Malý noční monolog

V žilách mi proudí podzim se svou narudlou hřející krásou.Barvy se míhají před očima a já usedám sama k sobě, nalévám sklenku a začíná noc...upřena k měsíci volám Tebe, pro nás..Nořím se do temnot, abych vyčistila duši svou, potápím se do vod kalných pro poslední kousek skládačky.Nepasuje...nedivím se.Sama sebe nemám čím překvapit, sama sebe nemám čím nadchnout.Vše co jsem čekala přišlo,vše co jsem opravdu chtěla, dostala jsem či vybojovala jsem si, a vše co jsem nechtěla a neočekávala, zaskočilo mne a udeřilo pod pás a učinilo jinou, vše co mě jímalo, obdivovala jsem a vše k čemu jsem měla úctu, chovám ve svém srdci.To krásné napíšu na pergamen a spálím aby mi to nikdo nikdy nevzal, to zlé zabalím do pavučin a havraních per a uložím do vědomí, tak hluboko, abych mohla jednou...Jsem unavena..Co můžeš mi ještě nabídnout? Po čem bych měla toužit, za co se rvát, co milovat?Co ještě mám chtít?Nic, za hromadou suti a kamení našla jsem holčičku malou co ironický úšklebek jí hraje kolem rtů, a zuby ostré tak, že lízátko si vždycky rozkouše.Svěrací kazajku měla nasazenou, neb tvář svou nehty rozryla do krve. Ona ví.Ona ví, to, co já tolikrát slyšet nechtěla, ona ví,to, kvůli čemu já tolikrát do uší prsty rvala, i cizí, aby ohlušili.A sama házela po hočičce suď a kameny,a sama jí rvala tvář a sama brousila zuby do hran jedových.Nezbývá než pokleknout a zahledět se do očí barvu měnících se dle nálady a té, jež zrovna drží stráž.Co bude dál? Automatické činy, automatické odpovědi.Došly jsme až sem, vezmu tě do náručí a půjdem dál, dokud to neskončí.Samy..sama...sama ve svém šílenství, sama v dnech i nocích, sama v nicotě, sama v davu.Pečlivě opráším zbytek citů a pocitů, a s velkou snahou, tou poslední, mrkáním urputným vyženu ji.Slzu.Skleněnou a duhovou, vlhkou a balancující na hraně řas.Poslední pro Tebe.Chvíli jí nechám tančit a s lehkým povzdechem upustím ji k zemi.Okamžik pravdy dokáže udeřit do kolen tak mocně až vyrazí dech.A i když ve vědomí udržujem vůli ve stavu bdělém, nedá se spoléhat na pomíjivost radostí a zálib.Vše ztrácí významu a chuti, barvy blednou, tóny zdají se falešnými býti...uprostřed širé prázdnoty vidím modřín, visí na něm moje zlomené srdce a já se usmívám.Došla jsem klidu.Kolena přitáhnu k bradě, usrknu z láhve zbytek, zadívám se tam,přes věže, zadívám se do lesů až pohled ztratí na významu, a usměju se. Poprvé bez masky, poprvé bez divadla,ano, díky teď a tady můžu být uprostřed své hlavy sama sebou.Právě jsem našla bezvýznamnost děje a zbývá tedy už jen závěť sepsat.Žili jsme rychle, rychle brali a rychle dávali, rychle zachvacovali a drancovali všeho, čeho se nám zachtělo a teď?Jsme unaveni a líní, čekáme na popud, který nepřichází, protože máloco nás dokáže ještě vytrhnout ze stavu unaveného srdce.Organismus se právě vyčerpal, zbývá ještě záložní baterie a stav nouzové úspory, zakládající se na vypnutí kůry mozkové. Tedy....stanu se naposled bohyní tlačítka a pevně se zavřenýma očima stisknu OFF.