Vezmi barvy a maluj

Za okny podzim, studený vítr, spadané listí... Barevný den, dalo by se říci.
Zachumlaná do peřiny vyhlížela příchod něčeho hezkého, stejně jako včera. A ono nic...

Večer vyběhla ven, sbírat kaštany. Ještě v pichlavém obalu, opatrně je sbírala ze země a dávala si je do kapes, aby se neponičily. Nikdo nikdy nepřišel na to, proč sbírala jen ty nevyklubané.
Chtěla vybarvit svět. Dovést jedinou věc k dokonalosti, která je nesmrtelná, protože dokonalost je jenom jednou. Nepovedlo se jí to a byla nešťastná. Každý podzim sbírala kaštany a na ničem jiném nezáleželo.

Bála se, že by někdy mohla plakat. Slzy jsou znamením slabosti, říkali jí jako malé. Slzy jsou bolest, a z ní se rodí neštěstí. Kdyby plakala, ztratila by možná onu ostnatou ulitu, jako mají kaštany...

"Vezmi barvy a maluj," řekla mu jeden podzimní večer. Nevěřila, že existuje tak široké spektrum barev, jako vidí lidské oko. Věděla, že to je klam, že je jen otázkou času, kdy bude svět šedošedý, jaký je doopravdy mimo lidské oko. Proto chtěla vymalovat svět.

Nešťastná.