Dorota 1.

Začínalo to v úplně obyčejný bílý prosincový den, kdy zářivé sluneční paprsky dopadaly na třpytící se sníh, který po kontaktu se sluncem zářil jako diamanty. Těmto lesklým dnům říkám dny jako z pohádky, byla pohoda a nic nenasvědčovalo tomu, že by se měla tak hrozně pokazit.
Stála jsem před menším oknem do dvora a popíjela kávu; moje myšlenkové procesy občas přerušilo auto přejíždějící po silnici nebo hlasitější zvuk z televize puštěné v obývacím pokoji. Právě jsem chtěla jít umýt nádobí, protože jsem jako matka nevyléčitelná workoholička, když v tom mi prudký otřes země podlomil kolena a náhlý silný vztlak mi vyrazil hrneček z hrůzou ztuhlých rukou. Keramická nádobka se téměř okamžitě rozbila na kamenné dlažbě v kuchyni a zbytky kávy se v maličkých úzkých potůčcích rozlévaly do šedých spár mezi dlaždicemi a vyplňovaly je. Připadalo mi to jako krev.
Nevím proč, ale první myšlenka, které mi prolétla hlavou byla „smrt“.
Teď všichni umřeme, pomyslela jsem si.



Stalo se, co očekávala už čtyři roky.
Z třicetipatrového věžáku sledovala panikařící lidi, kteří jí z té výšky připadali jako mravenečci. Přemýšlela o tom, že všechno jednou musí skončit – jak ona, tak Země. Jenže ta osoba stojící na římse hotelu nehodlala zemřít hroznou smrtí, jaké teď podlehne miliony lidí na celém světě. Ne. To nikdy.
Jednou rukou se pustila zábradlí a pomalu, zhluboka dýchala. Ještě má pár dní na rozmyšlenou. Tři, nanejvýš čtyři. Nebo víc? MUSÍ to udělat! Už nesmí čekat-
„Mirando!“ vyděšený hlas se ozval za ní. Otočila se a uviděla svého otce. Otce, který se rozvádí s matkou, špatného otce. Bezvýrazně na něj hleděla a po chvilce se otráveně vrátila do svojí předchozí polohy.
„Mirando, můžeme si promluvit,“ prosil otec. „Prosím. S mamkou to teda nějak urovnáme a nemusíme se rozvádět.“ Bylo jasně slyšet, že to říká jen proto, aby ji uklidnil. Ale on nechápal, proč chce skočit. Nic nechápal.
„Pojď zpátky,“ řekl a nabral ostřejší tón.
„Ty tomu nerozumíš,“ řekla pronikavým hlasem Miranda. „Přijde apokalypsa.“
„Hlouposti, Mirando, žádná nepřijde. Kolikráte to předvídalo, a nic se nakonec nestalo? Nesčetněkrát! Tohle jsou jenom stupidní kecy, kterým věří jenom hlupáci, slyšíš?“
„Jsem tedy hlupák?“ (Dospělí nikdy nic nechápou. Jako by neviděl, co se děje dole. Všemu chtějí přisoudit racionální řešení. Ne vždycky ale nějaké je.) Druhý otřes zanechal v silnici hlubokou úzkou klikatou trhlinu a znemožnil tak otci odpovědět. Miranda se významně podívala do jeho očí, rozšířených překvapením a strachem. „Vidíš?“ zeptala se. „Už to začíná a za několik dní to bude tady.“ říkal ta slova s přehnanou pečlivostí, věděla, že to jsou jedna z posledních.
„Nemusíš to takhle dělat,“ naléhal paličatě dál přitom upíral svůj pohled na zábradlí za římsou, kterého se Miranda držela. Zachechtala se. „A jak to mám udělat?“ zeptala se jízlivě. Pohlédla dolů. Pár lidí si všimlo malé postavy na římse hotelu a začal se tam tvořit dav.
Zemětřesení každou minutou sílilo a následující pohyb litosférických desek mocně zaútočil na město. Hotel se silně otřásl, zábradlí tlak nevydrželo a zřítilo se do propastné hlubiny i s Mirandou. Nestačila mu ani říct „já tě mám moc ráda, tatínku, a odpouštím ti,“ na chodníku se jen rozlévala krev.
Miranda Ježková, čas smrti – 15:30, prosinec 2012

Den první:
Vyjeveně jsem se sbírala ze země a koukala se na střepy od hrnečku. Jen matně jsem si uvědomovala, že se tudy přehnalo zemětřesení a doufala jsem, že další otřesy nebudou. Vstala jsem tedy a šla do kuchyně pro utěrku. Hodiny ukazovaly patnáct čtyřicet pět a já jsem měla pocit, jako by každým tiknutím vteřinové ručičky odtikával čas před smrtí. A bylo ho málo. Musela jsem si přiznat, že tam stojím v napjatém očekávání čehosi hrozného.
Čehosi děsivého.
Nevyhnutelného.

Den druhý:
V noci jsem nemohla spát. Jak by taky jo, když všude řádily živly a zanechávaly v Zemi svůj nekonečný otisk zkázy lidstva. A tak když jsem ráno vstala (pořád malátná po neprospané noci) oči se mi klížily k sobě –chtěla jsem spát- ale v rachotu zemětřesení, kdy víte, že vám do smrti zbývají třeba i jen minuty, mě svíral pocit děsu a nejistoty.
Odpoledne jsem zjistila, že tohle se děje po celé planetě.
Rusko- hrozivá zemětřesení, stejně jako tady v Česku.
Řecko- tsunami dosahující až 15 metrů.
A pak to nejděsivější- Antarktida, Grónsko, Severní pól, sever Ameriky a Ruska- tání ledů.
Z mých okamžitých výpočtů vyplývalo, že jestli to nepřestane, tak voda zahltí celou Zemi.
To bylo zlé.

Den třetí:
Asi kolem čtvrté hodiny ranní jsem upadla do polospánku, ve kterém jsem vydržela jen tři hodiny, dokud mě neprobraly podivné rány a bouchání vycházející odnikud zvenčí.
Váhavě jsem šla k oknu, abych zjistila, o co jde, ale vzápětí mě to zamrzelo.
Obloha vypadala jako pekelná výheň, jako kdyby z ní šlehaly plameny chystající se polapit všechny hříšníky na tomto světě. Oheň byl nekonečný stejně jako hříchy lidstva. Bohové se rozhodli potrestat každého. Mě nevyjímaje.
Rány a bouchání vyluzovala prapodivná sprška kamenných krup padajících z temně rudých mraků nad městem.
Byl to politováníhodný pohled – spatřit takto tenhle svět, a přitom vědět, že tomu nemůžete zabránit.

Den čtvrtý – V poslední chvíli dítětem
Vlna z roztátých ledů a vzedmutých moří se valila na město s dutým dunivým zvukem, který naháněl husí kůži. Z povzdálí jsem tupě a bezmyšlenkovitě sledovala v panice pobíhající lidi a připadalo mi to, jako kdybych otevřela brány blázince a okamžitě by z něho vyběhlo desítky bláznů.
S rostoucí beznadějností se ale najednou přihlásil ke slovu i můj chabý pud sebezáchovy. Otočila jsem se a jako v transu se vydala do koupelny, kde jsem si jen tak pro okrasu schovávala nafukovací kruh a dýchací trubici s brýlemi do vody pro děti. Vážně nevím, jak jsem si s tak ubohými zbytečnostmi chtěla pomoct, ale ve chvíli, kdy smrt číhá za rohem a vy víte, že se jí nemůžete vyhnout, je člověk schopen udělat jakoukoli šílenost. Nandala jsem si plavátko kolem pasu, do pusy vložila dýchací přístroj a na oči nasadila brýle do vody. Pak jsem vyšla ven.
Hrozivá neustupující vlna se tyčila nade mnou, a já jsem vydechla:
„Bože, uchraň mě…“


Voda byla ledová. Bodala jako špendlíky a řezala jako žiletky. Z hrdla se mi vydral šokující výkřik.
Ale vždycky je naděje. Ta přece umírá naposled.
Zoufale jsem se snažila udržet trubičku nad vodou, zatímco kolem mě plavali mrtví i živí lidé, prosící o můj „záchranný kruh.“ Bezohledně jsem si říkala, že v krajních situacích je můj život nejdůležitější. Chtěla jsem na ně zakřičet: „Možná budu na světě o dvě minuty déle, hlupáci,“ ale ovládla jsem se. Kolem mě po mrazivém pekle proplouvaly malé, roztříštěné kusy ledů.

Kriste Pane, ušetři můj život. To je moje poslední přání. Se zatajeným dechem jsem se dívala, jak po karmínovém nočním nebi padá zářivá bílá hvězda.
Ale beznadějná.


Napolo splněné přání aneb proč věřit ve hvězdy…
Ledová průhledná tekutina všude okolo mě se pomalu začala měnit v tvrdý neproniknutelný led, který mi vytvářel ledovou rakev.
A v tu chvíli mě to napadlo.
Jestli budou lidé v budoucnosti dost rozumní (pokud vůbec lidé budou), napadla mě jediná možnost, jak si zachránit (ovšem ne určitě) svůj holý život.

Most přes NAVŽDY.
Počkala jsem, až se rozbouřená hladina kolem mě uklidní a pak jsem ponořila hlavu do mrznoucí vody, jež se vteřinu po vteřině přeměňovala do pevného skupenství. Kopala jsem nohama, abych si ještě alespoň na chvilku udržela krevní oběh, ale bylo to stále těžší a těžší, připomínalo mi to houstnoucí krupicovou kaši s tím rozdílem, že krupicová kaše byla horká.
Smutně jsem si v duchu říkala, že krupicovou kaši už nikdy znovu neochutnám. Že nikdy nic znovu neochutnám. Málem mi to vehnalo slzy do očí.
Ale… lze ve vodě plakat?
Odpověď se nikdy nedozvím.


„A potom se její srdce zastavilo a Bohyně moudrosti umřela.“