V opojení

Jediným škubnutím ze sebe stáhla kalhoty. Bylo to jako kdyby se najednou vysvobodila z vězení, totálního psychického tranzu, nevědomí, vnitřního hnusu. Stekl z ní na zem, rozplizl se na všechny strany, začal lézt na ostatní lidi kolem. Neměli se koukat, hlupáci, neměli. Koupat se může šlověk i večer, ne, i taková troska jako jsem já, ne, křičela v duchu a možná, podle tváří otáčejících se k ní, i nahlas. Se zavřenýma očima vychtunávala žár alkoholu planoucího v krvi, cítila, jak jí spaluje krvinky, teče do nohou, do rukou, hlava jí začínala brnět, tělo ochrnovat. Na tváři mrtvý, nehybný úsměv, jako Leninova posmrtná maska, postřelená srna utíkající, tušíc smrt, co nejdál a zhynout v křoví, sama v bolestech. Oči dávno vyhasly, šíleně vypoulené zírají do prázdna, ruce napřažené směrem k nebi, modré žíly prosvítající skrze vyhublou ruku, nohy roztažené, zvuková vlna těla dopadajícího na vodní hladinu, voda se rozlétá jako tříštící se sklo, pryč, někam do dálky, nad hladinu a zase zpátky, zabřednout do vody jako všechny ostatní. /sta otevřená do nekonečna, plnící se hektolitry smradlavé zelené vody, plíce dusící se tím nečekaným množstvím tekutiny, stěží napínající se hlasivky, pohled na tělo potápějící se pod hladinu, z ptačí perspektivy, všechno je tak jiné, lepší, hezčí, přijatelnější a...mrtvější, tím pádem tišší, nic neruší ten božský klid pod hladinou, jen zvědavé ryby připlouvající a v samém okamžiku odplouvající, líbající ucho a ona napůl sedící, napůl spící, umírající. Touží odplout, odletět do dálky, odpoutat se od tohohle nechutně reálného proudu vody, strhující vlny života s hořkou příchutí zklamání a vůní zpoceného podpaží. Co jsou ty lidi za sračky, nic nedokážou, jen se plouží tam a zpátky, stereotyp,
stereotyp,
stereotyp,
pořád dokola, donekonečna. Umřela by, kdyby to měla prožít. Vlastně umřela už teď, ve chvíli, když přišla část svojí duše, kdy jí nejbližší člověk zradil, udělal z ní totálního kreténa, vykašlal se na ni, v očích posměch a ona teď leží, nemůže dýchat a umírá.
Život je svině, ale to už víš, tak co řešíš?
Tak umři, umři, umři... umři... Slyší volání ze svého vnitřku, vykašli se na to všechno, zapomeň, chcípni nebo začni od znova. Jako muž. Nebo jako žena. Jen ne jako Ty. Ne jako ty, ta malá porcelánová panenka, dívající se na svět naivně přes růžové brýle, zděšeně pozorující, jak se boří ten tenký domeček z karet, hroutí se tvoje iluze, rozkopává je obrovská gorila, maskot reálného světa/života.
Táhni ke všem čertům.
Bílá hvězda vynořující se z pod hladiny, mokré vlasy splívající na zádech, průsvitná kůže prosvítající v měsíčním svitu, pod ní se rýsují kosti, jako kostra beze jména, lebka bez mozku, jen vlasy zbyly, prázdné oči se neživě dívají před sebe, nohy zmítají s tělem ze strany na stranu, pokoušejíce se malátné tělo dopravit na trávu, obalit do zelených pruhů přírodní látky, polechtat na chodidle, nechat po sobě lézt mravence. Teď, v noci. Zakopává o láhev vodky. Bere ji do rukou, šíleně se směje, nahá tancuje ve svitu úplňku, vyje na něj a umírá. A rodí se znová, nová, jiná, střízlivá. Ale až ráno. Za dlouho.