Nebyli jsme vyvolení...

Procházela jsem skrz vrakoviště, procházejíc kolem desítky vraků, které dávno dosloužily. Dohrály svůj životní příběh v komedii věčného života. Zamrazilo mě při tom známém pohledu. Vínová felicie, ta stará známa, tolikrát prokletá. Mé prsty jemně, ale s bravurní přesnou lehkostí ,objely lem kapoty a pohladily pravé světlo, tedy spíš to, co z něj zbylo.

Jako blesk, který projel mým tělem, vzpomínka na dnešní odpoledne mne absolutně přimrazila k zemi. Opět vidím věnec květin, které znamenají konec / začátek, cítím slzy, slyším křik a vnímám obrovskou bolest. Až teď to chápu, to není vzpomínka, mé slzy opět stékají po tvářích, a se skomíravou přesností bije mé srdce z posledních sil, ten žal je příliš silný.

>>>donutila jsem se pevně semknout oči, jakoby už jediná slzy nesměla uniknout ven <<<<

Další obraz už patří jen tobě. Tobě? Nám! … Ne nebyla jsem vyvolenou, nikdy si mé city neopětoval natolik, aby se vyrovnaly síle těm mým. Ale, uměl si se dotknout, pohladit, políbit a nechat unášet mé JÁ v nekonečných výšinách. I když si pak srazil vše dolu. Možná jsme byli milenci, možná jen dva, co si extrémně rozuměli v posteli. Dvě duše bloudící a dvě těla, které se bez naší vědomosti našly.

Vzpomínka se prodírá ven s další slzou, neukojitelná, zničující. Tehdy ve škole, naše chladné pohledy, nezájem a fingovaná ignorace. A pak, nezkrotná nevěra nás obou. Má? Ne tak zcela, spíše Tvá! Já podváděla jen své srdce, ty tu, co jsi „miloval“.

Ignorace za aroganci, urážka za křivdu, nevěra za úsměv, sex za hádku, hádku za sex. Nekonečné bludiště života nevěrných, podvádějíc sami sebe.

>>> vrací se to a já tu bolest neumím nést<<<

Stála jsem v pozadí dnešního večera, ukryta vzadu, zbaběle přihlížejíc, neschopna jediného kroku k tvé rakvi. Viděla jsem i JÍ, shrbenou bolestí v kaluži žalu. Podpírala jí matka, možná tvá, tolik si rozuměly, říkávals.

Mě rty vytvořily pokřivený úsměv. Úsměv? Tak trochu bolestný škleb, uznávám, vzpomínáš lásko? V tomhle autě, na zadních sedadlech? Já oblečena v její mikině. Ach tolik zvrhlé a nechutné. Nevadilo to nikomu z nás, přeci jsme po tom tolik toužili, oba. Nebo si to jen nalhávám? Šeptal si mi do vlasů, že jsem nejlepší, že ona je prkno, ale proč si tedy nebyl semnou? Už nikdy neodpovíš. Tolik lidí mi dávalo odpovědi. Nechtěl si hvězdičku pochmurné doby, domácí puťka byla podle tebe plně vyhovující . I teď ,se mi tvá páteř kopírující paragraf hnusí.

Tonoucí v proudu myšlenek, které mě unáší do širého moře zapomnění. Vytrhly mě z pulzujícího nevědomí kroky.Otočila jsem se, pomalu a klidně. Jakoby každý můj pohyb rozdmýchával bolest, má ruka stále spojena s pokřivenou kapotou. Stála tam dívka, snad anděl. Nebyla krásná, byla milá srdce v krku mi poskočilo. Tu tvář sem znala z fotografií, nad kterými sem často brečela. Nepromluvila, zjevně věděla, s kým se potkává u vraku jejího milovaného. Naše oči mělo něco společného, třpytily se slzami a skrývaly obrovskou bolest. Natáhla ruku, svírajíc drobounké korálky, černá a bílá, JÁ A TY říkávals. Spustila je do mé dlaně, a hleděla mi do skleněných očí. Jestli sem doteď umírala, tak jsem se právě ocitla v pekle. Ona, ta co sem jí nenáviděla, mě tu objímá a vzájemně roníme slzy do vlasů té druhé.

>>>odtáhla jsem se od tebe, nezlob se…<<<

Ta bolest byla zničující pro nás obě. Nemluvily jsme. Jen naše oči týraly naší mysl pohledem na vrak auta a zkrvavené přední sklo. Slzy se už nedaly zastavit.
Utíkám, cítím vánek ve tváři, cítím nicotu, smutek stesk a smrt. Nevnímám nic kolem sebe, ale něco vím jistě, mé srdce se rozhodlo, utíkám do tvé náruče, chci tě zpět za každou cenu, za cenu života a jsem si jistá, že za tebou dnes neodejdu sama.