Stejně jako dřív..

Zprvu si ani neuvědomila, že ten zvláštní pocit, který ji přepadal v jeho blízkosti, něco znamená. Neuvědomila si, že i po těch letech by k němu mohla cítit to co dřív. Přece ho opustila...
Když u něj stála, podíval se na ni svýma něžnýma očima. Přemýšlel, snad hledal vhodná slova pro otázku, kterou si ona pokládala snad milionkrát../miluješ ho?/
Instinktivně jeho pohledu uhnula. Co se to děje? Ptala se sama sebe a snažila se na sobě nedat nic znát. Vždy se snažila skrýt své pocity. Pak si to bolestně uvědomila. Jak ráda by ted´ zmizela, utekla, odletěla, vypařila se. Ale nemohla se hnout. Ani myšlenkami nemohla utéci do zákoutí svého srdce, které ji teď tiše zrazovalo a křičelo. Do očí se jí draly slzy, když se na něj podívala.
Stékaly jí po tvářích. Plakala stejně jako dřív. Žila. Stejně jako dřív. Žila, protože cítila bolest.
Pohledem ho prosila o odpuštění. On se mlčky ptal. Ona mu neodpovídala, stejně jako dřív.
Láska, kterou kdysi pohřbila, se probudila a chtěla žít. Jenomže čas jí nasadil pouta. Svázal ji řetězem zklamání, teď zoufale trpí. Nemohla tomu zabránit, doufala, že je to pryč.
Oněmělá..přesně tak tam teď stojí. On už se přes všechno přenesl. Ona zklamala, on odpustil. Nemůže mu opět působit bolest. Stejně jako dřív.
Jak vůbec mohla být tak krutá? Už taková není. On to ví, ona se to snaží skrýt. Snad aby vypadala silnější. Nikdy však nebyla silná, tak jak by si přála, důkazem jsou slzy, které nenáviděla..
Ty letmé dotyky, šeptající pohledy, tiché polibky..Naučil ji létat, ona mu křídla zlámala..
Zklamala..
Znovu se k němu otočila zády..
Stejně jako dřív..
Odcházela s pláčem, stejně jako dřív..
A nechala své srdce křičet bolestí, stejně jako dřív nechala ona křičet jeho srdce..