Lovestory

Černočerná tma a jeho tvář rozsvícená září tisíce hvězd. Chtěla jsem chytit to neviditelné pouto, co nás drželo a rozdrtit ho v pěsti na padrť. Zlobily mne ty plamínky v jeho očích, když se na mě díval a viděl, jaké pocity mi přebíhají po tváři. Musel se smát mému mračení, zlostnému prskání a neúspěšným pokusům o zrušení našeho „přátelství“. Protože on tu byl vždy, když ho bylo třeba, on byl část mě a já ho v sobě NECHTĚLA. Byl mi trnem v oku i kůlem drsně vraženým do srdce. Kdo by vedle sebe chtěl někoho stejného, jen v jiném, mnohem lepším a čistším vydání. Byl jako nepopsaný list papíru, tak… Slušný a přitom takový sráč. Třeba si to jen neuvědomoval, já v to teda doufala, ale bylo to tak a už se s tim nedalo nic dělat, když jsem ho měla na očích každý den, musela jsem se dívat na svoje lepší já, jenže jak může být vaše já lepší než vy samotní, když jste špatní? To byla ta hnusná nechutná nelogičnost toho všeho, nikdo to nechápal, hlavně ne já a on? To nevím a vědět nechci. Nevinně vinen? Nebo je to jen hra, dělá ze sebe mě, jaká bych mohla být, kdybych…, nebo je tak zlý doopravdy? Tohle všechno mi běhalo v hlavě, když mlsné jazyky plamenů olizovaly naše chodidla. Je to děsivá souhra náhod, že jsem tady, v té neskutečné pustině, skončila zrovna s ním, s jeho ZELENĚ ZELENÝMA očima a blonďatýma vlasama, s jeho mohutnou postavou a šklebem na rtech, kdyby chtěl mohl by mě zabít, že jo. Jenže to on ne, radši si bude vychutnávat moje utrpení, když mi tou jeho medvědí tlapou přejíždí po lýtku a tou druhou mě pevně drží kolem pasu, co kdybych mu chtěla utéct. Aspoň v tomhle jsem lepší, umím rychle běhat, jenomže on má sílu, tenhle boj nemá cenu, je lepší to vzdát. Nechci vidět jeho vítězoslavné držení těla, kdyby mě polapil do spárů, jenže to nechce nikdo. Celý tohle je jen samý jenže a co kdyby a žádný pořádný činy se nedějou. Snaží se mi dát falešnou naději, že je třeba všechno v pohodě, že nevím, jakou má moje druhé já chuť mě zabít? Nebo nemá? Už do mě zasel semínko pochybností, jestli jsem se úplně nezbláznila, jenže se prostě nemůžu nechat dát. To snad ne, on na mě i mluví.
„Zlato, nemáš náhodou hlad?“ to se snaží o laskavý tón? Myslí si snad, že tím vykouzlí vůni selský omelety, protože nic jinýho nejím a on taky ne? Fakt si myslí, že se mi teď před očima míhá její vidina, pluje přede mnou jako mrak a láká mě svýma barvama? On je tak hloupý. Půjdem mezi lidi, budeme tam jíst a pak se ve vhodnou chvíli vysmeknu z jeho ostřížího zraku a uteču někam hodně daleko. Utíkat je sice ubohý, ale co mám dělat, když mě zná jako svý boty, když on je já a já jsem on? Nemůžu ho zhypnotizovat, uřknout ani zabít. Jsem horší, ale v tomhle jsem nejhorší.
„Jo jo jo, jdeme se najíst, co nejdál, pryč odsud, tam je hospoda, půjdeme tam.“ Slyšel, jak se mi třese hlas. Viděla jsem, jak se mu zle zablýsklo v očích. Teď řekne ne a když se budu chtít zvednout, tak mě strhne na sebe, zalehne a zardousí. Takovej osud mi přichystal.
„Tak pojď,“ zvedá mě a táhne směrem do lesa. Tak v lese jsi mi naplánoval smrt? Skrytá kuše, bludný kořen nebo ztrouchnivělý pařez? Nutíš mě k poezii a k vraždě. Nebo snad jelen, naprostou náhodou přeskakující zrovna přeze mě a moje hlava stejnou náhodou strefená jeho kopytem? Jindy by to byla k smíchu pobuřující vidina, ale už žádný smích, ne, opravdu ne. Otáčí se na mě, usmívá se a ukazuje kamsi za obří buk, takže nevidím vůbec nic. Chce mě zmást, abych si myslela, že jsme blízko vesnice a přestala se tak hlídat. Tak to se pěkně spletl chlapeček. Vidím v jeho pootevřené puse zející černou díru, celou natěšenou až mě spolkne, jeho tělo se chvěje chtíčem, jak mě pozře a sebere ze mne všechny živiny, jak mě vysaje a rosolovitou vyplivne na nejbližší kmen, kde se pomalu stočím na zem, jako had, jenže já budu padat dolů a ne lézt nahoru, nebo jen tak ležet, já budu umírat, ale to nikdo neví, jen on, protože se mu před očima promítá můj poslední výkřik, moje poslední nenadechnutí, a vím to já, protože člověk vždycky vycítí svou smrt. I takovej člověk jako já, egoistickej, kterej chce jen to nejlepší pro sebe, vidí jen svoje pocity a svoje úspěchy. Poprvé vidím i svůj první neúspěch. Zabije mě moje já v podobě nejbližší bytosti, sebe sama. Světlo! Jak to udělal, že mě oklamal? Klame tak i sám sebe, aby to bylo jo přesvědčivý? Jak dlouho tohle plánoval? Co na mě čeká za tím světlem, zchátralej seník osvětlenej jedinou svíčkou, kterou, po dokonání zločinu, čirou náhodou shodí a tím zahladí všechny stopy? Nikdo neuvidí ten výbuch ohnivého draka a jeho černou siluetu, shrbenou za stromem, očima pojídající tu podívanou? A co oheň, který jsme nechali za sebou? Chystá po stromech rozvěsit moje vnitřnosti jen tak z rozmaru a aby se náhodou něco nezjistilo, chce podpálit kompletně celý les? Ten šmejd. Takže se na mojí smrt nepřijde vůbec a nebo ve složce bude stát „zapříčiněna požárem“? Tak takhle to celý je. Dobře si to vymyslel, všichni na mě zapomenou, moje místo získá on, ostatně jako to chtěl vždy, přitom měl všecko, co chtěl, tak proč chce moje místo, můj život na úkor mě? Vydloube mi oči a nasadí si je místo těch svých, aby viděl svět tak, jak ho vidím já, sprostě mi ukradne prsty, aby na svět sahal mýma rukama, vezme mi čich, obličej, aby cítil a věděl, jaký to je, když se na mě dívají lidi. Ale proč, to je mnou tak posedlý? Nebo mě natolik nenávidí, že si mě chce dokonce života připomínat, aby věděl jak špatného člověka zbavil svět. Dělá se mi špatně, ze strachu se mi obrací žaludek, motá se mi hlava, vidím jen černobílé domy, cítím uzené maso. Vesnice. Že by zbloudil? Už nemá jinou možnost, než se mnou jít, jestli se nechce prozradit. Jo, nějak mu to nevychází, jsem škodolibá, jenže kdo by nebyl, kdyby mu šlo o život, hm. Je to těžko pochopitelný, dokud si to nezažijete na vlastní kůži. Utíkáte jak o život a přitom si opakujete všechny kameňáky, který znáte.
Dokonce mi přidržel dveře. Takovej příšernej pajzl, chápu, že mě sem vzal, tady si druhej den nikdo nebude nic pamatovat. Žádní svědci rovná se naprostá svoboda. Na rozdíl ode mě má on tu výhodu, že je chytrej, kdežto já bych to nikdy nebyla schopná takhle naplánovat. Nebavilo by mě to, spoléhala bych na svoje, už neexistující, štěstí. Ale on ne, on dává na jistotu, vždycky takovej byl. Nakvašená ženská přede mě hodila něco, co vzdáleně připomínalo omeletu. Strčila jsem do toho talíře.
„Nějak už nemám hlad,“ zdálo se mi to nebo se pobaveně zasmál? Jsem k smíchu já nebo to jídlo, jestli se tomu tak dá vůbec říkat? Pochyby mi začínají požírat vnitřnosti. Ty šmejde. Táhá mě z hospody ven, do toho mrazu, teprve před chvíli jsme z něj odešli a teď jsme tu zase zpět. PŘESTÁVÁ mě to doopravdy BAVIT. Je na čase tuhle dětskou hru na kočku a na myš odpískat. Uznávám, že vyhrál, tak ať už se něco děje. Tohle napětí mě zabije dřív než on. Vlastně je v tom trocha ironie, že? Čekám, přeju si vlastní smrt, vymýšlím všechny způsoby, které jeho určitě nenapadly, protože věděl, že napadnou mě a on mě chce dostat na něco jiného, bolestivého, lepšího. A jde mu to zatraceně dobře. A jsme zase v lese, a zase se do mě dala představa mého rosolovitého těla plazícího se po jehličí a jeho široký stín, otřásající se smíchy, jeho přecpaná ústa, plíce dusící se spoustou neznámého rozumu, mého rozumu, asi se z toho zblázním, nechci, aby mě dodělal zrovna on. Už to začíná. Tiskne mě na strom, v očích zase ty zasraný hvězdičky, který mě celej dnešní večer straší v hlavě, černá jáma rozevřená dokořán a v ní se lesknou bílé tesáky neviditelně zbarvené mojí krví, ten chtíč z nich dělá vrahy i bez vraždy, chytá mě za ruce, takže začne od nich, nejdřív ruce, pak hlava a nohy až nakonec? Díky, blběji si to vymyslet nemohl. Neuvidím vlastní smrt, neucítím ji, ani neuslyším, ve chvíli, kdy zbudou nohy, se mohu ještě pořád dát na útěk, běžící nohy a nich přilepený jeho chřtán, děsivě komická představa, ale zůstane mi aspoň zbytek cti, nebo snad ne. Jeho tvář se ke mně blíží, v tom měsíčním světle je alabastrová, někdo by mohl říct, že je až překrásná, jenže to já nemůžu, nemůžu o svém vrahovi tvrdit, že je PŘEKRÁSNÝ, ne když už cítím jeho dech na svých rukách, jeho rty, brzy rudé mojí krví, se blíží k hřbetu mé ruky. Snaží se pohledem chytit moji pozornost, dlouhé pohledy do očí, to teď jede, nechce abych věděla, kdy přesně začal. Levá ruka mi mrzne, už se do ní pustil, neslyším nic, uši mi zalehly od vlastního zběsilého křiku, už se do mě pustil, že mě zabíjí, poslouchejte, ať víte, jak to bolí. Před očima mám rudo, necítím nic, propalují mě jeho vytřeštěné zorničky. Proč je třeští? Co čekal, že se budu rozplývat něhou nad tím, že mě chce zabít? Pouští mou ruku, nehybně padá podél mého těla, ještě pořád drží, i když asi jen na vlásku, vidím jeho pohybující se rty, mrtvolně bledé, kam zmizela ta krev?, ochutnává mojí krev jako sommelier víno či co. Zavřel oči, musím být fakt dobrá, pomalu je otevírá, chce ještě, vidím to, kolik času už asi uběhlo od jeho prvního sousta, nakolik mě musí nenávidět, když mi tolik prodlužuje utrpení, ani tu ruku necítím. Naklání se nad můj krk, oči mi musí vylézat z důlků, proč zrovna krk, ten bude bolet, hodně bolet, jeho teplý dech hřeje moje ucho. Něco říká, neslyším, nechci.
„..tě. Slyšíš? Miluju tě,“ otáčí se, kráčí pryč, slyším větvičky praskající mu pod nohama, jsou až moc hlasité, trhají mi uši v tom nenadálém tichu, umírám, on mě jen načal a teď se dodělám sama, duševně chcípnu, pojdu jako kráva na jatkách, protože bez něj jsem nic, i když mě jen chtěl zabít, milovat, kdo se v tom má vyznat, je to to samý, obojí je vražda, jedna fyzická a druhá duševní a on mě zabil obojím. Pořád mi v uších hučí to jeho „miluju tě“, které jsem si vyložila jako „zabiju tě“ a teď je pryč, schovanej v křoví a čeká, co udělám.