NOC NA ZEMI

„Co se děje?“ zeptala se a měla při té otázce obrovský strach.
„ Mělo by se něco dít?“ otočil se k ní a ona si všimla, jak neskutečně smutné má oči. Ležel na podlaze. Držel si dlaněmi čelo tak, že lokty směřovaly vzhůru. Důvěrně to gesto znala, bylo pro ni typické ve chvílích naprosté bezmoci. Teď patřilo jemu. Stejně jako ona.
Upřeně se dívali jeden druhému do očí…

/Jsou chvíle, kdy netuším, co si myslíš. Ztrácím se v tobě a nevím, kým ses stal. I přes to tě hledám dál. A… nepřestanu. /

Klečela vedle něj a připadala si, jako by se náhle ocitla na kraji útesu.
Sklonila hlavu. „Nedokážu se na tebe zlobit.“ Šeptala pokládajíc se mu tváří na hrudník.
Objal ji. Chvíli jen leželi. Netušila, kdo z nich cítí větší bolest.
Náhle ji odsunul vedle sebe a vstal. Zachvěla se. Došel až ke dveřím. Zastavil se. Jednou z věcí, kterou mohl udělat, bylo zavřít je za sebou a navždy tím uzavřít lásku, přátelství a přemíru něhy, kterou si vzájemně dali. Na malý okamžik zaváhal. Cítila na sobě jeho kroky.
V tu chvíli, kdy zhasnul světlo a sklonil se k ní, se rozplakala. Neodešel. Nechala se jím nadzvednout a sevřít v náručí. „Proč musíme čekat celých pět týdnů?“ vzlykala. Mlčky jí konejšil. Slov nebylo třeba. Byli v tu chvíli naprosto bezbranní vůči vlastním citům. Převažoval strach z neuchopitelna okamžiku. Třásla se. Viděl ji už mnohokrát plakat a ona se za ty chvíle, kdy před ním projevovala slabost, nenáviděla. Viděl ji už mnohokrát plakat, ale nikdy dřív neplakala kvůli němu. Nikdy dřív neplakala pro něj.
„Když já tě tak miluju.“ Při těch slovech se jí třásl hlas. A když o tom přemýšlela, připadala si, jako by se ho tou větou snažila citově vydírat. Neměla dávat prostor vlastním citovým výlevům a nechávat myšlenky zhmotňovat se v slova. Litovala všeho. Nejvíc toho, že na něj byla zlá. Poprvé. Věděla, že on je tím člověkem, kterého nikdy nepřestane milovat. Byl tím, pro koho by byla ochotná zemřít. Pro jediný jeho úsměv darovaný po milování. Pro charisma nevlastní lidem v jejich věku. Toužila s ním strávit zbytek života.
Ležel kolébaje její tělo v náručí. A přál si nemuset ji už nikdy opustit. Když cítil další příval horkých slz na svých ramenou, byl si jist, že už nepozná člověka, jako je ona. Přitahovalo ho na ní něco výjimečného, co mu dřív nikdo nedokázal dát. Vždycky vyvracela oči v sloup, když jí skládal komplimenty. A navracela mu tu naivitu pohádkami o štěstí.
Byli tak neskutečně zvláštní- přesvědčení o tom, že nikdo jiný nemůže jejich vztah pochopit.
Kdo ví, jak dlouho tam tehdy leželi zranění a bezmocní na studené zemi vedle vyhasínajících kamen. Jediné co věděla, bylo, že ho nikdy nepřestane milovat.
Tou nocí se neslo jediné slovo.

„Odpusť.“