Louka

Ležel jsem v trávě a poslouchal zpěv ptáků. V ústech jsem cumlal stébélko ječmene a díval jsem se na blankytně modré nebe. Škoda že není noc, pomyslel jsem si, třeba bych viděl padat hvězdu. Pak bych si mohl něco přát. Jenže byl den krásný a slunný a já si jej užíval na voňavé louce plné barevných květin a bělásků. Moc se mi tam líbilo. Chodil jsem tam často. Když nepršelo, tak každý den. Měl jsem strašně rád ležení mezi rostlinami a plynutí mraků přes nebeskou klenbu. Oblaka jsou vůbec velmi zajímavá pro člověka, který v sobě skrývá aspoň špetku fantazie. Někdy přeletí harfa, jindy beránek nebo kůň. Dokázal jsem nad tvary mraků přemýšlet dlouhé hodiny. Jestli mě kvůli tomu máte za blázna, mějte.
Jak jsem tak chodil na louku den co den, začínal jsem slyšet stále více zvuků. Ten zpěv přírody se postupně rozrůstal o nové alty, tenory, barytony i soprány a mě stále více pohlcoval. Možná jsem se v něm někdy přímo ztratil. Již jsem neslyšel jen zpěv ptáků a troubení jelenů, již jsem toho vnímal daleko víc. Vítr si povídal s travou, jestli má přinést déšť nebo ne, kobylky pořádaly dostihy na listech modřenců, slunéčka si na slunci opalovala do červena své krovky a hlídala si, aby případné spálení jim nezpůsobilo další flíček navíc, včely si povídaly o těžké práci v úlu se čmeláky a cvrčci hráli na housličky Bachovy serenády. Inu, jeden obrovský karneval. Rozuměl jsem louce čím dál víc a vnímal jsem pořád více tónů, až jsem přivykl natolik, že bych byl schopný si s ní povídat.
Každý den sebou přinášel řadu jiných problémů než ten předchozí, a tak bylo důležité, abych se v nich nepřestal orientovat, chodit na louku každý den. V pondělí jsem slyšel povídat si dva mravence o mravenčí slečně, jež se jim líbila, a domlouvali si, kdo se o ní bude ucházet. V úterý jsem již toho šťastlivce znal. Ve středu jsem poslouchal bědy odmítnutého a ve čtvrtek již vykládal, že nechce dál žít. Jako my, pomyslel jsem si. Když jsem ale v pátek slyšel jeho rozhovor z tím druhým, měl jsem radost, neboť zjistili, že mravenčinka za to nestála. Takových příběhů se zde v trávě odehrávalo plno. Jednou si tesařík do vchodu od své dírky tesal monogram, jindy se batolci batolili na svých křídlech z květu na květ a vážky vážily každý krok na svých šesti nohou. Ovádi ovívali svými křidly malou sasanku, chrpy se chrtily svou modří a bludičky bloudily světlem od jedné kopretiny ke druhé.
Jednou jsem přišel na louku a místo chóru hmyzu jsem slyšel řev motorů. Na zemi byla udusaná zšedlá tráva a žlutočerné bagry vybíraly svými rádly zeminu. Tunu za tunou. Škoda. Ne každý rozumí přírodě!