Do noci (hrdinou z harlekýnek)

Slunce již začalo pochybovat o své síle a poslední paprsky léta obětovalo korunám stromů, které uhranula odhozená peleta malíře surrealistických obrazů. Podvečerní obloha byla ztěžklá únavou neustálých konfrontací s pouličními lampami a stahovala se v bouřková mračna. Vítr nečechral klasům stvoly, ani neposílal morseovkou vzkazy tolik vzdáleným pasátům. Jen unaveně oddychoval do lístků usínajícím panelákovým růžím.

Položila baňatý hrnec na zpola rozžhavenou plotýnku sklo-keramické desky. Zaposlouchala se místností, zda v dětském pokojíčku bylo ticho a malá se nedožaduje pozornosti, ať už z jakéhokoliv důvodu.

…ticho…

Do kastrolu, mlčky, vložila kousek másla a dívala se, jak se žlutobílá plocha klouže po obvodu zašedlého hrnce. Tančil po nerezové ploše, snad jako poblázněná lesní víla, co nepochytila základní kroky mechového valčíku, co se tančí o úplňku.

…zleva doprava…
…a zpátky jen málokdy…

Upila trochu zeleného čaje, co si udělala k ránu. Nestihla ho vypít, možná na horký neměla chuť. Možná se jen nechtěla soustředit jen na posrkávání teplých doušků. Vyhledávala činnosti, které by od zběsilých myšlenek odvedly pozornost. Takový celodenní oslí můstek, přes propast nulových chvil. Žádné vzpomínky ani plány na budoucnost. Nejraději by všechny nervové spoje zpřetrhala a užila by si chvilku bez nich.

Na kuchyňskou linku si položila prkýnko z dubového dřeva a nadrobno nakrájela čerstvou cibulku. Nůž jí pod prsty kmital z přesností pyrotechniků a vždy zasáhl dužnatou hlavici v bodu , jenž si vytyčila zrakem.

…první řez…
…pod tíhou chemických sloučenin se rozplakala…

Slzy jí kanuly po tváři a nabíraly pravidelný směr nevypočitatelnosti. Brázdily tváře jako zběsilá vozidla smutku, jejichž depa zely prázdnotou. Nevpíjely se do lící, neztrácely se v příkrovech řas. Jen tekly, jako tenkrát…


///
…když ho poznala na nádraží. Zeptala se ho na správnost směru vlaku, do něhož nastupovala. Snad si byla i jistá, ale potřebovala názor i někoho zvenčí, aby si do vagónu nasedla bez pochyb a bez strachu, že jede opačným směrem. Nevěřila na sladká seznámení z harlekýnek, vybrala si ho náhodně. Vlastně ani neměla moc na výběr. Stál tam sám a evidentně čekal na stejný vlak jako ona.

„Je to na Kolín, že jo?“
„No, j¨á doufam, že jo.“

Nebyl to žádný idol ani lamač dívčích srdcí. Velké uši mu odstávaly od oválné hlavy jako větrolamy a několik pih na propadlých tvářích dokreslovalo obličej do groteskních výjevů. Nehledě na ničím nezajímavou barvu vlasů. Ale ty oči…

Ve vlaku si přisedl k ní. Nezeptal se jí na telefonní číslo, ani jí neskládal gentlemanské poklony. Jen seděl na tmavě červené sedačce a díval z okna na míhající se krajinu. Občas však pohledem zabrousil do jejích modrých očí.

Kdyby tenkrát nejela znovu stejným vlakem a neřekla mu, že má hezký batoh (bože, jak to bylo potupný), znovu už by se neshledali.

On opravdu nebyl hrdinou harlekýnek.

A když se jí ozval na ošuntělý mobil a řekl tu vítěznou větu, že by se klidně mohli vidět znova, plakala, jako při zápisu do první třídy, když jí rodiče dali do rukou velký papírový kornout se žlutou stužkou na vrchu. Sice byl do půlky vystlaný záhadnou tvrdou pěnou, ale do zbylé půle se vešly rovné tři velké pytlíky gumových medvídků, několik čokolád a dlouhá kokosová trubička plněná ořechovou náplní.

Plakala štěstím a nervozitou z dalších dnů.
///

Ovinula dřevěnou vařečku dlouhými tenkými prsty a zaklínila spodní rozšířenou část do směsi v hrnci. Míchala ji dobrých pár minut. Pozorovala spirálu táhnoucí se po obvodu, co jí připomínala zmiji, stočenou do klubíčka, jež se vyhřívala na jarním slunci uprostřed hluboké louky s vysokou trávou, kde ji nikdo nebude rušit. Spirála s rotací do prázdna, do nikam.

Venku se vítr rozhodl poukázat na svou sílu a opřel se do korun mladých listnáčů. Čechral jim větve do jihovýchodních účesů a shazoval čerstvě dozrálé kaštany z napadených jírovců. Kočky, které se úmyslně zatoulaly svým páníčkům a paničkám, začaly lítostivými pohledy přemlouvat kolemjdoucí, aby je vzali domů.

…A znovu roztočila spirálu…
…obyčejné cibule na másle…

…rotaci zapomnění…

Do drobné dlaně si vzala malý pytlík se zalepenými okraji. Druhou rukou odstřihla zadělaný kraj ostrými nůžkami a vysypala trochu červené papriky do hrnce. Zamíchala jednoduchým pohybem vzniklou směsici a znovu se napila vystydlého čaje. Utřela tenké rty hřbetem ruky a na ústech jí zůstala trocha rudého koření.

Sáhla po utěrce, chtěla ji dostat dolů.

Pak se zarazila a nacvičeným gestem našpulení rtů rozetřela koření po celých rtech. Snad jako by roztírala rtěnku, jako tenkrát…


///
…třetí večer, co se vrátila porodnice. Pročísla řasy drahou řasenkou, kterou dostala od kolegyně z práce k narozeninám, načesala vlasy do úhledného drdolu a na rtech rozetřela rtěnku divoké barvy. Vypadala nespoutaně a přesto maminkovsky. Dcerka spala v postýlce, zastlané plyšáky všech možných druhů od babiček i kamarádů z paneláku. Byla ráda, že dcera usnula. Odpočine si jak to drobné stvoření, tak ona. Terezka byla nakrmená, přebalená a nic nebránilo příjemnému večeru, který stráví její rodiče spolu, tak jak to má být.

Nenalila víno do skleniček, nepřipravila obložený stůl. Když se mají dva rádi, obejdu se i bez toho. A nakonec, v lednici je alespoň několik chlazených láhvových piv.

Čekala půl hodiny. Pak došla trpělivost. Rozpomněla se na první večer, když se vrátila domů. Staral se o ni jako o princeznu z divokého kmenu, kterou si je potřeba hýčkat, aby nepobouřil sousední a mnohem silnější rod. O druhý večer jí rozestlal postel a dali si polibek na dobrou noc.

Dnes nic. Pravděpodobně se zase zdržel s kamarády na povinné schůzi o zpackané dohodě mezi obecním úřadem a fotbalovým klubem, který prohrál, co mohl.
Zhasnula v obývacím pokoji a zakotvila v ložnici, kde u dětské postýlky strávila další hodinu dívaje se na dětskou spící tvář.

Hodinu starající se a milující matky.
///

Základ na polívku byl hotov. Směs probublávala ve vařícím se oleji a zavoněla kuchyň specifickou vůní. Chybělo jen zapnout rychlovarnou konvici, aby vroucí vodou přelila dva hovězí bujóny, připravené v menším hrnci a ušetřila tak spoustu času. Poté stačilo jenom vývar přelit do červeně zbarvené cibulky.

Naplnila konvici, položila ji na nástavec, který se líně povaloval na stole, stojícím proti kuchyňské lince a otřela si orosené čelo.

Než se voda uvařila, trhala nohy žampionům a pravidelnými řezy dělila klobouky.

Venku si již cvrčci klábosily o nastávajícím podzimu a nudně zbarvené můry se stahovaly za světlem. Bouřná mračna se roztrhala a aniž by sprchlo se obloha halila do nastupující tmy. Hvězdy ale nesvítily. Neměly pro koho.

Spínač cvaknul a voda již byla převařená a tudíž dostatečně horká. Odhodila zbývající žampion do bílé mísy a prudkou otočkou se dostala ke konvici. Prudký naráz do břicha o roh stolu jí připomněl to, na co se poslední dny snaží tolik zapomenout. Bolelo to, tak jako nedávno…


///
Věděla, že je znovu těhotná. Dělala si test pro jistotu dvakrát a z výsledku byla nadšená. Sice se obávala přítomnosti i budoucnosti, jelikož si nebyl jistá svým manželem, ale druhé dítě si moc přála. Vysadila antikoncepci, aniž by mu cokoliv řekla. Bylo to její rozhodnutí. Věděla, že je to sobecké, ale svého rozhodnutí nelitovala.

Nemilovali se spolu často. Šlo spíše o nárazovou „akci“, kterou kdyby s vypětím všem sil nevyprovokovala, asi by k ní nedošlo. Nebyly jí příjemné jeho doteky a i když si byla vědoma všech možných následků, podstoupila milostný akt.

…(Ne, on opravdu nebyl hrdina z harlekýnek)…

Věděla, že je těhotná a byla z toho šťastná.

Neřekla mu to, čekala na vhodnou chvíli. Tak to u nich chodilo.

Po několika týdnech ovšem začala z ničeho nic krvácet a strávila několik dní v nemocnici. Jemu to stále neřekla. Sestře sdělila prosbu, aby o jejím stavu nikomu neříkali a sama mu vnutila lež, že má jen ženské problémy. (Což byla z poloviny pravda.) Sama ale věřila, že až se z toho dostane, poví mu to.

Ty dny na bílém lůžku se táhly jak ranní opar po vylidněných ulicích.

Potom ji pustili domů. A ona začala krvácet znovu. Naposled.

Nikdy si to neodpustí.
///

V zámku cvakly klíče. S rukou na břiše zalila zesklovatělou cibulku masoxovým vývarem a do vody vhodila nakrájené žampiony.

Tak se vrátil z každodenní povinné schůze u piva.

„Co děláš?“
„Žampiónovou polívku.“
„A proč je červená?“

(Vítr se opřel do skleněných výplní oken.)

„Někdy věci nejsou, tak jak mají být.“ Cítila ten nápor slz do očí.
„Ty jsi fakt šáhlá.“

Vyndala z lednice pivo, nalila mu ho do skleničky a podala přes roh stolu.

„No tak snad to bude aspoň dobrý.“

Otočila se zpět ke kuchyňské lince a ze svazku vyndala další cibule.
Krájela je dlouho do noci.