Utichli spolu

kam jsem chodila přemýšlet. Bylo krásně. Před chvilkou zapadlo sluníčko a hvězdy začaly svítit. Moře jemně šumělo, na kterém se odrážel měsíc.
Všimla jsem si, že tam nejsem sama. Ještě nikdy jsem tu nikoho neviděla a teď? Někdo mi zabral můj kousek kamene. Postávám kousek dál. Moje zvědavost, kdo tam sedí je větší, než můj strach.
Sedí a upřeně se kouká do vln, které narážely do překážek, co měli v cestě. Jdu dál, až k němu. Nechci ho vyrušit. Zastavím se. V tom mě ale spatří.
Vím, kdo to je, denně ho potkávám na ulici. Prodává květiny a vždycky se tak krásně směje…
Ale ne dnes, dnes je smutný, ani na pozdrav neodpoví.
Pohlédnu mu do očí, ve kterých se po chvíli ztratím. Má je krásně hnědé a hluboké. Vidím v nich smutek, trápení.
Pohled stočí zase zpátky k vodě. Kouká, sedí a nic neříká.
Už se nadechuji a chci začít větu, když v tom si všimnu, jak mu slzy stékají po tváři. Jsou lesklé a třpytí se.
„Nemůžu dál“ řekl sám od sebe a podal mi papírek, který svíral v ruce. Přitom mu sklouzl pramínek kaštanových vlasů do tváře. Byl to dopis na rozloučenou….
Měli před svatbou a čekali spolu rodinu. Jenže musel odjet kvůli práci.
Krátce před tím, než plánoval návrat, ho prosila, at se vrátí. Nemohla to bez něj tak dlouho vydržet. Trápila se, až se utrápila k smrti.
Vzlykal tak hlasitě, že jsem brečela s ním. Neměla jsem odvahu, zvednout hlavu od toho dopisu a pohlédnout mu do očí. Sleduji třpyt moře. Snažím se dávat dohromady nějaké kloudné věty. Za chvilku bylo ticho. Přestal plakat.
Po chvilce jsem ucítila něco teplého a vlhkého na mých kalhotech.
Pohlédla jsem na něj. Dech se mi zatajil, hrdlo se mi sevřelo…
Srdce přestalo být… Ne moje, jeho.