Máma..táta...

Nejtěžší v životě matky je pustit to mrtvé tělíčko z náručí, když ho třeba nikdy nedržela. Vidět ve snu jak ji volá, vidět ty nevinné oči, hladit hedvábné vlásky a potom cítit to prázdno když se probudí. Hodně věcí v životě bolí, ale některé Vás trhají na kusy celý život.

Jak moc bolí vidět prázdné ruce. Kolik síly potřebuje aby vyndala zatoulanou dětskou ponožku z bubnu pračky. Má se zlobit nebo opatrovat kousek počmárané zdi?

Může vůbec někdy říct, že je to za ní?
Když se zamilovala bylo všechno jako v pohádce. Měla svého prince, svůj zámek a společně se těšili na jejich miminko. Žádné nebe není bez mráčku a ani jim se občasné přeháňky nevyhnuly. Žádná ale nebyla tak velká aby jim nějak výrazně ublížila.
Pak přišel ten dlouho očekávaný den. Den plný radosti. Den kdy se narodila jejich holčička.
Milovali ji a starali se o ni, o svůj poklad, o to nejvzácnější co jim život dal.
Každá pohádka má svůj konec.

Zdrcená, zlomená stála nad prázdnou dětskou postýlkou.V náručí tiskla tu růžovou deku a plakala tak moc že přestávala dýchat.On seděl v pokoji na zemi a tupě zíral na rozházené hračky. Poslouchal její pláč, ale nevěděl jak ji utěšit. Neuměl pomoct ani sám sobě. Jen jedna věta jim zničila jejich pohádku. Nikdy už nic nebude jako dřív. Nemůže se na ni podívat. Jejich holčička měla její nosík a pusu. Ona v jeho očích vidí toho skřítka co jí utíkal vždy po koupání a nechtěl plínku. Věc jako malá ponožka tak neškodná a přesto jí teď působí takovou bolest.

Dívali se na ni a ona jako by spala. Jejich holčička. Už nikdy neuslyší to její máma a táta co volala po ránu z postýlky. Už nikdy neuslyší její smích. Tohle bolí tak, že kdo to neprožil nemůže tomu porozumět. Naposled ji vzít do náruče. Vypadá tak klidně. Už ji nic nebolí. Teď se jí zdá ten nejkrásnější sen. Alespoň v to oba doufají,

Každé ráno pijí kávu a dívají se oknem do prázdna. Každý večer leží vedle sebe a slzy jim tiše stékají po tváři. Láska je mocná, ale tuhle ztrátu nepřekoná.

Jdou každý svou cestou se svou bolestí sám. Kdyby šli spolu, byla by menší? Nejsou sami kdo tohle prožil a přesto cítí, že jejich bolest je ta největší. Život jde dál. I přes jejich bolest slunce dál vychází a zapadá. Jednou zvednou hlavu a půjdou dál, ale tahle bolest nikdy nezmizí.
„Na křídlech motýlů chci poslat polibek do nebe pro mou holčičku, co je mým andílkem. Miluji Tě.“