není

Další brzké, deštivé ráno. Dívka stojí na nevýrazném balkoně, pod kterým je spousta dalších, stejných, nevýrazných balkonů. Přesto je toto ráno něčím zvláštní a není to tím deštěm, jehož kapičky jsou jako chmýří poletující větrem, či jako jemná pavučinka. Je ho všude plno a halí město do bílého závoje. To ráno má jakési tajemné kouzlo.
Dívka si zapálila cigaretu, potáhla a její velké tmavěmodré oči se konečně probudily. Dívala se na sebe v odraze okna. Rozčepýřené, krátké, tmavé vlasy s nádechem barvy spadlých kaštanů vlály ve slabém větru. Dívala se na sebe. V krásném, jemně rýsovaném obličeji bylo vidět klid a mír. Její štíhlé postavě však něco chybělo. Stála tam nahá. Vánek se jí opíral do zad a poodhalil modřiny na zátylku. Rozhodla se.
Típla cigaretu do vlhkého skleněného popelníku a ta se syčením dodýmila. Vešla do bytu, kde se upravila a vlasy stáhla do culíku. Oblékla si šedé šaty nad kolena, drahé boty na podpatku a naposledy se šla podívat do ložnice. Denní světlo pomalu osvětlovalo pokoj a stíny se stávaly stále slabšími. Odvážila se podívat i na postel, kde ležel on. Tyran, který se díky ní dnes už neprobudí. Zkrvavené povlečení bylo tak tiché a klidné a nevypadalo nijak zle. Uklidňovalo ji to a vyvolávalo to v ní dojem smíření a uvolnění. Ano. Byla volná. Očima sklouzla pohledem ke svým drobným hebkým rukám.
Otočila se a zavřela dveře. Vytáhla z košíku puntíkovaný deštník a vyšla z bytu. Deštivé ráno, tak zvláštní, tak stejné, ji přivítalo do nového dne.