Jak chutná čaj?

Seděle tiše na okenní římse a dívala se do dálky. Popíjela zelenej čaj a sledovala ten kouzelný měsíc, který dorůstal. Brzy bude úplněk. Pomyslela si a usrkla trochu čaje. Přemýšlela. Po chvíli přišla M a vduchu se pozdravily.
" Jak se daří? " Zeptala se ze zvídavým pohledem.
" To se mě ptáš zrovna ty? Vžyť ty to víš sama nejlíp. " Odpověděla trochu podrážděným tónem J.
" Já jen byla zvědavá co mi povíš ve slovech, jestli to dokážeš říct nahlas. "
" A co bych měla říct? " Nechápala J.
" Jak se cítíš? Co prožíváš? " odmlčela se. " Mně můžeš říct cokoliv. Já sama vše vím, tady jde jen o tebe, né o mne, víš? " Zadívala se jí do očí. Vypadalo to jako kdyby se dívala přes ní nebo tu vůbec vlastně nebyla.

Z čaje vycházela hustá mlha páry, která postupně zaplnila celý pokoj vůní, vůní čaje. J to celou dobu sledovala. Napínala všechny smysly. Vnímala ty příjemné pocity, které vytvořil jen obyčejný čaj. Stejně tak vnímala i trochu jiné pocity. Pocity, které už tak příjemné nebyly. Spíše naopak. Byly to obyčejné vzpomínky. Spíše střípky vzpomínek. Přála si vzpomenout na spoustu vzpomínek. Chtěla si vybavit své celé dětství. Prožít opět tu dětskost a hravost. Nešlo to. Dokázala si vzpomenout jen na vzpomínky, které prožila jen dva roky zpátky. Ty už šli prožít, ale to ona nechtěla. Chtěla na ně zapomenout, ale věděla, že tak snadný to není. Musí se jich zbavit. Zbavit se kotvy, která by ji časem snesla až na dno a držela jí stále na jednom místě. Nepochybovala o tom.

" Co mám dělat? "
" Dělej to co musíš. " Odpověděla jí až chladně M.
" A to je co? "
" Já nevím. To musíš vědět ty. "
" K čemu tu vlastně jsi, když mi nedokážeš pomoct? "
" Já tu nejsem proto abych ti pomohla, ale spíš abych tě posunula dopředu. Jsem tu protože si mě zavolala. Mám snad odejít? "
" Já,- já nevim. Ne neodcházej já tě tu potřebuju. Nemůžu tu být sama. Já bych to nezvládla. Já bych se asi utopila. Utopila v emocích, beznaději, bolesti.
" Neutopila. Možná by ses jen topila, ale chtěla by ses zachránit, protože ty už taková jseš. A tak bys plavala pryč. Možná by ses jen koupala na tom samym místě, ale nejde přeci o to co bys dělala, ale jde o to co uděláš teď. To plavání už máš za sebou, teď už jen vylez na břeh. Je to už jen pár kroků. "
" Já nevím, jestli mám sílu. "
" Sílu máš. Máš i odhodlání. Vydrž a buď trpělivá, protože trpělivost přináší růže. To přísloví snad znáš. "
" Já mám strach … " Oči se jí zaleskly a tvář trochu pokroutila nechutí.
" Co je to strach? Já to slovo neznám " Sedla si naproti na římsu a usmála se. " Ty se bojíš, že se s tím nikdy nesmíříš, že? " Začla se smát.
J se zatvářila nechápavě. Ona se nesmála. Přišlo jako kdyby byla hloupá. Nerozumněla tomu.
" Sama dobře víš, že ty to zvládneš. Že se toho zbavíš a čím dřív to pochopíš, tím dřív už nebudeš muset to semnou řešit. " Řekla M a pohladila J něžně po tváři. " Vše bude v pořádku. "

Bylo to jako kdyby znala melodii písničky, ale neznala její slova.

J si usrkla trochu čaje. Lehký noční vánek rozhoupal její světlé vlasy. Nevnímala to. Stále přemýšlela nad tím jedním. Nad tou jedinou otázkou. Nemohla najít řešení. Nemohla najít cestu ven z bludiště. Chtělo se jí spát, ale věděla, že se stejnak probudí a bude se cítit stejně a to jí odrazovalo v tom jít do postele. Taky jí stále štvala M, ale věděla, že je dobře, že je tu.




" No? "
" Co je? "
" A tak to řekni nahlas … "
" Nahlas … připadám si taková jiná. Zranitelná. Taková nestálá. Podívej … " Vylila čaj na kamenou podlahu. " … přesně takhle. Připadám si rozlitě a nedokážu nabrat svůj tvar. " Vstala a položila poloprázdný čaj na noční stolek. Vzala ručník ze skříňky a uklidila tu spoušť, kterou vytvořila.
" Tak se nevylívej na zem. Jseš stálá dost. "
" Stále mi radíš co mám dělat, ale jak to mám asi udělat mi neřekneš. "
M jí neodpověděla, ale zato se jen usmála. V J to vyvolalo pocit uklidnění.
" Víš, vše mi připadá tak černobílý. Tak bez chuti. Bez šťávy. Jako rajče bez chuti. "
" Napadá mě jednoduché řešení. " Odvětila M.
" A jaké prosímtě? "
" Co udělaš s obrazem, který je nakreslen jen tužkou? "
" No co by … vybarvím ho. "
" A proč? "
" Jinak by to bylo nedokončený. "
" Tak vidíš a co uděláš s jídlem bez chuti? "
" Buď to osladím nebo osolím. "
" Správně. Udělej to. "
" To se mám osolit? "
" Nedělej ze sebe hloupoučkou. Zamysli se. "

Sledovala plamen svíčky. Zmítal sebou ze strany na stranu a osvětloval místnost. Vytvářel až strašidelné stíny. Ale bylo to lepší, než tu sedět po tmě. Bála se tmy.

Když se bojíš tmy, tak si rozsviť.

" Ten stín vypadá jak nějaký démon. " Ušklíbla se. " Vypadá, jako kdyby mě chtěl ublížit. "
" Ale on ti chce ublížit. On potom touží. Jinej důvod proč tu je nemá. "
" Nechápu. "
" Podívej, vytvořila sis démona sama v sobě. Ve svý hlavě. To je ten strach, to je ta zoufalost a bezmoc. Představ si ho třeba jako toho z tý zdi. Vypadá hladově. On tě chce sežrat. Chce sežrat to co máš uvnitř. Chápeš? On tě chce sežrat. "
J se zhluboka a přitom zoufale nadechla. Nepřipadala si v obraze. Jako kdyby jí tu říkali něco cizým jazykem. " Přála bych si umět čarovat. Abych si vy … " Nedořekla, protože jí M skočila do řeči.
" Ale ty umíš kouzlit. Jen se podívej sama. Vzpomeň si na svou mámu. Na den kdy jí zrovna nebylo nejlépe. Ty si zahlédla ve květínářství kalu. Koupila si jí a potom si jí jí dala. Pamatuješ si na její výraz? Vypadala tak šťastně a spokojeně. Stejně tak, jako když jste si procházely albumy fotek. Jen takový nepatrný, ale zároveň jasný úsměv. Pamatuješ? A je toho víc. Pamatuješ? "
" Pamatuju. " Po tváři jí stékaly slzy.



" Jenže ono to bolí a palí. Palí to jako když se nahnu přes svíčku a spálim se. "
" Všichni na mě mluví. Ať mlčí. Já chci ticho! "
" Nenechájí mě přemýšlet. "

" Najdi ty správný slova! "



J začla chodit po pokoji. Vypadala nervózně a dost ztrápeně. Až se nakonec zastavila a sledovala toho "DÉMONA" na zdi. Šla blíž. Chtěla se ho dotknout, ale svým stínem ho zakryla. Otočila se a šla k nočnímu stolku. Posadila se na postel. Navlhčila si prsty a zhasla svíčku. Cítila kouř. Vstala a šla k oknu, opět se do něj posadila. Naproti stále seděla M. Nic neříkala, jen jí sledovala.
" Takhle je to lepší. Když je vidím, ruší mě. Vím, že tu stále jsou. Stále je cítím, ale vím, že jsem větší než oni. Mám víc moci, víc kouzel. "
M se široce usmála. Potěšilo jí to. " Ty je zabiješ. Nepochybuj. "
" Víš co je hezký? "
" Vím, povídej. "
" Začínám se cítít nabitá. Začínám vnímat barvy. "
" Maluješ obraz. "

Nechápu. Pochopíš.

" Přenes se na to nejbolestivější místo. "
" Ono je jich, ale víc. "
" První z nich. "
" Ale to máš za sebou ne? "
" Mám. Jen je to zvláštní. "
" Vím, ale ty za to přeci nemůžeš. "
" Nemůžu, bylo to jeho rozhodnutí. "

Kde končí ta hranice důvěry?

" Co dál? "
" Nemohu … " Klepe se.
" Můžeš. Musíš. Chceš. "
" Jenže … "
" Obviňuješ jeho nebo sebe? "
" Sebe. "
" Lituješ? "
" Ne. "
" Proč se obviňuješ, ale přitom toho nelituješ? "
" Obviňuju se, protože jsem si nechala ublížit. Nelituju, protože jinak bych nevěděla to co vím. Chtěla jsem si nechat ublížit. Víc. Chtěla jsem být ta nepochopená. "
" Pamatuješ na ty všechny okamžiky? "
" Ano. "
" Tak sama víš, že si nevěděla co chceš. "
" Nechtěla jsem, ale potřebovala jsem. "
" Co by jsi udělala teď? "
" Teď by se to nestalo. "

Cítíš tu hořkost v ústech? To je ta nechuť. To je ten odpor.

" … ani nestane, tak co vlastně řešíš? "
" Tu nejistotu. Ty hnusný pocity. "
" Víš co chceš, tak nepochybuj o sobě. Hnusný pocity z čeho? "
" Ze sebe. Z tebe. Stále mi to připomínáš. "
" Já doufám, že už tu taky nebudu muset být. "
" Jenže ty tu budeš vždy. "
" … a budu tak špatná? Je jen na tobě jak si mě utvoříš. Můžu být zlá, ale mohu být i hodná. Předpokládám, že netoužíš abych byla zlá. Abych ti neustále připomínala jak si byla hloupoučká. "
" Ne to nechci. Já ani nechci abys odešla. Nechci tě ztratit, ale taky nechci aby to všechno bylo tak hnusný. "
" Myslíš, že ti semnou bude dobře? Zvládneš semnou každej den? "
" Zvládnu. Já … "
" Co ty? "
" Já tě mám ráda. "
" I já tebe. "

Nebraň se. Uvolni se. Vzpomeň si ně. Je to lepší?
" Je to tak silný. Nechtěj pryč. "
" Divíš se? Ono se jim u tebe líbí. "
" Všechno se svírá, brání. Asi budu zvracet. "
" Ne. Nebudeš. Dívej. Co cítíš? " Položila jí ruku na srdce. Bilo trochu rychleji, ale ne tak moc. Cítila jako kdyby jí ta ruka sahala na to srdce a držela ho. Měla ho ve svý moci. Stačilo by ho trochu silnějí zmáčknout. Bouchlo by. Byl by konec. Ale ona ho držela jemně a srdce rostlo. Rostlo to co bylo v něm. Láska. Krve lásky.
" Co to děláš? Děsí mě to. "
" Tohodle se bát nemusíš přeci. Vždyť tohle chceš. Potom tak strašně toužíš. Příjmi to. "
" Cítím se zmateně. Nech toho. "
" Ne nenechám. Už znovu ne. " Druhou rukou jí konejšila po vlasech. " Vše je v pořádku. "
" Prosím … " Plakala. Plakala jako malé dítě. Obličej si svírala do dlaní.

Chci být slunce, abych zářila. Chci být měsíc, abych odrážela. Chci být obloha, abych viděla. Chci být motýl, abych létala. Chci být květina, abych voněla. Chci být moře, abych slyšela. Chci být jahoda, abych chutnala. Chci být … JÁ JSEM.

" Nesnášela jsem tě a teď tě miluju. "
" Já ti ubližovala a teď tě ochraňuji a konejším. "
" Nemám slov. "
" Ale já ano. Já ti děkuju. Pomohla si mi. "
" Ty mi děkuješ? A za co? Já … já ti děkuju. Podívej se na mě. Usmívám se. "
" Ano děkuju. Změnila sis mě. Och ano … usmíváš se a budeš se usmívat víc a víc ty má hvězdo. "
Pohladila jí po tváři a J pomalu zavírala oči. Bylo příjemný cítit její dotyky.
" Jsem unavená, ale chci si s tebou povídat. "
" Půjdeme spát. Na povídaní máme dost času. Máme na to celej život. "

Cítím je. Jsou tak malý. Tak bezmocní a já tak silná.

" Napij se. Jak to chutná? "
" Jako zelenej čaj. "
" Máš ho ráda? "
" Miluju ho. "
" Teď si představ, že ty jsi čaj. "
" Jsem čaj a čaj miluju. "

A jak teď chutná čaj?