WARPED RONNIE

Konečně, první teplý den. Konečně se předpověď počasí nemýlila a já můžu vyrazit jen v tričku. Samozřejmě si přes ruku hodím ještě mikinu, ale hlavní je, že v ní bych se teď upekla. Ještě naposledy se podívám do zrcadla v chodbě, usměju se na svého kocoura Billyho a pádím po schodech do auta, abych byla včas v práci.
„Tak co pro mě máte?“ Ptám se sekretářky jakmile vejdu do budovy magazínu Music Star a narazím na Emily.
„Dobrý den slečno Juliet, dneska vás asi moc nepotěším. Slečna Madisonová má pro vás speciální práci.“
„Ach bože, jestli si pro mě Daisy vymyslela nějakou šílenost, tak mi to radši oznamte až v kanceláři, jdu si udělat kafe.“
„Já vám klidně kávu udělám, vždyť od toho jsem tady.“ Za celé tři roky co tu pracuju si ještě Emily nezvykla, že si kafe dokážu udělat sama. Nejsem ten typický séf co sekretářky zneužívá na všechny blbiny, které zvládne sám.
„Vy si radši naplánujte jak nejšetrněji mi to oznámit.“ Usměju se na Em a jdu do svojí kanceláře, kde si uvařím kávu a zapnu počítač. Ještě než Emily přijde, rychle napíšu na Twitter a Facebook, že jsem v práci a pokud někdo něco chce tak mi může napsat a čekám kdy mi Emily oznámí tu hrůzu.
„Takže, předně vám mám od slečny Madisonové vyřídit, že to je projev její důvěry k vám a doufá, že jí nezklamete, zadruhé volala vaše matka, mám vám vyřídit přání k svátku, prý nechce mluvit s vaším záznamníkem, tak volala sem a máte jí zavolat a teď ta zpráva. Jak jiste víte, za týden začíná v Americe Warped Tour...“
„Né, ne, ne, ne, ne, prosím, řekni, že mě Daisy neposílá do Ameriky.“ Pomalu křičím, i když Emily za to nemůže.
„Je mi líto slečno Juliet, ale je to tak. Chce po vás abyste udělala rozhovory s několika kapelamy a interprety. Dostanete backstage pass a celý měsíční festival máte zdarma včetně občerstvení. Je to Amerika, ale to zvládnete.“ Div se nesložím, Amerika je to nejhorší co mohla Daisy udělat, ale na druhou stranu je to Warped Tour, budou tam všechny moje oblíbené kapely a budu si moct pokecat s tolika lidma...no dobře Daisy, tentokrát jsi vyhrála, ale moc si nezvykej. Příště mě do letadla nedostaneš.
„Fajn, děkuju Emily, je už Daisy u sebe? Zastavím se za ní.“
„Ano, myslím, že jsem jí viděla přicházet tak pět minut před vámi. Můžu pro vás něco udělat?“
„Pokud byste byla tak hodná tak mi na internetu najděte kdo letos na Warped Tour bude a já si během posledních dvou týdnu v Anglii sepíšu pár otázek na rozhovory.“ Schody do patra beru po dvou a dveře do Daisyiny kanceláře div nevykopnu.
„Čau, co sis myslela, že ti na to řeknu?“ Obořím se hned na svou šéfovou. No jasně, ona je sice šéfredaktorka, ale všechnu práci dělám já. Jsem její nejlepší reportérka, ona jen podepíše všechny papíry a shlédne výsledné číslo časopisu.
„Taky tě zdravím Juliet. Sama dobře víš, že tuhle práci nemůže udělat nikdo jiný než ty.“
„Proč ne? A co Jenna?“
„Jenna? Co ta ví o rockové hudbě? Vždyť nerozpozná Rolling Stones a Queen.“ Protáčí oči moje šéfka.
„Fajn, ale rozhovory by zvládla udělat.“
„Zlatíčko, tady nejde jen o rozhovory. Jde o celkovou reportáž z celé Tour, rozhovor s každou jednotlivou kapelou, několik dobrých fotografií každé kapely a taky potřebujeme autogramy. Nikdo nezvládne tolik věcí jako ty. Je tam kolem šedesáti kapel, tour trvá měsíc. Znáš jiného člověka co by zvládl vyzpovídat a nafotit dvě kapely za den? Já ne. Vím, že se bojíš létat, ale věř mi, nic se nemůže stát.“
„Nebojím se létat, jen nemám letadla ráda ani na pohled natož v nich sedět. Daisy, já si vážně vážím toho, že mi tolik důvěřuješ, ale jestli se v tom letadle poseru, tak ti ty špinavý spoďáry dovezu a vypereš mi je.“
„Vlastníma rukama Juliet, věř mi, že to za to stojí. Navíc za to dostaneš královsky zaplaceno. Letos uděláme speciální číslo, vyjde na podzim, rozhovory se všema kapelama, plakáty, autogram karty a padesát procent z prodeje půjde přímo do tvé kapsy.“ Asi jsem měla děsný výraz, protože Daisy se najednou začala hrozně smát.
„Konečně si doplatíš byt i auto. To číslo půjde na dračku, tomu věř.“ Odevzdaně jsem tedy kývla a odebrala se zpátky do své kanceláře abych si naplánovala rozhovory s kapelami. Bude to náročné, ale bude to stát za to, tomu věřím.

Dva týdny utekly jako voda a já právě přistála v Los Angeles v Kalifornii a byla ráda, že jsem se opravdu nepodělala. Nesnáším letadla, pravdou nejspíš skutečně bude, že se bojím, ale tentokrát jsem to přežila a zpátky poletím až za měsíc. Díkybohu mi dali vlastního řidiče, takže večer budu moct pít a nebudu se muset starat o to kdo bude řídit. V hale jsem ho našla okamžitě. Držel nad hlavou černou čtvrtku se stříbrným nápisem Juliet Moore. Došla jsem k mile vypadajícímu chlápkovi v černých džínách, s bradkou a kloboukem na hlavě.
„Vítejte v Americe slečno.“ Pozdravil mě s totálně nechutným americkým přízvukem. Jsem tak ráda, že jsem britka.
„Zdravím, říkejte mi Juliet, nebo Juli, přece jen spolu budeme měsíc.“
„Fajn, já jsem Fred.“ Podali jsme si ruce a Fred mě odvedl před halu, kde kromě oslňujícího slunce svítilo i oranžové Porsche, ke kterému můj průvodce mířil.
„Děláte si srandu? Takový fáro?“ Koukala jsem se na Porsche s nedůvěrou.
„Ale, snad se nebojíte, je to bezpečný auto.“
„Ne, nebojim, proč by? Jen ta barva...bylo by hezčí žlutý.“ Zasmála jsem se a nastoupila, bohužel na stranu řidiče.
„Chceš řídit?“
„Ale ne, jen, promiň, zvyk z Anglie.“ Omluvila jsem se a obešla auto na správnou stranu. Fred si sedl na místo řidiče a vyjeli jsme.
„Takže, dneska přespíme v hotelu Douglas, zítra začíná první den Tour, na každý den máš zamluvený pokoj v blízkém hotelu a kapely jsou připravné na rozhovory přesně jak jsi chtěla. Nebyl nejmenší problém a všichni se těší. Jsi dost profláklá i mezi celebritama, většina z nich se těší.“
„To jsem ráda, nikdy jsem si neuvědomila, že bych mohla být populární díky psaní.“
„Jsi, nikdo neví jak vypadáš, ale znají tvoje práce a popravdě, myslím, že nebudou zklamáni.“ Musela jsem se usmát, no, nejsem zrovna šereda, mám dlouhé, černé, vlnité vlasy do půlky zad, oříškově hnědé oči, 170cm a 50kg, moje tělo zdobí kroužek v nose a tetování po obou rukách. Na pravé ruce mám vytetované své oblíbené animované postavičky a levou ruku mi pokrývá sluneční soustava. Někomu se to zdá šílené, ale mě se to líbí. Kromě rukou mám taky potetovaná záda, na kterých mám netopýří křídla a taky pravou nohu, po které se mi od malíčku táhne ornament až na pravou ruku a vlní se mezi postvičkami.
„Fajn, doufám, že ani já nebudu zklamaná jimy.“ Usměju se a kouknu se do svého programu, na zítřek mám v plánu Sonic Syndicate a Emilii Autumn.

Popravdě řečeno jsem si myslela, že budu mít více volného času, ale všechen čas mi zabraly rozhovory a focení. Jak jsem po čtyřech dnech zjistila mě opravdu předchází pověst. Každý s kým jsem dělala rozhovor hned věděl kdo jsem a taky byl zvědavý jaké otázky mu položím. Jsem totiž známá hlavně tím, že se zajímám i o názory hvězd na některé závažnější věci než jen jestli je ten nový top Britney Spears opravdu totálně mimo módu. Díky mému vytížení jsem tudíž zatím viděla jen koncerty hvězd se kterými jsem rozhovor dělala. Nejsou špatné, některé interprety poslouchám, ale není to důvod mého bytí. Zajímavěji to začalo vypadat až pátý den kdy jsem měla zpovídat Avenged Sevenfold a Falling In Reverse, začínající kapelu v čele s Ronnie Radkem z Escape the Fate.
Koncert Sevenfoldů byl opravdu úžasný, Zacky a Syn vytáhli na pódium svoje přítelkyně a zahráli si s nimi A Little Piece of Heaven, když konečně dohráli, už jsem čekala u jejich přístřešku, kde měli chlastací koutek, kytary a další věci.
„Ahoj, ty jsi Juliet Moore, že.“ Podával mi hned ruku M.Shadows, zpěvák téhle metalové kapely, kterou mám opravdu moc ráda.
„Ahoj, jo, to jsem já. I vy mě znáte? To je děs.“ Zasmála jsem se, posadila se ke stolečku a zapla diktafon.
„Dáš si něco k pití?“ Zeptal se mě The Rev zatímco naléval sobě i klukům vodu a do ní tuny ledu, kromě jedné skleničky, kam nalil teplý čaj. Nepochybně pro Matta.
„Kdyžtak vodu, dík. Takže, začneme, je vám všem už skoro třicet, začínáte plánovat rodiny?“
„No já jsem se svojí partnerkou už pár let a momentálně je doma s tříměsíčním břichem, takže já už jsem na rodině zapracoval.“ Usmívá se šťastně Matt, páni ani nevím, že jeho přítelkyně je v tom.
„No my s Lacey už máme ročního Jacoba a zatím nám oběma stačí.“ Chlubí se Johnny.
„No moje drahá o dětech zatím nechce ani slyšet, je na vrcholu kariéry a nechce si kazit postavu. Ostatně ani já se zatím necejtim na to být tátou.“ Oznámí mi The Rev a Syn se Zackym se shodnou na tom, že když jsou jejich přítelkyně teprve na školách, je jim sotva dvacet a jsou spolu půl roku tak nemá cenu něco plánovat.
„Perfektně jste mi nahráli na další otázku kluci. Syne, Zacky, vaše přítelkyně, celkově toho o nich moc nevíme, tak co kdybyste nám něco málo prozradili. Všichni víme jen to, že jsou z Evropy.“
„Ano, obě jsou ze střední Evropy, z České republiky, jsou to sestry a obě v říjnu nastupují na univerzitu v Orange Country. Poznali jsme se na koncertě a u obou párů to byla láska na první pohled. Nikdy jsem neviděl Zackyho tak šťastnýho a co slíchám názory jinejch lidí tak ani oni mě. Promiň Juli, ale víc se o našich přítelkyních rozšiřovat nechci. Jestli chceš vědět víc udělej rozhovor s nima.“ Usměje se na závěr Syn a já jen kývnu. Naprosto ho chápu, taky bych nemluvila o svém partnerovi za jeho zády.
Zbytek rozhovoru proběhl v klidu a pohodě, pokecali jsme o nové desce, kterou kluci dotočili pár dní před Warped a oficiálně půjde do prodeje letos v září, probrali jsme celkově Warped a světovou finanční krizi, pak jsem si udělala pár snímků a šla si dát panáka. Za dvacet minut hrajou Falling In Reverse a pak mě čeká setkání s kriminálníkem Ronniem.
„Listen up, cos this is not the end.“ Zpívá Ronnie do mikrofonu a k tomu se zubí na publikum. Já stojím pod pódiem, s kartou pro fotografy a dělám pár záběrů zespoda, pak přímo z pódia a nakonec i pár cvaknutí do publika.
Deset minut po koncertě už sedím ve stanu FIR a čekám až kapela přijde.
„Ahoj, ty jsi Juliet Moore?“ Ptá se mě basák Nasty a podává mi ruku.
„Ahoj, ano, to jsem přesně já“ souhlasím a čekám až si posedají okolo mě.
„Takže, jelikož jste začínající kapela, první otázkou je váš název. Jak jste na něj přišli?“
„No na to jsem přišel já. Jak je známo, byl jsem pár pátků za mřízemi. Měl jsem tam opravdu moc času na přemýšlení,“ usmívá se Ronnie.
„Fajn, takže povíš nám něco o té době kdy jsi seděl? Jaká byla věznice, jak se k tobě chovali spoluvězni, co jsi celé dny dělal a tak.“
„No vězení bylo celkem OK, samozřejmě, že nikdo nechce sedět, ale myslím si, že jsem dopadl dobře. Jasně, že se mnou nikdo nejednal v rukavičkách, ale určitě jsem mohl dopadnout stokrát hůř. No co jsem dělal, co jsem mohl dělat. Chodili mi tisíce dopisů od fanynek a samozřejmě i od rodiny.Snažil jsem se psát co to šlo, denně jsem napsal takových šest sedm dopisů, někdy i víc, jinak jsem hodně času strávil vymýšlením nových písniček a plány o kapele.“
„A nepřemýšlel jsi třeba o tom, že bys zkusil něco jiného než pokračovat v muzice?“
„Ne, po pravdě, je to trapný přiznat, ale mám jen základní školu, ze střední mě vyhodili, nic neumim a neuživil bych se. Muzika je to jediný co mi dělá v životě radost a co umím“ krčí Ronnie rameny a já musím poznamenat, že je opravdu moc hezký.
„Fajn, teď ke členům, kdo je odkud, jak jste se dostali ke kapele, post v kapele atd.“
„No tak já jsem Nick, hraju na bicí, pocházím z Kalifornie, ze San Diega, momentálně bydlim v LA, Ronnieho znám už delší dobu, zkoušel jsem se prosadit s pár kámošema, ale pak nám došlo, že to tak lehký nebude a jelikož Ronnie už má jméno, tak jsme se spolu s kytaristou přidali k Ronniemu.“ Po hodině žhavého rozhovoru o minulosti kluků, jejich plánech do budoucna a aktuální činnosti jsem je propustila.
„Ronnie, mohl bys ještě chvíli zůstat? Chtěla bych si udělat takový soukromý rozhovor.“ Usmála jsem se na jmenovaného a on si zase sedl zpátky.
„No? Nejspíš vím o čem chceš mluvit.“
„O Maxovi, ale diktafon vypnu, bude to jen mezi námi, pokud ti nevadí o tom mluvit. Nebudu to nikde zveřejňovat, máš mé slovo jakožto seriózní novinářky.“
„Dobře, budu ti věřit a odpovím ti.“
„Dík, takže Max tě vyhodil z kapely, vzal Craiga, to všichni víme, co je hlavním důvodem tvé nenávisti vůči jemu a jeho vůči tobě?“
„No hlavním problémem je Craig. Přebral mi holku, má s ní dítě a teď mi ukradl i nejlepšího kamaráda. Já a Max se známe od dětství, chodili jsme spolu na základku, do hodin kytary, hráli jsme spolu, snili jsme o tom jak dosáhneme vrcholu v muzice a budou nám k nohám padat tisíce holek a pořád to bude skvělí. Po pravdě se nám to vlastně podařilo, až na to, že ten idiot zastřelil toho chlapa a já kretén jsem vzal do ruky tu bouchačku. Kdybych to neudělal, bylo by to pořád stejný, nepřišel bych o kámoše, nebyl bych skoro rok ve vězení.“
„A myslíš, že by se to přátelství nedalo obnovit?“
„Pochybuju o tom, Max o to nestojí a já nejsem ten typ co by se někoho doprošoval.“
„A názvy vašich songů a alb? Je to jen náhoda, nebo opravdu vedete hudební válku?“
„Co přesně máš na mysli?“
„No This War Is Ours je celkem jasnej případ provokace, kluci tak pojmenovali song, který navazuje na Guillotine, která je podle tvých slov píseň na kterou jsi nejvíc pyšný, stejně tak ty máš v písničce Listen Up, cos this is not the end. Připadá mi to jako válka.“
„No, mě taky a proto jsem udělal tu odvetu v songu Listen Up. Nejsem útočník, já jsem jen obránce. Nenechám do sebe kopat.“
„A kdyby ti Max zavolal nebo tak, jak bys reagoval?“
„To nejde takhle říct, ale nepoložil bych mu to.“
„Tak fajn, to je všechno. Díky za rozhovor.“
„A můžu mít teď jednu otázku já?“
„Jasně, já jich pokládám tolik, že už skoro ani nevím jak to vypadá, když se někdo zeptá mě“ usmívám se.
„Nezašla bys se mnou na panáka nebo tak?“
„No, proč ne. Ráda.“ A tak jsme šli. Oba jsme si dali zelenou a příjemně si popovídali, ne pracovně, prostě přátelsky. Jelikož pro mě jsou hvězdy skutečně jen práce, bylo příjemné si pokecat s někým koho znám vlastně jen z profesionálního hlediska.
„Tak já jdu spát, jsem unavená a zítra mě čekají další dvě kapely a zrovna to jsou Papa Roach a Forever the Sickest Kids.“ Protočila jsem oči když jsme se loučili u mého stanu.
„Oni jsou v pohodě.“
„Což to jo, ale je jich hodně.“ Zasmála jsem se a ještě naposledy mávla. Teda aspoň to jsem měla v plánu, kdyby mě Ronnie nechytil za ruku, nepřitáhl k sobě a nepolíbil.
„Já musel“ usmál se poté nevinně a já zmateně.
„Jasný, no tak já jdu, ahoj.“
„Uvidíme se zítra?“ zeptal se s nadějí v hlase.
„No, snad jo, přej si to“ mrkla jsem na něj a nastoupila do auta k Fredovi.

O týden později jsem dělala rozhovor s Escape the Fate. Z toho jsme se s Ronniem viděli každý den a popravdě jsem se hodně silně začala zamilovávat.
„Teď z trochu jiného soudku. Smím se zeptat na Ronnieho?“ Přejela jsem všechny přítomné poté co jsme spolu domluvili o nové desce.
„No není to zrovna naše oblíbené téma, ale budiž.“ Kývne Max.
„Fajn, takže bez příkras a keců okolo, co se doopravdy stalo? Pokud nebudete chtít abych to publikovala neudělám to. Klidně o tom s váma sepíšu smlouvu.“
„Fajn, no co se stalo. Jak víš, byl u vraždy a šel za to do vězení. Jako kapela jsme nechtěli skončit nebo přerušit činnost, tak jsme přibrali jako záskok Craiga a nějak se stalo, že u nás zůstal.“
„A není ti trochu líto, že s Ronniem spolu teď nemluvíte? Byli jste přece nejlepšími přáteli.“
„Ano to byli, ale lidi se mění a upřímně si teď víc rozumím s Craigem.“
„A nechcete se s Ronniem usmířit?“
„Nevěřím, že by o to stál.“
„No mluvila jsem s ním před týdnem, respektive dělala jsem s jeho novou skupinou rozhovor a přišla řeč i na tohle a stál by o to, ale nechce ti lést do zadku.“
„To nechci ani já. Podělal to on, ale on to nejspíš nepřizná. Mrzí mě to, ale stalo se a já už to měnit nebudu.“ Krčí rameny Max.
„A kdybyste na sebe náhodou narazili?“
„Věř mi nebo ne, ale ještě se to nestalo. Je tady celkem dost velkej prostor, ale zatím jsem Ronnieho nepotkal a až ho potkám...uvidíme, nemám v plánu ho ignorovat, ale ani se s ním vybavovat.“
„Dobře, děkuju za rozhovor.“ Usmála jsem se na Maxe a šla si po svých. Tak to bychom měli, teď jen vymyslet jak ty dva bejky dát dohromady. Ani nevím proč mi na tom tak záleží, možná proto, že Escape The Fate byla jedna z mých nejoblíbenjších kapel, vlastně pořád je, Craig je dobrej zpěvák, ale prostě, už to nejsou Escape The Fate. S kamarádkou jsme je přejmenovali na Bless The Fate (Craig pochází z kapely Blessthefall) Ronnie byla půlka ETF. No a sama vím moc dobře jak mě to ze začátku vzalo, že se Max na Ronnieho vykašlal a asi i kvůli fanynkám bych ráda dostáhla příměří na tomto poli. No, teď to nebudu řešit, jdu se líbat s Ronniem:).

Po noci a půl dni mám už skvělý plán jak ty dva usmířit. Je to sice naprosto primitivní, ale nic lepšího mě opravdu nenapadlo. Domluvím si s Maxem schůzku za účelem osobnějšího rozhovoru, dovedu tam Ronnieho a nechám je svýmu osudu.
Po dokončení rozhovorů pro dnešní den v davu v zákulisí vyhledám Maxe a domluvím se s ním na devátou v hotelové restauraci. Většina účastníků spí ve svých tourbusech, nebo ve stanech přímo mezi lidmi a pár jich spává na hotelu, ale to je spíš pro novináře jako jsem já. Každopádně Max ví, který hotel to je, takže mi to odsouhlasí a já si jdu po svých.
Přesně v osm nula pět už stojíme s Ronniem ve vchodu do restaurace a já vidím u baru Maxe. Dojdu s Ronniem až k němu a položím mu ruku na rameno, Ronnie si uvědomí kdo to je až když se Max otočí.
„Já...eh...no, tak já už musim jít.“ Začne Ronnie couvat, ale já jeho ruku nepustím.
„Ne, ty zůstaneš tady, já půjdu pryč. Číšníku, prosila bych dvě piva a whiskey.“ Usměju se na barmana, Ronnieho strčím k Maxovi a zdekuju se dřív, než byste stihli říct „podlá“.
Ronnie dorazil na pokoj až těsně nad ránem, byl opilý takovým způsobem, že v chodbě spadnul a do koupelny jsem mu musela pomoct.
„Tak jak?“ Ptám se ho, i když mě nejspíš moc nevnímá.
„Vyřikali jsme si to, usmířili se a všechno je zase v pořádku. Děkuju ti Juliet, bez tebe bysme se k tomu ani jeden neodhodlali.“ Usmívá se Ronnie a vidím, že má v očích slzy. No jo, alkohol uvolňuje zábrany.
„Nemáš za co děkovat, dělala jsem to hlavně kvůli sobě a fanouškům, vím jak všechny štve, že se spolu nebavíte, respektive nebavili jste se. A myslíš, že bych s váma zítra mohla udělat exkluzivní rozhovor do našeho speciálního čísla o Warped?“ Zazubím se, ať z toho taky něco mám:-D.
„Samozřejmě, jsi naše zachránkyně.“ Nakonec Ronniemu pomůžu se umýt, odlíčit a dotáhnu ho do postele, kde v obětí usneme.

Druhý den ráno, když se vzbudím už je Ronnie vzhůru a sprchuje se, což poznám podle proudu tekoucí vody, který slyším z koupelny. Zaklepu a bez vyzvání vstoupím.
„Tak povídej.“ Vyzvu ho a sednu si na zaklopenou mísu od záchodu.
„No tak jak jsi objednala panáky, tak jsme si spolu ťukli a jelikož jsme měli hlad tak jsme se domluvili, že večeře nás nezabije, ze začátku jsme mlčeli a každej se zaobíral svýma myšlenkama, nakonec Max řekl, že ho mrzí, že mě vyrazil z kapely, řekl, že to nebylo fér a už vůbec nebylo fér, že vzal Craiga. Řekl jsem mu, že to je pravda, ale, že už jsem se s tím smířil. Taky se mi omluvil za to, že mi do basy vůbec nenapsal, což mu nemám za zlý, stejně mi chodily tuny a tuny dopisů od fanynek, takže o četbu jsem měl postaráno. No nakonec jsme se vožrali jak dogy, všechno si vysvětlili a usmířili se. Do ETF se nevrátim, už mám svojí skupinu, oni už jsou zvyklí na Craiga a v Blessthefall je Beau, takže všechno zůstane tak jak je, jen s tim rozdílem, že spolu pojedeme tour a jsme zase kamarádi.“ Usmívá se Ronnie, když dovypráví a vyleze ze sprchy.
„To jsem ráda.“ Usměju se na něj a jdu ho políbit.
No, myslím, že tenhle výlet stál za to, a nejen díky tomu, že se Max s Ronniem usmířili, ale i proto, že jsem našla celkem fajn přítele. Jenom bydlí bohužel v Americe, jak tohle vyřešíme? Bůh ví, tím se teď zabývat nebudu.