8.kapitola - Touha

8.kapitola

Se zdřevěnělýma nohama jsem vyskočila z auta do chladného večerního vzduchu a protáhla se po dvou hodinové jízdě. A to ani nemluvím o hodině jízdy na letiště a denním letu. Jakmile jsme totiž vyřídili všechny formality a rozloučili se s hosty, Edward mě v podstatě unesl do svého Volva a ujel. ‚V podstatě‘ proto, že obětem únosu se to většinou nelíbí. A já rozhodně říct nemohla, že by se mi to nějak příčilo. O tom místě, kde se konala svatba, jsem toho moc nevěděla. Ale v let byl dlouhý a Edward nepotřeboval spát. Jmenovalo se to tam prý Jezero zaslíbení. Žádné vody jsem si sice nevšimla, ale jméno bylo opravdu příznačné: i já jsem si tam k sobě připoutala svého zaslíbeného. Bylo to poblíž Aljašky, aby to neměli Denaliové daleko, ale pořád v Kanadě, aby čísla na tachometru příliš nenaskočila ani ostatním hostům. Avšak po chvíli jsem se o to přestala zajímat. Edward hořel nedočkavostí, až se přestanu vyptávat na jezero a začnu vyzvídat o cíli naší pouti. Ale já tvrdohlavě mlčela a tak zbytek cesty uběhl v tichosti a nevysloveném očekávání. Občas si mě Edward přitáhl a políbil, ale veškerá plamenná touha, která mu hořela v očích na svatbě, jakoby vymizela s překročením amerických hranic. Jeho Volvo jsme nechali na letišti v Seatllu, ale bez auta jsme nebyli. Jakmile jsme přistáli v jakémsi evropském velkoměstě, dostala jsem příkaz čekat a ani se nehnout. Po chvíli už se ke mně po silnici řítilo luxusní černé BMW a, hned jak se otevřely dveře a já naskočila, v něm se mnou Edward ujížděl po dálnici do neznáma.
„Nebylo ještě něco trochu nápadnějšího?“ stěžovala jsem si mumlavě. Jenom se zasmál a dál koukal před sebe. Aspoň jednou dával pozor na cestu. Nebo aspoň vypadal, že dává. Zrovna v tu chvíli mi bylo líto, že já jemu nedokážu číst myšlenky.
Ale čekání byl u konce. Edward mi rozechvěle nabídl rámě a když jsem si tvrdohlavě strčila dlaně pod paže, chytil mě se smíchem do náručí a šel lidskou rychlostí k dost podobnému domku, do kterého mě odvezl po roztržce s Charliem. Pomalu jsem se rozhlédla, i když nebylo lehké odtrhnout oči od Edwardova nadšeného výrazu. Všude, kam jsem dohlédla, se po kopcích porostlých javory a smrky plazily hřejivé paprsky večerního slunce, které se pomalu, ale jistě ukládalo ke spánku. V prohlubních mezi pahorky se rozprostíraly rozlehlé vinice. Museli jsme být v nějaké jižní zemi, protože, i když jsem nedohlédla tak daleko, to vypadalo, že se jemné sazenice vinné révy pod vahou svých plodů naklánějí velmi blízko měkké zemi, tolik nepodobné té promáčené hlíně z Forks. Za jedním z nížinatých průzorů byla vidět mdlá světla jakéhosi města a za nimi se v zapadajícím slunci třpytila široká řeka. Nebe bylo vymetené, jen nad obzorem se kolem obrovského zářícího kotouče vznášely jemné červánky. Oddechla jsem si: sníh tentokrát zřejmě nehrozil.
„Hej, šípková růženko,“ zasmál se Edward a já si až po chvíli uvědomila, že oblohu vystřídal dřevěný naleštěný strop, „nebuď zahloubaná do krás přírody a mysli taky trochu na potřeby svého manžela.“ Zamračila jsem se. Jaké potřeby může mít upír, který nespí, nejí ani nepije? Edward se ke mně se šibalským výrazem sklonil, jeho ústa se něžně přitiskla na moje a jazykem mi obkroužil obrys rtů. Ó jistě, už mi to bylo jasné. Ale než bych se zlobila, radši jsem ho políbila na krku.
Tiše se mi zasmál do vlasů: „Ty si vážně nemůžeš pomoct, viď? Radši ti udělám něco k jídlu.“ Uraženě jsem přimhouřila oči do tenkých škvírek. Postavil mě na zem, smířlivě chytil moji ruku a táhl mě ke kuchyni v zadní části malého domku. Zase jsem si připadala jako ve starém černobílém filmu. Až na to, že tenhle dům rozhodně černobílý nebyl. Jak jsme procházeli dlouhou chodbou, dívala jsem se po nádherných pestrobarevných obrazech. Na jednom z nich jsem viděla napůl odlepenou cenovku s naprosto přemrštěnou cenou na to, aby to mohla být kopie. Celé tohle obydlí i s vybavením mělo cenu přibližně stejnou jako půlka Forks, ne-li celé. Ale peníze nebyly důležité. Bylo to tu krásné a i přes moderní vybavení útulné. Zapsala jsem do pomyslného bloku v hlavě, že musím za tohle Esmé poděkovat. Ani na okamžik jsem nepochybovala, že tohle je její práce. Nikdo koho jsem znala neměl tak skvělý vkus a smysl pro detail jako ona.
„Haló, paní Cullenová, já jsem tady!“ dožadoval se Edward pozornosti a zamával mi před obličejem rukou tam a zpátky. Z jeho hlasu čišela uraženost. Nikdy mi nemusel tolikrát připomínat, abych se na něj soustředila – od jeho očí jsem málokdy jen odtrhla pohled. Bylo jasné, že mu to dělá dobře a teď jsem zraňovala jeho nafouklé ego. Však já mu dám.
„Hmm,“ zamručela jsem nevšímavě a když se přestal věnovat pánvičce a chtěl mě políbit, odtáhla jsem se.
Odstavil vajíčka z elektrického sporáku: „To není vtipné. Tohle se nedělá, takhle mě trápit. Mám si kleknout na kolena a odprosit tě, aby sis mě začala všímat?“ Zamnula jsem si bradu a dělala, že přemýšlím. Určitě ho to dohánělo k šílenství.
Pak jsem panovačně přikývla: „Klekni.“
„Co prosím?“ jeho obočí vystřelilo nahoru. Stěží jsem dusila smích a ovládala své koutky, aby se neroztáhly do úsměvu.
„Slyšel jsi,“ pokrčila jsem zdánlivě flegmaticky rameny a podívala se z okna. Koutkem oka jsem sledovala jeho reakci.
K mému obrovskému překvapení rezignoval, kleknul na koleno a naklonil hlavu na stranu jako škemrající pes: „Prosím, má paní. Teď už mě budete vnímat? Prosím. Prosím, prosím, prosím!“ Odevzdaně jsem se na něj koukla a z jeho oddaného výrazu se mi málem podlomila kolena. Vážně vypadal jako smutné zatoulané štěně. Znovu mě oslňoval. Byl tak roztomilý, že jsem měla pokušení vykašlat se na všechno a vrhnout se mu do náruče. A přesně to jsem okamžitě udělala.
Doběhla jsem těch pár kroků k němu: „Vstávej, ty můj blázínku. No tak, zvedni se. Kde ses tohle naučil?“
„Reflex,“ pokrčil rameny a, jakmile se zvednul, mě chytil do náručí, přitiskl mi rty na ucho a nesl mě do patra, „musím si to poznamenat: další věc, která mi jde – oslňování mé ženy. Funguje to, viď?“
Mezi polibky jsem na chvíli vymanila své rty a pošeptala mu do ucha: „Líp, než si dokážeš představit. Tohle by zmohlo i ledovou královnu Rosalii. Tedy, samozřejmě, máš zakázáno to s ní zkoušet pod trestem smrti.“ Zachichotal se mi do vlasů a pak se znovu zaměřil na podrobné zkoumání mého obličeje svými rty. Měla jsem co dělat, abych nezačala blahem vrnět jako spokojené kotě. To bychom byli dvojka: štěně a kotě. Aniž jsem si toho stačila všimnout, donesl mě do naší ložnice a položil mě opatrně na širokou postel, která vévodila celému jistě krásnému pokoji. Jak moc byl krásný jsem netušila. Na kolik byste se soustředili na vybavení místnosti, kdyby vás právě v tu chvíli líbal ten nejkrásnější a nejbáječnější muž na světě? Najednou jeho rozechvělé polibky ustaly a přestala jsem cítit jeho ruce na mém těle.
Zmateně jsem se po něm podívala: „Děje se něco?“ Přestal mě objímat a vystřelil k oknu, kde jakoby přimrznul.
„Já – ne, radši nic. Akorát si myslím, že bychom to neměli uspěchat.“ Zmateně jsem pohledem prohledávala jeho obličej.
Překvapením ze zjištění jsem pootevřela pusu: „Neboj se. Věřím ti. Neublížíš mi.“
Smutně se na mě podíval a pak odvrátil pohled od mých ohromených očí: „Jak si můžeš být tak jistá? Nikdy není jistota.“
Vstala jsem a zezadu ho objala: „Jsem si jistá, protože tě miluju. A ty mě taky. Aspoň doufám. Proto mi nemůžeš ublížit. Nikdy by sis to neodpustil. A já ti věřím! A když ti věřím já, tak si musíš věřit i ty sám. Chápeš?“
Jedním z jeho bleskurychlých chmatů si mě přehodil dopředu, tak že se mi koukal do očí a objímal mě silnými pažemi. Připadala jsem si jako v mramorové kleci, akorát že já tuhle klec milovala. Pátral mi v očích po jakékoliv známce pochybností nebo strachu. Abych ho přesvědčila, stoupla jsem si na špičky a políbila ho. Ale nedočkala jsem se odezvy.
„Ne, to tedy vážně nechápu. Jak si můžeš být tak jistá? A vůbec, jak můžeš milovat netvora?“ Krev se mi nahrnula do tváří, ale nebylo to červenání. Zabodla jsem mu naštvaně prst do prsou a on se na mě překvapeně kouknul.
„Jak? Jak? Právě jsem ti to řekla! Tak přestaň ze sebe dělat něco, co nejsi, jasné? Neublížíš mi!“ křičela jsem a pak jsem mu vyčerpaně přitiskla tvář na hruď. Kde se vzaly, tu se vzaly, najednou mi z očí začaly téct slzy. Ale byly to slzy vzteku. Byla jsem na sebe naštvaná: snažím se ho přesvědčit, aby se nebál a sama brečím.
„Promiň,“ zvedl mi provinile hlavu, „nechtěl jsem tě rozplakat. Ale... kdybys mohla cítit tu bitvu emocí v mé hlavě, možná bys konečně pochopila, co se ti tu celou dobu snažím říct. Nechápeš? Mohl bych tě zabít!“
Zbývalo mi už jen málo sil na hádání se a začínalo mě to unavovat: „Jo, to bys mohl. Ale neuděláš to. Nechceš se teď věnovat potřebám své manželky?“ řekla jsem vemlouvavě. Ale jemu se v očích objevila provinilost: „Máš hlad, viď? Promiň, zapomněl jsem.“ Šokovaně jsem na něj vytřeštila oči a když chtěl vyběhnout z místnosti, chytla jsem ho za ruku: „Nemám vůbec hlad!“ Zůstal přemýšlivě stát a pak, když mu došlo, jak jsem to myslela, se rozesmál. Přešel přes celý pokoj dvěma dlouhými kroky a políbil mě. A pořád mu cukala rameny potlačovaným výbuchem řehotu. Když mě pustil, zmateně jsem se na něj podívala. Tyhle jeho změny nálad snad nikdy nepochopím. Možná to bylo jeho upíří myslí, která pracovala tak rychle.
„No co, tohle byla moje fráze,“ zachichotal se znova a během vteřiny už jsem ležela na té obří posteli. Ale ze mě už všechna vášeň vyprchala. Odtáhla jsem se od něj a uraženě jsem si sedla do rohu.
„Co jsem udělal špatně teď?“ vyhrkl zkroušeně a za nohy si mě přitáhl do náručí. Nedalo mi to a musela jsem se zasmát tomu, jak lehce se mnou hýbal. Připadala jsem si jako hadrová panenka. No možná, spíš porcelánová, s mým štěstím.
„Mohl bych to ještě nějak odčinit?“ zašeptal mi do ucha sametovým hlasem a mnou zase začala lomcovat touha.
Zvedla jsem se na kolena a usmála jsem se: „Jak se to vezme.“ Tahle situace mi tolik připomínala tu noc, když jsem byla zajatcem na Alicině pyžamovém večírku a on se vrátil z lovu. Ale tehdy mě odmítnul. Teď si mě s přerývavým dechem přitáhnul blíž. Zatímco se plně věnoval mým rtům, stáhnul mi tričko a rukama mi pomalu přejížděl po zádech. Objížděl prsty každičký sval, každou moji křivku, jako by právě objevoval kontinent, který nikdo jiný nikdy neviděl. A vlastně to tak bylo. Abych nezůstala pozadu, prsty jsem mu zajela pod košili a neohrabaně jsem rozechvělými prsty rozepínala jeden knoflík po druhém. Dost mi to stěžoval fakt, že jsem nemohla použít oči. Ty jsem měla pevně zafixované na jeho obličeji. I on se mi pořád koukal do očí a mé tělo poznával jenom rukama. Když už měl košili dole, přejížděla jsem mu horkými dlaněmi po mramorovém těle. A ani na chvíli jsme se nepřestali líbat. Po chvíli jsem oslyšela trhavý zvuk. Se smíchem jsem se dívala, jak se ode mě Edward odtrhnul a to, co zbylo z mých kalhot, hodil do kouta. Alice nebude mít radost. Myšlenka na moji sestru mi ale z hlavy odplula stejně rychle jako se objevila, když jsem znovu ucítila vášnivý polibek na krku. Svými rty prozkoumal snad celé moje tělo. Ale vždycky se po pár vteřinách vrátil k mému obličeji, aby mi vtisknul ledový polibek. Oba jsme stále byli na kolenou, tak jsem začala zápasit s jeho páskem. Ale ruce se mi tak třepaly, že si kalhoty musel se smíchem sundat sám. Pak jsem uslyšela podivné lupnutí, podprsenka mi spadla z ramen a mě se do obličeje nahrnula taková horkost, že jsem v tu chvíli musela vypadat hůř než rozzuřené rajče. Teď už nebylo cesty zpátky. Ne že bych tohle chtěla vzít zpět.
Šťastně se na mě usmál: „Vypadáš tak roztomile, když se červenáš.“ Než jsem stihla cokoliv říct, znovu mě umlčel něžným polibkem. Zamotala jsem mu prsty do vlasů a cítila jeho tělo přitisknuté na mém. Mělo skoro stejnou teplotu jako to moje. Nejspíš ze mě vyzařovala taková horkost, že to zahřálo i upíra. Po chvíli bezstarostného líbání už jsme ani jeden na sobě nic neměli. Ale na rozpaky mi v hlavě nějak nezbylo místo. Nikdy bych si nemyslela, že je možné cítit tolik pocitů zaráz. Ale tahle chvíle předčila všechna má očekávání. Srdce mi zběsile bušilo v hrudi, jako by cítilo, že za chvíli nadejde největší zážitek mého života. Kmitalo tak rychle, jako by mi chtělo vyskočit z hrudi a utéct někam hodně daleko; jako by mělo svůj vlastní život, který chtělo žít. Do tváří se mi v nepravidelných intervalech vlévala krev, motala se mi hlava a prsty na Edwardově široké hrudi se mi třásly jako v zimnici – celé moje tělo se jakoby zbláznilo. A nejen ono. I moje mysl byla v tu chvíli naprosto k ničemu. Jediná myšlenka, která se mi usadila v hlavě a kterou jsem stále viděla před očima, byla ‚nesmím mu ublížit‘. Bylo to zvláštní, protože spíš než já jemu, on v tuhle chvíli mohl ublížit mě. Byla jsem si naprosto jistá, že kdyby mi něco udělal, už nikdy by si to neodpustil. A pokud by mě, nedej bože, zabil, stoprocentně by co nejdřív jel do Volterry. Jen přitom pomyšlení se mi oči zalily slzami. Ale pak jsem znovu ucítila jeho dech na svých rtech a na všechno špatné jsem zapomněla. Byli jsme jen já a on, my dva, jediní v celé Galaxii, v celém nekonečném vesmíru. Cítila jsem jeho sladký přerývaný dech na mých rtech a jeho dlaně na mých zádech pevně mě tisknoucí k němu. Prohnula jsem se v zádech. Ó – můj – bože. Musela jsem mu zatnout prsty do zad, abych nezačala křičet. Chtělo se mi šeptat dokola jeho jméno...
***
Zase jsem si začala uvědomovat své tělo. Všechno se motalo, jako bych měla mořskou nemoc, nebo přinejmenším silnou horečku. Ale čelo jsem měla studené a nohy úplně prochladlé. Cítila jsem se zvláštně rozlámaná, jako bych právě uběhla stovku v rekordním čase. Bylo zvláštní cítit sebe samu bez toho pláště spalující vášně, který všechno překryl. Zkoušela jsem opatrně zahýbat všemi částmi těla. Vypadalo to, že mi nic není. Žádná příšerná bolest, která doprovázela zlomeniny. Jediné, co jsem cítila, byla radost. Čistá radost a... uspokojení. Celé moje tělo jako by se topilo v tom úžasném pocitu naplnění. I hlava se mi přestávala točit, když jsem pomyslela na to, co se stalo. Až teď jsem si uvědomila, že nevím, kolik je hodin. Podívala jsem se z okna do neproniknutelné tmy. Začínala jsem se cítit nervózně, takže jsem sáhla po Edwardově ruce. K mému zděšení jsem nahmatala jenom zmuchlaný polštář a pokrčené prostěradlo. Co se děje?
„Bellinko? Už jsi vzhůru?“ optal se mě ten úžasný hlas, který jsem tolik postrádala. Hned jsem se otočila. Edward seděl na pelesti postele, úplně oblečený a se špatně skrývaným výrazem štvané zvěre. Okamžitě jsem se zvedla a zjistila, že i já už mám na sobě příliš velké tričko a nové kalhoty, zřejmě Esméiny.
„Děje se něco?“ vybrebtla jsem ospale, ale přesto ostražitě.
„Musíme okamžitě odjet,“ řekl ostře a bez dalšího vysvětlování mi oblékl bundu na bezvládné paže.
„Co se děje?“ okamžitě jsem si přestala protírat oči.
„Někdo nás sem sledoval. Jsi v obrovském nebezpečí. Povím ti to, až poběžím,“ vychrlil ze sebe. Pak si mě vyhodil na záda a se mnou, stále ochromenou, vyskočil z okna.