Jak snadné..

Dali si spolu sraz u velký kamenný sochy.. tehdy byla zima něco kolem půl 10 večer.. ale jí to nevadilo.. byla na to dost opilá aby řešila tyhle problémy. Uviděla ho přicházet v těch obrovských dveří, jak si ještě při cestě oblíká mikinu. Nic to s ní neudělalo.. vůbec nic.. jakoby přicházel kamarád, kterýho sotva znala.. přitom to byl člověk, který o ní věděl tolik věcí, tolik jí naučil, tolik ji uměl rozesmát.. Byl tu a ona jakoby to nevnímala.. to, co prožili a to, co prožít nestihli..

Procházeli se parkem.. Ona mluvila něco o počasí, o zábavě..cítila na sobě jeho pohled ale nedávala na sobě nic znát.. pak se zastavili a ona ho objala.. zace po dlouhý době cítila tu vůni, to bezpečí a ten pocit, že je tu někdo s ní.. Jakoby na to všechno nebyla sama..

Tolik se potřebovala někomu svěřit.. Držela ho pevněji a nechtěla jej pustit.. slzy měla na krajíčku ale ne proto, že jí schází jako její kluk, či milenec.. Chybělo jí to, jak jí poslouchal, jak jí objímal, když viděl, že jí není nejlíp... To, jak tu pro ní někdo byl..

Pořád ho držela a tolik mu chtěla povědět všechno, co jí za tu dobu mrzí a co jí tolik bolí. Ale i v tom stavu v kterým byla mu to neuměla říct...
jakoby jí něco říkalo:"ho se to už netýká"... jakoby to všechno musela zvládnout sama.. jakoby se měla zase usmívat před "kamarádama", kteří pro ní jsou všechno... jen aby nevěděli, že se něco děje...

Blížili se k autobusu.. Ona mu řekla, že děkuje... Naposledy ho objala, vlepila pusu na líčko a jela domů... Nepotřebuje ho u sebe.. jen...je snažší, když jej u sebe má..
ALE COPAK MÁ BÝT ŽIVOT SNADNÝ?

U ní to tak totiž nebývá