5.kapitola - Jako rodina

5. kapitola

Překvapeně jsem ztuhla a cítila jsem, jak se i Edward napjal. Ohromeně jsem zaznamenala, že, stejně jako já, nemá ponětí, kdo to zvoní. Jaktože je neslyšel přicházet? Nebo slyšel a jenom hrál překvapeného? Zkoumavě jsem se mu podívala do očí. Ne, tohle byl naprosto šokovaný výraz se střípky bojovnosti. Myslel si snad, že mě bude muset zase chránit? To snad ne.
S předstíranou bezstarostností jsem ho cvrnkla do nosu a zasmála jsem se, když se na mě podezíravě podíval.
„Neboj, nic se ti nestane. Já tě ochráním,“ škádlila jsem Edwarda a vymanila se z jeho pevného objetí. Jeho ruce po mně ochable sklouzly. S povytaženým obočím jsem se na něj podívala. Pořád třeštil oči do prázdna.
„Uklidni se,“ řekla jsem něžně, vzala ho za ruku a pokusila se ho vytáhnout z křesla. Ale pořád byl na mě moc silný. Ani jsem s ním nehnula. Naopak, spadla jsem mu zpátky na klín. Konečně se rozesmál a jeho obličej pozbyl uštvaný výraz. Zvonek znovu naléhavě zařinčel.
„Tak pojď, ty moje nedočkavko,“ mrkl a se mnou v náručí seběhl schody. Pořád mě držel, když se díval kukátkem ven. Pak zalapal po dechu a rozesmál se. Tvář mi ovanul jeho sladký dech. Edward zavrtěl rezignovaně hlavou a postavil mě na zem. Hned mě vzal za ruku a s trhnutím otevřel dveře.
Do vyhřáté místnosti se nahrnul vlezlý a studený vzduch. Chvíli jsem slepě mžourala do oslnivého světla ze slunce, které najednou vylezlo zpoza mohutných šedých mraků slibujících novou várku sněhu. Paprsky se odrážely od napadaných závějí a lámaly se na všem okolo. A pak jsem si musela připomínat jak se dýchá, protože jsem začala rozeznávat kousky z osob stojících před námi. Zahlédla jsem záblesk uhlově černých střapatých vlasů, které byly posazené moc nízko, aby patřily komukoli jinému než Alici. Vedle ní z každé strany se leskly zlaté vlasy, jedny dlouhé a vlnité, druhé zatočené do kudrlinek a krátké. Rose a Jasper, tím jsem si byla naprosto jistá. Rosalie měla kolem ramen omotanou dlouhou paži s velkými svaly. Z místa, kde stála osoba, které patřila ta ruka, se ozýval nepokrytě škodolibý tichý smích. Taky jsem se zachichotala, protože Emmettovu smíchu se nedalo odolat. Poslední dvě osoby byly lehko rozpoznatelné. Ti dva stáli vedle sebe, ten vyšší měl ruku kolem pasu té napohled křehké ženy. V těch dvou andělích jsem poznala Carlislea a Esmé. Všichni tam stáli bez pohnutí a všichni do jednoho se také nepokrytě smáli mému nevěřícnému výrazu.
„Překvápko,“ zanotovala Alice a bez vyzvání protančila kolem mě a Edwarda do domu s Jasperem v závěsu. „No páni,“ slyšela jsem její trhavý nádech a pak naštvané tiché zvolání: „Edwarde?“ Mohl bys jít na chvíli sem?“ Edward s omluvným ušklíbnutím pustil mou ruku a otočil se do vyhřáté místnosti. „Jak si to jako představuješ?“ syčela Alice a i když jsem ji neviděla, bylo mi jasné, že má v očích vraždu, „Jak jsi mi to mohl neříct? Jak jsi mi mohl tohle všechno zatajit?“
Zatímco jsem napjatě poslouchala jejich rozhovor, zbytek Cullenových se kolem mě protáhl a zamířil obdivovat vnitřek příbytku. Jen Esmé se na chvíli zastavila a pevně mě objala, čímž mě vyrušila z tajného špehování. Po tváři se mi rozlil provinilý ruměnec, když si mě odtáhla od těla na délku paží a něžně si mě prohlédla.
„Jsem tak ráda, že jsme za vámi přijeli“, rozplývala se, „Užijeme si tu spoustu legrace. Od teď už prostě patříš do naší rodiny, i když sis Edwarda ještě nevzala.“ Žaludek se mi trochu zhoupl, když jsem pomyslela na svatbu, ale už to nebyly ty bolestné křeče jako předtím. Zdálo se mi, že už se skoro těším. Samozřejmě ne na svatbu. Ale na to, co bude potom. Na věčnost s Edwardem. A samozřejmě na... Zase jsem viditelně zrudla.
„Bello? Posloucháš mě ještě?“ zasmála se trochu uraženě Esmé.
„Ne, ona má lepší věci na práci, než poslouchat svou šílenou budoucí matku,“ ozval se Emmettův škodolibý hlas a on najednou stál vedle mě a culil se od ucha k uchu jako malý kluk. Esmé se ušklíbla a plácla ho žertovně přes pusu. Předpokládala jsem, že mě by to povalilo, zatímco Emmett si ani netřel tvář.
„Moc rád tě vidím,“ Emmett mě sevřel do medvědího objetí s vážným výrazem, který se vzápětí stočil do úsměvu, „Už se mi stýskalo po tvých pádech a problémech.“ Teatrálně jsem si povzdychla. Najednou jsem ucítila bodavou bolest na žebrech.
„Drtíš - mi - hrudník,“ vydechla jsem trhaně, „nemůžu - dýchat.“ Rosalie byla u nás jako blesk a klidně zaklepala Emmettovi na rameno. „Myslím,“ pronesla zamyšleně, aniž by se na mě podívala, „že mi právě zabíjíš budoucí sestru. Ale pokud ti to udělá radost...“ pokrčila zdánlivě lhostejně rameny, ale já v jejích očích zahlédla opravdový strach. Rosalie a strach o mně? To nedávalo smysl. Spíš nechtěla, aby si její manžel špinil ruce.
Emmett se na mě kouknul a s hurónským smíchem mě pustil. Rychle jsem se předklonila, abych neomdlela.
„Jsi v pořádku?“ usmála se omluvně Rosalie, když se Emmettem odporoučel dovnitř povědět tu vtipnou historku všem ostatním.
„Jasně,“ zalhala jsem skuhravě, „nic mi není.“
„Nevypadá to tak. Radši půjdeme dovnitř a najdeme Carlislea.“ Rose mě popadla a já jsem chtě nechtě musela jít za ní. Dotáhla mě do obýváku, kde seděla Alice s Jasperem a Emmettem, a zakřičela: „Carlisle? Bella si už zase něco udělala.“ Emmett vybuchl smíchy.
„Jen se moc nesměj,“ štěkla na něj Alice naštvaně, „můžeš za to ty.“
„Nehádejte se,“ vyloudila jsem na tváři úsměv, „nic mi není.“ Rosalie si jenom tiše odfrkla, ale to už Carlisle spěchal dolů po schodech a cestou si uhlazoval límeček na košili a stíral si z krku Esméinu rtěnku. Nikdo z nás se neubránil úšklebku.
„Tak co se stalo?“ povzdechl si Carlisle a podíval se tázavě na Rose.
„Emmett ji moc silně stiskl,“ pokrčila rameny, „asi má naražená žebra.“
„Ne,“ nesouhlasil Carlisle, poté co mě prohlédnul, „nic jí není.“ Vítězně jsem se na Rosalii podívala. Vážně už to bylo lepší.
„Dobře, takže když je Bella v pořádku,“ odmlčela se Alice se sladkým úsměvem, který mi naháněl strach, „mohla bych jít naplánovat svatbu, ne?“ Vytřeštila jsem na ni oči. Evidentně bylo proč se obávat.
„Teď ne, podívej se jak je zelená,“ pousmál se Edward, který se nepozorovaně vplížil do místnosti, „co takhle mi radši vysvětlit, proč jsem vás neslyšel?“
Alice se zakřenila: „Ale ano, slyšel jsi nás. Jenom jsme prostě všichni mysleli na náš dům ve Forks.“
„Dva dny?“ vydechla jsem překvapeně.
Emmett si odfrknul: „Prosím tě, to vy jste sem dojeli za dva dny. My tu byli za pár hodin. Tvůj Edwardík tě nejspíš chtěl mít u sebe co nejdýl.“ Za poslední větu mu na hlavě přistálo křeslo. Ohromeně jsem se na Edwarda podívala. Kdyby se upíři mohli červenat, tak on by teď byl nejspíš naprosto rudý. Klopil oči k zemi a když ucítil můj pohled, omluvně na mě mrknul. Že by měl Emmett pravdu? Nepřicházelo v úvahu...
„Edwarde!“ vyjekla Esmé běžící z prvního patra, „jak si to představuješ? Okamžitě se svému bratrovi omluv! Chceš snad kupovat nové vybavení domu?“
„Promiň,“ procedil mezi zuby Edward a Emmett, který si stále třel hlavu, se samolibě usmál: „Nic se nestalo, brácho. Omluva se přijímá.“ Edward naštvaně zasyčel.
„Chlapci, chlapci,“ zavrtěla Esmé nechápavě hlavou a pak se otočila na mě: „Máš hlad, Bello? Dojdu něco udělat.“
Jakmile moje budoucí matka odešla do kuchyně, ani jsem nestačila mrknout a Edward už seděl Emmettovi na širokých zádech a vrčel jako nějaká šelma. Skoro jako hladová naštvaná puma. V tu chvíli jsem z něj měla trochu strach.
„Odvolej to,“ přimhouřil oči, ze kterých mu šlehaly blesky, a přitiskl vzpouzejícího se Emmetta pevněji k zemi.
Chytla jsem Edwarda za ruku a konejšivě jsem se na něj usmála: „Nech toho. Přece mi nezabiješ budoucího bratra a švagra.“
Chvíli se váhavě díval na moji ruku obtočenou kolem té jeho, jak přemáhal touhu rozbít Emmettovi úsměv, a pak svižně vyskočil a políbil mě s tichým: „Promiň, lásko.“ Krev se mi nahrnula do tváří. Vždyť jsme byli v pokoji s jeho sourozenci!
„Snad se nestydíš?“ zašeptal mi do ucha a dal mi pusu na nos. Znovu jsem zčervenala. Jasper se zasmál hrdelním smíchem.
„Víš, ono nemá moc cenu něco si zatajovat, když máme všichni tak dobrý sluch a jeden z nás umí číst myšlenky,“ ušklíbl se směrem k Edwardovi v mém náručí a pak šťouchl něžně do Alice, „a když tady slečna vidí do budoucnosti.“ Všichni jsme se rozesmáli a Emmettův hřmotný výbuch roztavil napjatou atmosféru jako by byla z papíru. Jestli to takhle půjde s mojí rodinou dál, nebudu si stěžovat. Počkat. Vážně jsem řekla s mojí rodinou? Vlastně... asi už patřím do jejich rodiny.
„Už zase přemýšlíš nad nesmrtelností chrousta?“ zašeptal mi Edward do ucha a já málem nadskočila. Tiše se zasmál.
„Ne,“ políbila jsem ho, protože už mi byla přítomnost ostatních jedno, „říkala jsem si, že už jsem asi členem téhle rodiny.“
Místo odpovědi mě pevněji objal a já měla co dělat, abych nevrněla blahem. Pak se přece jen rozhodl odpovědět a zamumlal mi do vlasů, jak to dělával, když jsme byli sami: „Ty jsi byla součástí téhle rodiny od začátku.“
Spokojeně jsem vydechla a přejela po pokoji pohledem. Byli jsme tu spolu. Jako rodina.