Pod krovkami motýlů...

Pod krovkami motýlů...

...padnout k zemi. Je špinavá, kamenitá. Já bez bot, s cárem oblečení. Je zima, fouká vítr, studený, asi se snese déšť. V řadách. Beze snění.
Někdo vedle mě padl. Ale nikdo se k němu nesehne. Nikdo mu nepomůže. Je možné, že ještě dýchá a že jeho srdce svádí urputný boj o další tlukot. Já věřím, že ano. Chtěla bych věřit. Ale stejně dobře vím, že to tak není. Tady je smrt tak lehká. Vítá vás s rozevřenou náručí. Aspoň si to myslím. Doufám v to.
Někdy slýchávám v uších hudbu. Někdy cítím záchvěv naděje.
Někdy slyším i nářky druhých, i své. A to pak cítím beznaděj.
Tady je všechno pusté, tady je konec světa. Možná jsem si ho tak i představovala, ale teď ho vidím na vlastní oči.
Vzhlížím k nebi. Je potažené mraky, hrozivě šedými. A já přesto vidím slunce. Chci se smát. A usměji se. Je to to jediné co mi nemůžou vzít. Moji víru a naději. Možná mě to drží na živu, možná že přesně tohle je ten hnací motor, co mi dává sílu bojovat o každý nádech a tlukot srdce.
Někdo vzadu padl.
Neohlédnu se. Zlomilo by mě to. Zlomilo a možná už bych se nezvedla. Zůstala bych ležet na té špinavé zemi, rozdrcená o kamení a zlo.
Myslím na moji rodinu. Na laskavé pohledy a pohlazení, které mi schází. Když si představím objetí svojí maminky, cítím se jako člověk. Protože cítím. Nechci aby mě tak viděli.
A snad žijí.
Další zvuk štěrku, do kterého padl další z nás.
Pořád hledím vzhůru, oči se mi unaveně zavírají a tělo se kymácí. Kolena se mi třesou a povolují. Pohled mi zkalí slzy. Nesmím to vzdát, nesmím se nechat zlomit a tolik bych chtěla. Hranice mezi životem a smrtí je tu tak tenká.
Hraji tu dětskou hru. Na zemi je spousta jedovatých hadů a já se nesmím ani pohnout, jinak mě svým jedem usmrtí. Skrz zavřená víčka vidím, jak se plazí a čekají na sebemenší pohyb. Jed je bolestivý a umírání dlouhé.
Radostně zasyčí, dostali další oběť z řady.
Ale nejsem to já. Ještě ne.

Otevírám oči a rozhlížím se. A vidím to. A tehdy jsem si to uložila do paměti.
Ostnaté dráty, pár budov a bezpočet lidských osudů. Na naší straně i na té druhé.



Pod krovkami motýlů
V šiku divných oddílů
Ve větru stále kývající
Věčně slabí a čekající

Je-li tohle náš osud
Kdo dal mu do rukou kosu?
Proč si tak s námi krutě zahrává?
Proč ta hloupá naděje zase proh..rá..vá...