pustila, nemohla přestat. A ještě její zvláštní schopnosti. Jen po Robinovi šlehla pohledem a zatoužila, aby mu mohla malinko ublížit. Začal ihned krvácet. S hrůzou v očích sledovala, čeho se dopustila. Proč právě u něj jí vadilo, že mu ublížila? Už pár lidem před ním způsobila strašná zranění. A u něj jí to zajímalo, jako kdyby byl v jejím životě někým. Nemohla nikoho milovat, ne, to rozhodně nebyla láska. Před pár lety byla předurčena ke škodění odporným lidem, tak čím to, že se nemohla vzpamatovat z pár kapek jeho krve?

"Ed….Edwino….." zachrčel Robin a tím ji vytrhl z jejího myšlení. "Co se se mnou děje? Zdá se mi, že hořím," tlačil ze sebe slova násilím, protože mu každé další způsobovalo strašná muka. "To nic není, počkej, snad s tím něco uděláme," rychle zašeptala, aby uklidnila jeho a částečně i sebe, že krev přece ještě nic neznamená. Na uzdravení zranění takového rozsahu její schopnosti ale ani zdaleka nestačily.

Poklekla ke své tlusté čarodějné knize na zemi. Ke svému zklamání se v ní však nic nedočetla. Ona nebyla léčitelka. Musela lidem ubližovat a proto ani kniha neobsahovala nic, co by se jí hodilo. Neznala žádná kouzla na tišení bolesti, nemohla zacelit rány v jeho teď bezmocném těle. Začínala se jí zmocňovat panika. Napadla ji možnost, jak Robina zbavit trápení, ale nemohla se k ní odhodlat. Smrt.

Nechtěla ho jen tak zabít. Ještě nikdy to neudělala a nechtěla si premiéru odbít zrovna na něm. On při ní stál, když ji všichni opustili. A když zjistila, že je čarodějka, myslela si, že svou zlobu bude umět před ním krotit. Zklamala sebe i jeho důvěru. Bála se, protože cítila, že Robinovi ubývá sil.

Normálně neznala lítost, co se to s ní teď dělo? Zatímco Robin omdléval bolestí, ztrácel vědomí a zase přicházel k sobě, snažila se přemýšlet čistě. Jak mu pomoci, když její schopnosti se ani okrajově nedotýkají ničeho dobrého? Rozhodla se. Musí to udělat, jinak bude Robin dlouho trpět.

"Robine, není tu jiná možnost, než…." Zlomil se jí hlas. "Jak…Jaká mož….?" nedořekl, protože se svinul do klubíčka. "Musela bych tě…." "Tak co? Mluv," prskl. "…zabít," šeptla. "To je jedno, hlavně rychle!" "Promiň. Omlouvám se za všechno, co jsem ti způsobila. Když jsem zjistila, jaké mám schopnosti, chtěla jsem z nich tebe vynechat, ale poznali jsme se příliš brzo. Ještě neumím ty hrůzy ovládat. Jen pomyslím na pomstu a stane se to samo od sebe…." "HONEM!" rázně ji přerušil, zatímco se zmítal v křečích. "Řekni, že mi odpouštíš." "Od…Odpouštím….Ti." Vzdychla: "Vím, že to říkáš jen tak, abych to rychle ukončila. Ale já toho vážně lituju," promlouvala k jeho bezvládnému tělu, protože zase omdlel.

Nemohla ho dál pozorovat takhle trpícího. Zhluboka se nadechla a pouhou myšlenkou všechno ukončila. Vycítila, že zemřel, nebylo těžké to poznat. Také vycítila, že je na ni její vládkyně hrdá. Konečně udělala to, pro co se narodila. Byla stvořena pro zabíjení. Ale proč toho litovala? Vždyť tím vlastně pomohla člověku, na kterém jí záleželo. Nikdo se nemusel dozvědět, proč ho zabila. Pch, pomohla, to sice ano, ale proč pomohla? Sama mu ublížila, cítila jako svou povinnost, odčinit si to.

Sedla si do zaprášeného křesla a vzpomínkami se vrátila do posledních pár minut. Jak tohle mohla dopustit? Nevěděla. Nevesele, ba dokonce zoufale se zasmála a vstala. Teď ji napadla jen jediná možnost, jak se zbavit výčitek. Vydala se do města. Musí těch lidí zabít víc. Rozšlápnout je jako šváby. Rozdrtit je. Ukázat jim, že je lepší, že jsou proti ní nic. Popadl ji vztek. Ne vztek na sebe samu, s jakým teď zažila první zkušenost. Vztek na lidi, vztek na všechno živé. Vletěla na náměstí, kde se právě konal trh, jako uragán a užívala si vystrašených výkřiků lidí a jejich marných pokusů o útěk…….