Jak jsem se (ne)stal dítětem 1.kapitola

Dětský domov po padesáti letech.
Dětský domov, marné tužby, nesplněná přání, samota, smutek, propad důstojnosti, radosti málo. To vše mě spojuje s pobytem v dětských domovech, kde jsem strávil 16 roků.
Dnes mám rodinu, dvě malé děti, holčičku a kluka(14,10), Jen bůh a já vím, jak obtížně jsem si rodinu zakládal.
V roce 2005 mě postihla mozková příhoda, byl jsem nucen ležet na lůžku.
Často jsem vzpomínal na dětství.
Ležel jsem v bílé kovové posteli s pohyblivou bočnicí, někdy se nade mnou objevil nějaký obličej.
Neměl jsem tušení, že bych měl mít mámu, tátu, sourozence, rodinu. To, že je nemám jsem vnímal tak, že se to patří, nikdo mi nechyběl, protože chybět v mém vědomí neměl. Až později, kdy mě roku 1960 (výměnou za řecké děti)umístili do dětského domova v Budkově, jsem zjistil, že každý má maminku, tátu a rodinu, jen je někdy nemůže mít tak, jak by chtěl.
Mámu jsem poprvé uviděl, když mi bylo 7 let. Měla na sobě uniformu průvodčí a snažila se mi sdělit, že: "..jsem tvoje maminka."
Velmi zle jsem se díval, na cizí paní, dokonce jsem jí "vlepil" facku.
Paní učitelce, která nás učila v první třídě, jsem to vysvětlil, "Tu facku jsem dal paní mamince proto, že mi neodpověděla na dopis, který jsem jí poslal před týdnem".
Netušil jsem, že dopisy od maminek, psala paní učitelka.
První třída, hodně vzpomínek se váže právě k této třídě. Na dalších osm tříd ZŠ si tolik nepamatuji. Hodně jsem prožíval psaní do nových sešitů, kdy jsem si dával záležet na úhlednosti rukopisu. Zlobil jsem se, když něco nevyšlo a první stránka nového sešitu nebyla pěkná.
Měl jsem rád klidnou, přátelskou řeč paní učitelky, miloval jsem vůni gumy na gumování, stále jsem pozoroval štíhlé, ostře řezané tužky. S respektem jsem pokukoval po novém slabikáři. Tehdy jsem vychutnával pocit osobního vlastnictví, kdy jsem dostal spoustu nových věcí, byly jen a jen moje.
Zdá se, nevýznamné vzpomínky.
Ze společenského hlediska "normální" věci neměly pro mě velký význam, protože jsem je neznal, nezažil jsem je, na druhou stranu jsem přikládal velký význam věcem a pocitům, které byly ze zmíněného hlediska nevýznamné, někdy i nenormální.
Následujících sedm let života v Budkově by vydaly na objemnou knížku, ale o tom až někdy jindy.
Měl jsem jet k rodičům. Měl jsem jet nastálo domů.
*
Odjezd domů.
V děcáku několikrát řekl pan ředitel Böhm(budiž mu země lehká) větu, která zněla: "..chceš jet nastálo domů?" I já si "vychutnal" kouzlo této magické věty : "Svaťo, chceš jet nastálo domů? Doba do odjezdu domů se proměnila v kolotoč radosti, otázek, zvědavosti, představ, ale i obav a strachu.
Na začátku velkých prázdnin pro mě přijela starší sestra Jindra(tehdy jí bylo 16 roků).
Převládala u mě klukovská zvědavost, přece jen, bylo mně 14 let, byl jsem v pubertě a vezla mě velmi hezká holka.
Pořád jsem si na sobě upravoval ústavní šaty, na záchodě ve vlaku česal blonďaté hnízdo, snažil se v rozhovoru na sestru zapůsobit, blýsknout se vědomostmi, nabytými nočními četbami pod dekou, vší silou jsem se jí snažil imponovat.
Najednou Jindra prohodila: "Na rodiče se nezeptáš?"
Zastyděl jsem se, přiznávám, vůbec jsem na ně nepomyslel. Nějak ještě "nepatřili" do mého života.
"No tak jo, co dělá táta?" zeptal jsem se.
"Hlídače v JZD," odvětila Jindra.
"A máma?" pokračoval jsem.
"Ta je doma, stará se o tátu a tak," řekla Jindra a současně mě upozornila, že budeme za chvíli doma.
Doma, bylo to zvláštní, pociťoval jsem velkou radost z toho, že jsem pryč z děcáku, že jsem se dostal ven z nenáviděného prostředí, ale domů jsem se moc netěšil. Spíše jsem se bál. Jací všichni budou? Budu se jim líbit? Budu zklamaný? Bál jsem se toho, jestli u nich obstojím i přes některé moje nedostatky.
Asi sto metrů od zastávky autobusu jsme zastavili před malým domkem ve tvaru úzkého obdélníku, který ze strany vchodových dveří obepínal titěrný dvorek, obehnaný dřevěným plotem.
Když Jindra vzala za kliku malé branky, sousedící s větší, zřejmě určené pro vjezd větších vozidel, ozval se z protilehlé strany dvora hlasitý štěkot nějakého velkého psa.
Snad bude přivázaný, blesklo mi hlavou, v minulosti jsem neměl dobré zkušenosti s velkými psy a pohladil si na ruce hákovitou jizvu.
"Reno, ticho buď," vykřikla sestra. Štěkot okamžitě utichl, aby se po chvíli opět rozezněl.
"Řve jak pominutá," hlesla Jindra. To už jsme stáli uvnitř před nevelkým, starým pánem. Nakrátko ostříhané šedivé vlasy, na nose silné brýle. Hubený, oblečený do kostkované košile a šedých pracovních kalhot, zvané štruksáky, jak jsem se později dozvěděl. Na nohách silně zašpinění pantofle, vyřezané z gumových holínek.
I přes silná skla jeho brýlí jsem cítil pátravý pohled. Natáhl ke mně pravou ruku a řekl. "Vítám tě doma Svatiku, já jsem tvůj táta."