Znovu

Znovu, tak jako každou noc kráčela ztichlou cestičkou matně osvětlenou svitem hvězd a měsíce a sníh jí tiše, téměř konejšivě křupal pod nohama.Znovu, tak jako každou noc bylo okolí zahaleno hustou mlhou, skrz kterou byl jen občas vidět zkroucený obrys stromu, který tam stál, jako němý svědek mnoha a mnoha jejích nočních cest bez konce. Znovu, tak jako každou noc měla pocit že se v mlze něco skrývá, občas jako-by koutkem oka zahlédla jak se tam vzadu v mlze za ní něco pohnulo, něco co ji sleduje, něco co ji každou noc nutí k této cestě, něco co nechce být viděno, ale chce aby věděla že tam je. Poplašeně se ohlédla, ale stejně jako vždy předtím nezahlédla nic, jen měla na prchavý pocit že koutkem oka postřehla jak se mlhou mihnul temný stín. Bála se, neskutečně se bála, avšak přesto pořád musela jít kupředu. Nevěděla proč jde ani kam jde, věděla jen že musí jít. Sníh jí tiše, téměř konejšivě křupal pod nohama a ona šla, tak jako každou noc, ale přesto trochu jinak. Nevěděla odkud bere tu jistotu, ale věděla že dnešní noc je v něčem jiná. „Snad se dnes konečně dostanu na konec. Snad se dnes konečně dozvím proč se tohle všechno vůbec děje.“ Upínala k té myšlence veškerou svou naději, veškerou svou vůli, takže ani nepostřehla, když se ze tmy za ní ozvalo tichounké uchechtnutí. Jak postupovala dál a dál šla stále rychleji až téměř běžela nevšímajíc si převislých větví které ji šlehaly po rukou a krku a stromů, ze kterých už nevyzařoval odevzdaný klid někoho kdo sleduje stále jedno a totéž, ale lačnost a chtivost dravé šelmy, která zavětřila kořist.Běžela dál a najednou se z mlhy vynořila ta známá, napůl rozbořená kamenná zídka. Proběhla kolem ní bez zastavení. Znala ji a rýhy na ní které vypadaly jako by je něco do kamenů vyrylo vlastními drápy ji už dávno neděsily. Vypadaly staře, tak staře, napůl zahlazené větrem a vodou, jako dávné připomínky toho, že zde kdysi dávno něco žilo, ale již je to dávno pryč.
„Ano,tady to je!“vykřikla triumfálně a při zvuku jejího hlasu celé okolí jako-by vyčkávavě strnulo. Před dívkou se z mlhy pozvolna vynořila stará, železná brána. Řetěz který na ní kdysi visel a bránil jejímu otevření se již dávno rozpadl, ale samotná brána vypadala v tom zanedbaném prostředí až podivně zachovale. Její klika přitahovala dívčin zrak jako nějaký magnet. Velký, kus železa, vypracovaný do podoby zkrouceného hada který ji hypnotizoval zlým pohledem a z otevřené tlamy mu trčely dlouhé jedové zuby. Pomalu, jako-by zasněně k ní natáhla ruku a dotkla se jí. Na krátký okamžik byla přesvědčená že se jí klika vysmekne a kousne ji, ale klika neudělala nic. Dívka zavřela oči, „Panebože, prosím !Ať se konečně otevřou!“ a prudce zatáhla. Klika nekladla téměř žádný odpor a brána se zoufale skřípějíc pomalu otevřela. Dívka se zhluboka nadechla a vešla dovnitř. Otevřela oči a spatřila řady obrysů vypadajících jako nějaké kameny jejichž přesný tvar nedokázala odhadnout a uprostřed nich sochu, před níž bylo na zemi něco tmavého. Sotva udělala pár kroků k té podivné scenerii, zaslechla za sebou zaskřípění a otočila se zrovna včas aby viděla jak se brána pomalu zavírá. Neběžela k ní, jen se odevzdaně dívala jak se jí uzavírá jediná úniková cesta. Nehybně stála a čekala až se brána zavře a pak pomalu, se sklopenou hlavou vykročila směrem k soše. Jakmile přišla k řadě kamenů zvedl se prudký vítr který smetl část sněhu a dívce se hrůzou z poznání rozšířily oči, skočila k prvnímu náhrobku a jako šílená z něj začala ometat sníh a pod sněhem bylo do bílého mramoru vyryto jméno její nejlepší přítelkyně. Ze rtů se jí vydral bolestný výkřik a dívka se zhroutila na zem. Pár chvil tam ležela zlomená a vzlykající a pak se odplazila k dalšímu náhrobku a pak k dalšímu a dalšímu. Postupně odkryla devatenáct jmen. Jmen těch kteří pro ni tolik znamenali. Jmen jejichž nositelé jí dávali vůli žít. Jen s vypětím všech svých sil se postavila a nejistým krokem se téměř oslepená slzami vydala k poslednímu hrobu. Čím blíž k němu byla, tím jistější si byla v tom pro koho je určen. Ten hrob jako by odněkud znala, na něm anděl, ruce sepnutý, s tak známou tváří. Dívka sklopila zrak dolů, do pro ni připraveného hrobu a spatřila, jak se tam na dně něco leskne. Seskočila do jámy a vzala to do rukou. Byla to ozdobná stříbrná dýka do jejíž čepele někdo udělal přesně dvacet vrypů. S hrůzou hleděla na ten poslední, dvacátý vryp a poprvé za celou dobu pocítila opravdovou touhu obrátit se a utéct odsud pryč, když v tom se jí za zády ozval její vlastní hlas: „Ano, pokračuj! Vždyť jsi to vždy chtěla. Vždy jsi o tom přemýšlela a vždy ses toho i zároveň bála, stejně jako tví přátelé. Ó ano, znám je. Znám je stejně dobře jako je znáš sama ty. Ztratili se,ano ztratili, ale mohu ti pomoci je nalézt. Možná vím kde jsou, ale to jestli se s nimi setkáš nebo ne, závisí jen a jen na tobě samé.“ Dívka před sebe pomalu a trhaně,skoro jakoby musela bojovat sama se sebou natáhla levou ruku a v pravici drženou dýkou se napřáhla a přitom v panice křičela: „Ne, prosím ne! Prosím! Nedělej to! Ne, já nechci! Prosím!“Hlas nevzrušeně odpověděl: „Ano, tak je to správně, ale ty to vůbec nechápeš že? Ty to chceš, protože to chci já! Protože já jsem ty! Snad sis doopravdy nenamlouvala že ti lidé, kteří ti v poslední době dělali společnost byli opravdu tví přátelé? Ne! Lhali ti a podváděli tě! A tys je za to potrestala přesně jak si zasloužili, ale teď si lžeš i ty sama a tak já musím potrestat tebe jak si zasloužíš!“ dořekl hlas a začal se smát smíchem nebezpečného šílence. Dívka se prosebně zadívala na svou vlastní ruku která se nepatrně zachvěla a ťala.
Krev vystříkla vysokým obloukem, zaleskla se ve světle zářivek a rozprskla se na zdi pokoje, kterou zbarvila temnou červení. Po chvíli se do pokoje začaly hrnout vyděšené postavy doktorů a sestřiček, ale dívka je neviděla. Neviděla již nic, jen někde hluboko uvnitř své hlavy slyšela ten zlý, zvolna utichající smích…