Svatební šaty

Procházela se bytem naplněným tichem. Proplouvala mořem vzpomínek a potoky slz v její skalnaté duši tvořily rýhy. Ty ji potom trhaly na kusy a ona se rozpadala v trosku toho co byla. Jak moc bolí vidět svatební šaty, když víš, že si je nikdy neoblečeš pro svou lásku? Jak moc bolí pomyšlení, že jsi tu sama? Ptala se tolikrát a teď to ví.
„Obleču si je…“ špitla do ticha. Šustění tylu rušilo to ubíjející ticho.


Andělé přicházejí o křídla když lidé sami a ze své vůle umírají.


„Odpusť“ Bílý závoj se snášel k zemi a ona se dívala za ním. To byl konec. Konec jejího smutku. Ve svatebních šatech se dívala do nebe a hledala odpuštění. Kapky deště jí stékaly po tváři stejně jako slzy.

Nemohla změnit osud, ale mohla znovu milovat. Ne už takhle ale mohla. Snažila se. Nezapomněla. Žila. Ty šaty už víc neoblékla. Pohřbila je pod tíhu svojí minulosti. Pod bolest ze ztráty a nikdy víc neotevřela tuhle skříňku vzpomínek.

Žít je dar a pokud jsi ho nedal nemáš právo jej brát a to ani sám sobě……….