PRÁZDNOTA

Seděla v místnosti. Téměř prázdné. Hulí jednu za druhou. To jí naučil on. Jedině Startky, protože ty kouří on. A ona by tak ráda kouřila jemu! Jenomže je pozdě. Navíc, krabička začíná zít prázdnotou. Chce ho! Nesnáší možnost volby. Má pocit, že vždy zvolí špatně. Protože kdyby ne, seděla by tu teď sama? S téměř prázdnou krabičkou cigaret? Chtěla by něčím pořádně švihnout o zeď! Ovšem není čím. Leda by si zula temně modrou botu na vysokém podpatku a…jo! To je ono! Ve zdi zůstala malá dírka. Nevadí, stejně chtěla vymalovat. Sama. Kurva! Letí druhá bota. Někdo zvoní. Hluk? Pardon, něco mi…spadlo. Nashledanou, hezký den. Debile! Musí si dojít pro cigarety, nebo se tady udusí! Nedaleko je stánek. Nemaj Startky. Na zastávce se líbaj nějaký dva mladý cucáci. Chce se jí brečet. Nemáte cigaretu? Ne, my nekouříme. Tak děte do háje…. Zavolá mu. Nezavolá. Nebude se ponižovat. Zkrátka se vrátí do téměř prázdného bytu. Jednu věc tu přeci jen má. Klavír. Hraje…hodinu, dvě, celou noc. Kéž by takhle mohla hrát do konce života! Nemuset na nic myslet, jen hrát, dokud by jí neupadly ruce! Zvoní telefon. Je to on. Prý doufá, že to nějak zvládá. A další kecy. Jo a pro ten klavír si přijede zítra odpoledne.