Od neznáma do neznáma

Návrat


„Je mi líto, nedá se s tím nic dělat. Zbývá vám pár měsíců života. Jděte a prožijte je s těmi, které máte rád a kteří mají rádi vás. My už nedokážeme udělat nic. Je mi líto“

V tu chvíli jsem si uvědomil, jak je celý život křehká věc. Stačilo tak málo, a vše se zhroutilo do nejhlubších vod mého nitra. Včera jsem usínal spokojeným spánkem, dneska opuštěný a zírám do klidné mořské hladiny.
Mé kroky mě zavedly na místo rozhraní dvou světů. Procházel jsem se po prázdné pláži omývané přílivem. Přál jsem si nebýt člověkem. Mou hlavou se honila neustále jedna a tatáž otázka – Proč jsem se musel narodit, když musím zemřít? Nedokázal jsem nalézti odpověď. Mé oči zaplavil proud slz. Stékaly mi po tváři, dopadajíc na hladinu. Byl jsem jako ony. Prázdný obraz bolesti a smutku.
Vstal jsem a rozběhl se do moře. Chtěl jsem se stát jeho součástí. Nechtěl jsem už cítit tu bolest, chtěl jsem na ni zapomenout, zapomenout na vše co se kdy stalo. Má jediná touha teď byla, přestat existovat. Plaval jsem dál a dál. Svůj pohled jsem obrátil k noční obloze, kapky vody stékaly po mé tváři a já jsem naposledy uviděl oblohu posetou hvězdnými střepy. Jejich odraz se zrcadlil v mých očí doku moje tělo nepohltilo moře. Ztrácel jsem se v prostoru, možná i v čase.
Před očima se mi začaly míhat stránky mého života. Strana po straně, kapitola po kapitole. Vše začalo narozením a končilo prázdnými listy. Věděl jsem, že dopisuji svou poslední kapitolu. Ač jsem nechtěl, všechno jednou musí skončit a já dopsal svůj poslední řádek. Víčka se mi pomaličku zavřela a všechno přestalo existovat. Moje poslední přání bylo splněno.


Kolem mě se rozprostírala tma. Byl jsem ji obklopen, byla všude. Podíval jsem se vzhůru s nadějí, že uvidím mdlé měsíční světlo. Nic. I obloha byla jen černou kaňkou na černém papíře. Najednou jsem znovu pocítil život. Nechtěl jsem tomu uvěřit. Zdálo se to být nesmyslné. Vždyť přece…? Že by můj příběh ještě nekončil? Že by ty poslední řádky nebyly dokončeny? Poslední kapitola nebyla dopsána. Ještě zbývalo pár prázdných listů.


Otevřel jsem oči podruhé. Ležel jsem v suché trávě a nad hlavou se mi pásli nebeští beránci. Kolem mě se rozprostírala krajina jakou jsem nikdy neviděl. Byla slovy jen těžko popsatelná. Hluboké údolí semknuté štíty hor tak vysokých, že nebylo vidět jejich vrcholků. Z druhé strany tyčil se sráz tak hluboký, že nebylo vidět jeho konce. Z úpatí hor stékala bystřina, jenž se táhla jako páteř celou krajinou ukončena srázem, z něž se voda řinula do neznáma.
Celé této krajině dominovala obrovská jabloň. Její kmen byl tak mohutný, že 100 chlapů by ho ani za rok nedokázalo setnout. Tento tajemný strom byl ukončen mohutnou korunou, tak mohutnou přesto prázdnou. Byla obrazem mé duše, mého nitra. Rozhlédl jsem se kolem sebe.
Vítr hladil luční kvítí. Stébla trávy se pod náporem prohýbala a v jejich kolébavé náruči ležela mladá dívka.
Byla krásná. Její krása byla smrtelníkem nepopsatelná. Zrozená z jarního vánku, který hladil po tváři. Hlavičky makových panenek se skláněly nad jejím krásným tělem. Mlčky ležela s pohledem upřeným na zapadající slunce. Její vlasy byly tvořeny stovkami zlatých paprsků, které vydávalo sluneční světlo. Na její tváři, jakoby se nepodepsal čas. Velké modré oči, jako dvě hluboké, bezedné study, plné růžové rty. Na okamžik jsem zatoužil být jednou z těch rostlin, které mají to štěstí, že se mohou dotýkat toho andělského těla.
V rukou držela hedvábný šátek, který se vlnil ve větru. Dívala se skrze něj na zářivé slunce. Nechala se jím ovívat, dokud jej nepustila.
Šátek plul ve větru jako vor na mořské hladině. Plul prostorem bez cíle, bez cesty která by jej vedla. Nakonec se zachytil o jednu prázdnou větev, jenž čněla z koruny. Když se to stalo, celá koruna se najednou začala zelenat. Prázdné větve se najednou zaplnily malými lístky. Šátek se ztrácel v zelené barvě.
Slunce vrhlo poslední svazek paprsků, které mi padly do očí a na zlomek vteřiny mě oslepily. Pak se celou krajina ponořila do tmy. Princezna jara zmizela. Rozplynula se na omamnou vůni, jenž se nesla loukou.Hlavičky makových panenek se začaly rozevírat. Kouzelná jabloň se zahalila závojem šitých z bílých tělíček panenských květů. Všude byla cítit ta prazvláštní vůně. Hladila mě po duši a přitom jako ukolébavka tlačila mé oči dolů. Nepřál jsem si nic jiného,než se této vůni poddat.

Když jsem se probudil, nad temnou noční krajinou už vyšel měsíc a všechno se zalilo bledým světlem. Zaposlouchal jsem se do zvuků, které vyluzovalo vše, co mě obklopovalo. Uslyšel jsem šelestění listí, to jak si jabloňové lístky pohrávali s vánkem. Za mými zády potichu bublala lesní bystřina. V blízké dáli jsem ovšem zaslechl ještě něco. Podíval jsem se směrem ke královské jabloni a uviděl to, co vydávalo ty tajemné zvuky. Všude okolo stromu se začaly objevovat různorodé siluety.
Hrály na píšťaly, byla slyšet hudba,smích a radost. Kousek ode mě najednou zaplápolal oheň. Krajinu zalil proud světla. Různorodé stíny květů skotačily do rytmu. Popošel jsem blíže k plameni abych viděl více. Kolem ohně se sešli všechny bytosti tohoto kraje. Faunové hráli na své ze dřeva vyrobené píšťaly. Víly tančily do rytmu, kentauři povídali skřítkům a trpaslíkům báje o hvězdách, lesní nymfy se schovávaly mezi stonky lučního kvítí a říční driády doprovázely fauny na své vodní housle.
Krajinou se nesly zvuky veselý, radosti a oheň neustále plápolal. Plameny jenž šlehaly do výšky představovaly nespoutanost, sílu spojenou s uměním starých mistrů tvořit, zároveň však byl dost silný na to, aby to co stvořil dokázal zničit. Hluboko v ohništi to zaprskalo a jako Fénix, který povstal z ohně, tak v plamenech ohně, jako v obraz v zrcadle se objevila postava ženy.
Dlouhé rozevláté vlasy, ostré ženské rysy, dlouhé tenké ženské tělo utopené v plamenech. Její tělo ozařovalo tu zvláštní jabloň, kolem niž všichni tančili. V temné koruně ozářené světlem z ohniště se zrcadlilo jablko. Jedno jediné. Jediný plod, který se zrodil. Zářilo jako ta nejjasnější hvězda. Císařovna natáhla ruku, jablko se rozhoupalo a dopadlo do její ruky.
V ten okamžik jako váza která přepadne přes okraj, tak i ono se roztříštilo na tisíce malých kousků. Jako by to jablko snad nikdy ani nebylo. Zlaté střepy dopadly do trávy kde zářily jako ztracené perly. Jeden kousek dopadl i do mé dlaně. Zadíval jsem se na něj. Mým tělem najednou projela zvláštní vlna energie. Rozlila se mi po těle, cítil jsem její sílu. Srdce mi hlasitě bubnovalo. Najednou už jsem se necítil tak prázdný.
Znovu jsem se zadíval do praskajícího ohně na císařovnu léta. Naše pohledy se střetly. Zadíval jsem se do její očí. Na její tváře se objevil malý úsměv, pak svůj pohled ode mě odvrátila. Jak oheň nabíral na síle, její tělo se ztrácelo až zmizelo úplně. Utichl zpěv, oheň přestal plápolat. Všechno se ponořilo do víru noci.

Přiblížilo se období, kdy slunce na kouzelný palouk svítilo čím dál tím míň. Doširoka otevřené hlavičky makových panenek začaly chřadnout a pomalu se začaly sklánět k zemi. Celý palouk ve skomírající záři působil dojmem, jakoby všechno živé uctívalo obraz slunce, který se na obloze objevovalo už jenom na zlomky chvil. Vítr se proháněl mezi stonkami rostlin a pohrával si s makovými listy, které rozfoukával po celé krajině.
Poletující rudé lístky tvořili různou směsici obrazů a když jsem se dlouze zadíval, uvědomil jsem si, že to jsem považoval za směsici různorodých, nelogických obrazců, jsou vlastně obrysy lidské postavy. Dlouhé splihlé vlasy, náznak ňader pokračující v rozevláté červené šaty. V poledním vánku se objevila samotná císařovna podzimu.
Přistoupila ke stromu a její jemné ruce se dotkly zvráštěné kůry stromu života. Ozvalo se slabé zašustění a celý strom se začal měnit. Z tmavých odstínů zelené barvy se začaly stávat barvy nové.
Můj pohled upoutala sytě červená barva symbolizující prolití nevinné krve. Stačilo tak málo, aby tato barva ze stromu zmizela, ovšem co čas stal se časem, ještě se tak nikdy nestalo a rok co rok, se zelenými listy rozlije rudě zabarvená kapalina. Dnešní rok byl obzvláště krutý, protože červené lístky zaplňovali celou spodní část a větvička po větvičce se šplhaly až do samého středu, kde přecházely do čisté žluté.
Žlutá barva jakožto představitel slunce vnášela do našich duší novou naději. Všichni ji máme v sobě. Nepopsatelný pocit, něčeho v co věříme. Něco co nám zavře víčka a my spokojeně usnem, protože máme naději nového dne. Žluté lístky se mírně pohupovaly ve vrchních větví, kde se střetávaly s temně namodralými listů snů a přání.
Jako temná noční obloha poseta střípky naší fantazie. Vesmír nekonečné lidské fantazie v němž měl každý své stádo snů a přání střežené nebeským pastýřem. Samotný vrcholek zdobily barvy pro mě slovy nepopsatelnými, protože zobrazovaly barvy naší duše. Po této přeměně už nebylo nic stejné jako dřív.
Když se všechny barvy rozlily do listí, zvedl se vítr a rozfoukal tak všechny makové lístky.
Císařovna zmizela a celá krajina se ponořila do černočerné tmy. Z temné oblohy začaly padat slzy deště, jenž jakoby oplakávaly odchod naší carevny. Stříbrné kapičky naráželi do jabloňového listí po kterých stékaly k zemi. Zvuky, které louka vydávala mi až nápaditě připomínaly zvuky zvonkohry, doplněnou o melodický zpěv větru, které se ztrácel v nekonečnu.

Krajinou prostupovala zvláštní úzkostlivá šeď. Jakoby malíř přestal malovat veselými barvami, ale spíše vše vykreslil pomocí uhlu do odstínů černé a bílé. Celá obloha jakoby zmizela a místo ni tam teď zela obrovská bílá díra osvícená slepou září umírajícího slunce. Tam kde si v létě hráli fauni, kde své písně zpívali vodní víly a na stráni kde kentauři vyučovali své poznatky o hvězdách, bylo teď prázdno. Bylo tu prázdno. Makové panenky zapustily svoje kořínky do země do kterých skryly svou duši. Opustily svá těla, protože to byl jediný způsob, jak uchovat svoji krásnu na příští rok. Celá krajina teď působila smutně. Vše ztrácelo svoje bary, půvab si však zachovávalo.
Najednou zpoza kmene stromu vystoupil zvláštní stín. Jak si mé oči začaly zvykat na tu šedost, začaly se mi před očima objevit hlavní rysy oné postavy. Dlouhé, stříbrné vlasy dosahující až na zem. Bílá tvář, bez známky tepla a hlavně, ty velké oči. Dlouhé bílé šaty, tvořené stovkami volánků. Přede mnou se objevila ledová královna. V levé ruce držela zlatou harfu na niž začala hrát.
Celým naším světem se nesly tóny této harfy. Byly krásné, jakoby byly tvořeny ze základů našeho světa. Představovaly třpyt krajiny zahalenou sněhem. Jejich těla vyplňoval lesk ledu v zamrzlé řece.
Každý tuto píseň aspoň jednou slyšel. Byla mocná, tak krásná, že nás donutí zastavit se a aspoň jednou za rok nám ukáže pravou podstatu našeho světa. Rozlije se nám po těle a naše srdce naplní pocitem pýchy a štěstí. Píseň bezejmenná, jenž se pro nás stala synonymem zimy. Dali jsme ji jméno, pojmenovali jsme ji – Vánoce.
Ledová královna hrála a kolem zlaté jabloně se začali objevovat obyvatelé mého světa. Byli tu všichni. Fauni,skřítci, víly, vznešení kentauři, pracovití trpaslíci a jiní. Nikdo neodolal zvukům hudby. Nikdo se před tím neschoval, neutekl a ani jinak neskryl. Nikdo se o to ani nesnažil. Všichni se nechali unášet na vlnách neviditelného moře, který všechny donesl až tady. A teď tu všichni stáli, zaposlouchaní do melodie, kterou vyluzovala zlatá harfa.
Z prázdného nebe se začaly snášet bílé vločky andělských slz. Vznášely se ve volném prostoru, nechtít nikdy dopadnout na chladnou zem.
Když první vločka dopadla do faunových kudrnatých vlasů. Stalo se něco, co jsem nečekal. Jakmile se vločka dotkla jeho těla, fauna obklopila tajemná záře a za pár okamžiků už tam nestál faun, už tam nebyla ani vločka. Nestál tam nikdo.
Ledová královna hrála a z nebe se snášelo čím dál tím více vloček. Tančily v rytmu hudby. Když pak svou píseň ukončila, na palouku zůstala úplně osamocená. Ve své dlani tiskla hromadu semínek, jenž před tím nedržela. Odhodila svůj závoj utkaný z nejjemnějších pavučin a její bílé tělo se proměnilo v křehkou holubici, jenž zamávala křídly a odlétla neznámo kam.
Přede mnou teď stála opuštěná krajina spící pod bílým pláštěm. Nikde nikdo, jen já. Já sám. Jako bych se ocitl znovu na začátku. Kde je ten krásný svět? Svět plný barev, radosti a veselí? Usnulo opravdu všechno? Zmizelo všechno živé?
Můj pohled najednou upoutalo něco malého, nenápadného. Nahoře v prázdné koruně stromu, tam kde se větve mezi sebou křížily. Na samotném rozhraní královské koruny, se tisklo malé poupátko, viděno jenom těmi, kteří se uměli správně podívat. To křehké tělíčko v sobě neslo semínka, jenž v sobě ukrývala další svět a mnoho nových příběhů v něm. To malé poupě zaselo do mého srdce, to co všichni lidé hledali po celá staletí, ale jen málo komu se to podařilo nalézti. Až na samém konci jsem si uvědomil pravou podstatu toho všeho. Pochopil jsem nesmrtelnost života.

Konec