Svět bez citu

Náměstí velkého města zelo prázdnotou, výlohy zadělané kartony a dřevěnými deskami. Nikde ani noha a to byla neděle. Jak se může svět tak prosperující a tak inteligentní změnit na tohle? Jak se může jedna z nejvyspělejších civilizací ve vesmíru takhle degradovat a chovat se jako zvěř? Co se proboha stalo se světem, který známe? Příliš mnoho otázek, na které není snadná odpověď. Lidé se změnili, stejně jako svět kolem nich. Když byli na vrcholku technologického a vědeckého výzkumu, nastal největší úpadek, propad do temna. První krok k záhubě. Všechno vyvrcholilo častými bitvami různých skupin, které šly za svou pravdou. Proto to ticho, proto ty zabedněné výlohy.
Tichým náměstím se ozvaly kroky. Jaký opovážlivec si troufnul jít po náměstí, když tu za chvíli má propuknout střet dvou skupin? Jedině šílenec, nebo člověk, který nemá co ztratit. Za budovou radnice se vynořil černovlasý kluk, mohlo mu být nanejvýš osmnáct, měl modré oči, takové ty, které se nezapomínají. Rozhlédl se po náměstí, trpce se usmál, také mu došlo to bláznovství a povrchnost, která povede všechny do pekla. Měl na sobě volnější kalhoty a trochu pomuchlaný a špinavý triko, jinak budil obraz normálního člověka, na kterého jsme byli zvyklí v minulosti. Vylezl si na sochu, která stála uprostřed. Odtud by to celý mohl pozorovat a dívat se, jak životy vyhasínají jeden po druhým, jenže by ho to skoro jistě stálo život. Raz, dva, tři, hop! Skočil na vedlejší budovu, kde se chytl okenního parapetu. Svaly na paži se mu napnuly, jeden přítah a otevřel okno zatlačením. Byl to obyčejnej malej byt ve městě, kuchyň, obývák, ložnice a koupelna, všechno fungovalo, což bylo překvapivé. Kluk si vyndal z bundy věci, co s sebou přinesl. Uvařil čaj a šel s ním do ložnice, kde ležela malá holčička v horečkách. ,,Sluníčko, jsem zpátky, je ti trochu líp?“ zeptal se a sedl si na postel vedle ní, hrnek postavil na noční stolek a rukou se dotkl jejího čela. Děvčátko se na něj podívalo, mělo stejně modré oči jako on, jenže tyhle oči víc žily, i když trpěly. ,,Pořád mi je špatně od žaludku a je mi zima.“ řekla a posadila se. Podal jí hrnek a ona se opatrně napila. Začala kašlat. On opět položil hrnek. ,,Je to čím dál horší...“ řekl spíš pro sebe a díval se na ni. Odsunula si kapesník od úst, byla na něm krev. Opravdu to bylo čím dál horší. ,,Bráško, nebreč, aspoň uvidím mámu.“ řekla dívenka a při tom se mu dívala do očí. Ani si to neuvědomoval, ale po tváři mu při pohledu na ní a na tu krev stekla po tváři slza. Objal ji. ,,Ne, ty se mi vyléčíš a pak společně odtud vypadneme,“ hladil ji po vlasech a hlavně tím utěšoval sebe. To jediné, co mu zůstalo, byla jeho mladší sestra a teď měla umřít. To se nesmí stát. Nikdy!
Večer se šel znovu podívat za svojí sestrou, nespala. Zase měla ten záchvat kašle. Tentokrát to bylo ještě horší. Přerývaně dýchala a z očí jí tekly slzy, jak to bolelo. ,,Musíme okamžitě k doktorovi.“ rozhodl a oblíkl jí přes pyžamo svoji mikinu. Vzal ji do náručí a sešel po schodech, kudy už dlouho nešel. Byly tam pochybný bytosti, které si je prohlížely. Proběhl se svojí sestrou v náručí a ocitl se na náměstí. Z jedné strany náměstí přicházeli lidi s červeným oblečením a vykřikovali různé hlášky a drželi pochodně s kamením. Černovlasý mladík s holčičkou v ruce začal couvat. Úplně zapomněl, že teď se má konat střet. Rychle se otočil, šel na druhou stranu náměstí, snad to stihne a dostane se odtud pryč. Když byl u východu, začaly se proti němu vynořovat lidské hlavy. Měly černou barvu a v rukách kameny a cokoliv, co se dalo použít jako zbraně. Naděje se vytrácela. Byl společně se svou sestrou v náručí tlačen do středu města. ,,Lidi, nechte mě jít! Chci se odtud dostat! Moje sestra potřebuje doktora!“ jenže nikdo ho neposlouchal. Úpadek s sebou vzal i lidskost, která by se nad ním smilovala. Skupiny se k sobě přibližovaly, první kameny letěly. Nikdo neposlouchal černovlasého mladíka s těžce nemocnou sestrou, nikdo mu nepomohl. Najednou jeho hlas utichl, nohy přestaly pracovat. Jeho tělo dopadlo na zem a z hlavy mu začala téct krev. Nikdo si nevšiml, že už nemluví, že se nehýbe, nikdo si ani nevšiml že leží na zemi a děvčátko brečí. Nikdo.


****Co zůstalo? Jen dvě mrtvá těla na náměstí, která patřila sourozencům. I ve smrtelné křeči držel svoji mladší sestřičku a snažil se ji chránit. Oba však byli mrtví a nikdo na ně nevzpomněl. Leželi tam, bez duše, jen schránky, jež nedávno ještě obýval život. Znovu se ptám, co se stalo ze světem, kde by na ně aspoň někdo vzpomenul? Kde je svět, který by pomohl chlapci s nemocnou sestrou v náručí? Kde je všechno, na čem si stavíme priority života? Kde je ten svět, který tu měl zůstat navěky? Kde je život?