Nemůžu Zklamat

Přišel mi povolávací rozkaz. Stal jsem se součástí té vojenské mašinérie. Do kasáren se mám hlásit ve čtvrtek. Už od dob krátkých kalhot a čepic s kšiltem se s kluky z vesnice scházíme každé úterý za kostelem na hřbitově.
Krátké kalhoty vystřídaly zvonové džíny, kšiltovku nahradily námořnické čapky alianční pěchoty. Tuhle módu prosadil Tom Friendly. Tom mezi nás už nechodil, nejdřív měl problémy ve škole a pak i s rodiči. Kolikrát mě nařídil zbít, když jsem ještě do týmu nepatřil. Krom Toma tu byl i Harry Smith, ten jediný místo konfederační čapky nosil pravou vojenskou helmu, kterou jsme pro něj ukradli ve skladu, byl to od nás krásný vánoční dárek. Tohle úterý však přišel bez helmy, neměl sebou ani Šarlot, tedy jeho milovanou vzduchovku. Tu nedával z ruky nikdy. Na naši úterní sešlost přišel i Bobby Carrot, mistr šplhu.Všichni dostali stejný dopis i Harry a to mu bylo teprve šestnáct. Celou tu dlouhou dobu jsme si hráli na vojáčky a teď, když máme čelit realitě, nikdo z nás nemá ani náznak armádního oblečení.Tom se ukázal po dlouhé době a hned zase začal velet: „Vidíme se naposledy takhle pohromadě, musíme provést něco velkýho, něco co si budeme pamatovat celej život a hlavně o čem si tady budou povídat ještě roky“ A při jeho řeči si dával pozor na protahování dlouhých koncovek. Chudák si neuvědomil, že přichází válka a na nějakou hloupost si nikdo za týden ani nevzpomene. „Podpálíme hřbitov“ Hýkal Harry dokola, dokud ho Tom neumlčel.
Bobby si získal pozornost návrhem:
„Tak co třeba vykopat nějakou mrtvolu a dát do lebky svíčku.“
Tom ho ale odbil:
„Moc práce. Tak zůstaneme u obyčejného buzení vzduchovkou, Harry skoč pro ni.“ Harry dřív budíval Calliavelovy, už si ani nepamatujeme důvod. Když se Harry vrátil, měl i helmu s podomácku namalovanou lebkou, pod ní byl žlutým sprejem vystříkán nápis: „BORN TO KILL“.
Kráčeli jsme ulicí a postupně zhasínali lampy. Když tu se před námi tyčila policejní stanice.“Ha“, ozval se Harryho chlapecký hlas.“Tak jim přeházíme klíče od cel“, Dokončil svůj nápad Harry. Policejní budova byla v tudorovském stylu, v přízemí chránily okna tlusté mříže. Další okna v prvním patře byla vybavena čidly, z venku to byla nedobytná pevnost.
V její neprospěch hrálo jedno nám dobře známé slabé místo, stoky.
Městská kanalizace vedla přímo skrz policejní stanici. Vězeňské cely byli asi dva metry nad hlavním sběrovým kanálem a jeden poklop ústil do hlavní místnosti, kde byli klíčky snad od všeho ve městě.
Noční směnu mohli mít snad jen dva strážníci, kteří beztak budou ospalí.Proplížil jsem se až do hlavní místnosti, kde jsem se snažil nevzbudit starého Stingrse. Otevřel jsem klukům venkovní dveře, vlítli jsme dovnitř jako meluzína. Přeházeli jsme všechny typy klíčků, ale potichu. Stingers pořád mohutně chrápal. Práce byla hotova a my museli zmizet, v takové chvíli je mozek schopný podržet jedinou myšlenku: „UTEČ“. Prohnali jsme se kolem rybníčku, kam jsme chodili pytlačit, minuli jsme srub Dorisových. Všichni jsme si vychutnávali noční dávku adrenalinu se srdcem v krku. Zastavili jsme se až za kostelem, kde jsme popadali dech jak diví. Celé ty tři kilometry vesnicí jsme snad uběhli za rekordní čas a to že jsme utíkali celou vesnicí kolikrát.

Středa
Musím ještě něco zařídit. Zajít za Karol, která se mi líbí od první třídy. Sice není neděle, kdy jsou takové vycházky obvyklé, ale co. Ta dívka byla moje sluníčko, všechno jsem na ní miloval, asi nejvíc její milou povahu, ale i její tak charakteristickou čelenku a zrzavé vlasy. Jenom jsem doteď nebyl dost chlap na to abych jí o tom všem řekl, i když to samozřejmě musela tušit.
„Co potřebuješ?“, Vytrhl mě z přemýšlení hrubý hlas její matky.
„Může Karol ven?“ zeptal jsem se nesmělým hlasem.
Díky bohu že otevřela její matka, jsem si jist, že otec by jí ven nepustil.
Když se Karol ukázala na zápraží, zmizela mi všechna slova z hlavy, jako kdyby někdo podtrhl stojný pilíř a celá struktura myšlenek se sesypala na jednu velikou skládku.
Nakonec jsem se zmohl jen na chabé: „Můžeme se projít? Chci ti něco říct.“
Neustále jsem musel myslet na to jak jí vycházející slunce svítí do vlasů a její čelenka vytváří zářivé odlesky hrající snad každou barvou duhy.
Když jsme se posadili na skalce za vesnicí, tak jsem jí řekl všechno. Že jí miluji, a že zítra odlétám na frontu. Ona jen seděla a koukala jejíma sytě modrýma očima, slzy máčeli její hebkou tvář...

Už vidím jen splodinovou stopu, zanechává jí raketoplán co mě veze na základnu na orbitě planety.
V rukách mačkám dopis od Karol:

„Kdybych měla tisíc let čekat, tak počkám.
-Karol „


Výkřik probodl obláček vzpomínek, dokonce to byly snad i slova, znělo to jak „Pane?!“
„Máme puls“ Oznamoval další horlivý hlásek, nyní však už patřil doktorovi v zeleném plášti.
„Můžete hýbat nohama?“
A dalších asi deset podobných otázek následovalo.
Jen zmateně koukám po operačním sálu, mluví na mě nějaká dívka, ale hlas má ztvrzený jako chladnou ocel.
„Pane dostala vás střepina granátu, Pane!“
Byla to Carterová, desátník Carterová.
Po týdnu jsem opět oblíkl uniformu. Výložky jasně ukazovali: Kapitán, Konfederační armády, pěší pluk.
Přišli rozkazy a naším novým cílem bylo znovu ovládnout Sandor, mojí domovskou planetu.
Bitvu na orbitě jsme vyhráli, díky skvělé navigaci a statečnosti letectva.
Nyní je řada na nás, na opravdové vojenské síle, na pěchotě.
„Dobře, mužstvo vylodíme se za městem, kde neočekáváme odpor, pak budeme pochodovat k městu, kde obsadíme radnici, tím to pro nás končí, poslední sídlo Hnědokabátníků musí padnout. Máme podporu z kosmu, bude to hračka! Takže do člunů!„
Přistáli jsme jak jsem řekl, dál už jen vedla cesta po dálnici, vedoucí do města, bylo zde spousta vraků. Jdu první a za mnou moje četa, Felisnky ještě připomíná důležité věci nováčkům, kteří k nám byli přiřazeni. Do kroku nám bubnovaly kanóny, výbuchy dělostřeleckých granátů vytvářeli nejrůznější árie.
Postupně jsme vcházeli do města, vraky aut postupně mizeli. Všechny ulice okolo byly zabarikádované, jen dálnice vedoucí k radnici měla volný průchod. Koukám do oken, jestli tu nejsou nějací střelci.
„Ideální místo pro přepad“ Informovala mě Carterová.
Její slova jen potvrdila barikáda před námi. Na její špici stálo připevněné automatické opakovací dělo, jediná chlouba separatistické armády.“Maj Dvacítku“ Zařval zoufale
Felinsky. Pulzní nabíjení složitého systému děla nám poskytlo několik sekund navíc. „Krejte se“ Křičím na nováčky, kteří nechápou co to znamená dvacítka.
Skočil jsem do rýhy pro odtok vody do kanalizace. Po asfaltu zabubnovali první kulky a vzali pět mých nováčků s sebou do pekla. Rozhlížím se a vidím Carterovou, kryjící se ve výklenku, kde donedávna stála Pieta. Na druhé straně se za kusem zdi schovává Felisnky a drží si helmu na hlavě.
Nad Carterouvou v domě vykoukl muž v hnědém kabátu a po chvílí vystrčil ústí hadice plamenometu z okna.
Oheň začal pohlcovat další moje muže. V zádech vidím separatistickou jednotku střelců.

Všechno je v háji, je jediná možnost jak ven. Se vší silou překřikuji rytmický zvuk nepřátelského děla:
„Felinsky kde jsou ty letadla?“
„Na cestě pane! …“, zbytek jeho rozhovoru přerušil výbuch granátu z minometu.
Naše spása se blížila nadzvukovou rychlostí. Shodila náklad. Jediné místo, kde přežila živá duše byla naše pozice. Nepřítel je spálen na prach, a prachem taky zůstane.
Válka je u konce a já jedu domů. Procházím se po rozbourané vesnici, jsou zde jasné stopy boje. Náš dům, kde jsem vyrůstal je kompletně zbořený, celá ulice je poničená.
Hledám starodávný kostel, ale nacházím pouze ohlodané základy.
Zapaluji si cigaretu. Jediná věc muži s průstřelem ramena a třemi prsty na levé ruce vykouzlí úsměv na tváři. Prošli jsme si tím peklem všichni, není nikdo kdo nezačal kouřit. Před kostelem jsou spousty fotografií čerstvě zesnulých, všechny jsem znal. Jsou tam Derikovi od vedle, jsou tam Dorisovi a fotka jejich srubu. To mi nestačí musím se podívat i na hřbitov. Míjím černé náhrobky, míjím hrob mých rodičů, procházím kolem Bobbyho hrobu. A hele támhle leží Tom. „Statečně padl za ideály Sandoru“ hlásá náhrobní kámen.
Sarkasticky jsem se usmál a zahodil cigaretu.
Starým trikem jsem vytřepal z krabičky další a vložil jí do úst. Teplo zapalovače hned vznítilo tabák a já jsem se opět zatvářil spokojeně.
Procházím pořád dál a dál do středu hřbitova, a vidím Harryho hrob, na něm leží černá helmice s lebkou a žlutým nápisem. Bohužel zadní část helmy je utržená.
Ale největší rána teprve přichází. Majestátní mohyla oznamuje smrt Karol.
Jediná co jsem kdy miloval a milovat budu.
Proč jsem se sem vůbec vracel, nikdo, vůbec nikdo koho jsem znal mi nezůstal.
Nezasloužím si být v tomhle prokletém světě. Típnul jsem špaček cigarety o nalakovanou botu, teď je to už stejně jedno.
Ale ano existuje spása, ironické je že pistole co mě celý život chránila, ukončí můj život. Jak jenom na spánku chladí její hlaveň. Z anděla se pouhým stiskem kohoutku stává smrtonoška.
Hřbitovem prolítl krátký záblesk následovaný zvukovou vlnou.
Kdybys ses pořádně podíval na datum narození chlapče.
Vychází slunce a jeho záře prosvěcuje zrzavé vlasy mladé dámy. Nese lilie matce na hrob.


2009 ©