Dnes nikdo nezemře

Hrobníkův výkřik protnul tmu. Hrůzou se probudil, a posadil se na postel. Stalo se něco, ozval se tázavý hlas hrobníkovi ženy. Ne, vůbec nic se nestalo, vůbec nic se nestalo, hrobníkův hlas se zasekl v periodě s níž odcházel do vedlejší místnosti. Sedl si za stůl a s toporným výrazem na dřevo si počal rozpomínat na svůj sen.

A dnes nikdo nezemře, opakuje se smíchem žena. Má blonďaté dlouhé vlasy zapletené do tří copů, světle červená ústa s jazykem do půlky klopy, tmavé oči ční z bledé pleti, dlouhé ruce dlouhé nohy, jak je úzká tak je na hrudi široká, začíná se mu hnusit. Stojí v místnosti bez oken, ale přesto je tu podezřele moc světla, ozařuje ho to světlo sálající ze všech rohů a ze dveří ze světlého dřeva. Stojí tu žena a najednou je bez košilky a je nahá a o to více odpornější. Mění se mu před očima a začíná se podobat někomu koho zná.

A dnes nikdo nezemře, opakuje se smíchem žena. A všímá si jejího smíchu, pomíjí významu jejích slov. Ale to už tu stojí změněná žena, a on ji poznává, je to jeho žena a má zvrásněnou starou kůži a z očí ji srší prázdnota, ústa jsou světle žlutá s jazykem do půl klopy a vlasy má jak mládě havrana když křičí na svoji matku. A stejně tak i vypadají, košilku co shazuje je jejich hnízdo. Místnost je kulatá, plná tmy, ale skrze okované dveře ji vidí, vidí ženu naproti sobě.

A dnes nikdo neumře, opakuje se smíchem jeho žena.

A on se s hrůzou probouzí a jeho výkřik protíná tmu a jeho žena se ptá stalo se něco tázavým hlasem a on vůbec nic se nestalo, vůbec nic se nestalo jeho hlas se zasekává v periodě s níž odchází do vedlejší místnosti kuchyně a sedá ke stolu, vzpomíná s toporným výrazem na dřevo na svůj sen a říká:

"Dnes někdo zemře."